Debata o důchodech totiž vždy zvýší hladinu adrenalinu, rozproudí emoce, a tak silná slova opravdu vyžaduje. Pokud se mikrofony ve Sněmovně opravdu rozžhaví do běla, nemusí vládou navržená novela důchodů vůbec projít.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Nesmiřitelný boj o slunný podzim života

Odpovědět na otázku, jestli se ve Sněmovně opravdu odehrává drama, anebo jestli náhodou nejde o politické divadlo, přitom není úplně snadné.

První odpověď říká, že zase o tolik nejde. Důchodový systém je třeba udržet v rovnováze a jeho výdaje by neměly překročit úroveň deseti procent HDP, tedy deseti procent toho, co tuzemská ekonomika vyprodukuje.

Pravidlo je však ohroženo tím, že do důchodu začnou brzy mířit silné ročníky 70. a 80. let. Proto je třeba nadále prodlužovat odchod do penze, zkomplikovat předčasný důchod a snížit náhradový poměr penzí k pojistnému. Tak zhruba zní vládní varianta a zdá se být rozumná.

Do důchodu v 67 letech?

Proti tomu stojí druhá pravda, kterou sdílí spíš opozice. Už dnes je naplánováno, že se do důchodu bude odcházet v 65, a proto je těžké si představit, že laťka pro řádný důchod zvýší na 67 let, v případě předčasného důchodu na 64 let. To už jsou cifry, které odboráře ve Francii přivedly na barikády a k zapalování obchodů.

V 60 letech už přece lidem docházejí síly, jsou takříkajíc na odpis a ostatní se k nim také podle toho chovají. A tito lidé budou před sebou mít ještě dalších bezmála deset let práce. To nemůžete myslet vážně.

Pokud existují dvě pravdy, mezi kterými se člověk nemůže snadno rozhodnout, pak zřejmě narazil na hlubší problém. V případě penzí se týká samotné jejich podstaty. Dalo by se říct, že jde o jeden z nejlepších vynálezů lidstva.

Lidem, kteří si nějaký čas vydělávají, stát zajistí, že se jejich příjmy udrží na určité úrovni, i když už dosáhnou vyššího věku a nemohou pracovat. Nikdo se o ně nemusí starat, oni sami nebudou nikomu na obtíž a důstojně prožijí podzim svého života. Tento vynález má existenciální rozměr a nikdo by neměl jeho hodnotu snižovat víc, než je třeba.

Nárok na klidný podzim života?

Přesto má tento vynález jednu chybu. Sociologové už mnohokrát ověřili jedno pravidlo. Pokud má člověk peněžní příjmy odjinud, třeba od státu nebo z penzijního účtu, pak přestává pracovat. Třeba s prací neskončí najednou, ale postupně.

Pokud tedy důchod dostane člověk, který je ještě v plné síle, pak stejně své aktivity omezí, nejspíš odejde z práce hned první den, kdy dostane možnost – a pak si užívá luxus života, kdy za něj pracuje někdo jiný. Otázka zní, jestli na tohle má stát peníze.

Jinými slovy, lidé si osvojili nárok na klidný podzim života placený státem, a místo toho, aby sami hledali cestu, jak si uspořádat život ve stáří, stávají se na státu závislými. Pak se diví, když jim státní byrokracie s pomocí různých velmi rozumných argumentů zhorší podmínky, za kterých budou důchod čerpat.  

Veškeré spory o tzv. důchodovou reformu se proto fakticky týkají onoho slunného podzimu života, za který se nám stát zaručil. Přitom státním slibům jde věřit jen do určité míry.

Nejemotivnější argument za současné důchodové debaty zní: „Přece nebudeme dřít až do smrti.“ Nebudeme, jen ten podzim života bude slunný o něco méně.    

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít