Vláda Eduarda Hegera musela skončit, protože kromě toho, že neměla většinu v parlamentu, ztrácela soudržnost, schopnost řešit problémy a komunikovat s veřejností. Po ní následovala úřednická vláda, kterou jmenovala prezidentka Zuzana Čaputová.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kamila Pešeková: Slovensko v roce 2023 - tři vlády za dvanáct měsíců i odchod Zuzany Čaputové

Brzy se ukázalo, že nestraničtí odborníci, kteří usedli do ministerských křesel, byli obecně vnímáni jako jedna z nejlepších vlád v novodobé historii Slovenska.

Ódorův kabinet, který neměl šanci získat důvěru parlamentu, se nemusel zdržovat stranickými a politickými půtkami, zabýval se řešením konkrétních problémů. O to větší změna nastala ve chvíli, kdy po zářijových volbách nastoupil do funkce předsedy vlády šéf strany Smer Robert Fico.

Jak radikální byla jeho předvolební kampaň, tak se ve stejném duchu nesly i jeho první kroky. Nová vláda vyměnila velké množství úředníků a šéfů nejrůznějších institucí.

Razantně pokračovala i v rušení některých úřadů, z nichž nejviditelnějším bylo rozhodnutí o likvidaci speciální prokuratury. Čili instituce, která odhalovala případy korupce, do kterých byli často namočeni lidé z okruhu Ficovy vlády. 

Kvůli rušení speciální prokuratury vyšly ve větších městech do ulic tisíce občanů, aby dali najevo svůj nesouhlas. Robertu Ficovi se tak podařilo v rekordně krátkém čase, už dva měsíce po volbách, popudit proti sobě významnou část veřejnosti.

Stačilo přitom málo

I samotný comeback tohoto politika je pozoruhodný. Docent práv v oboru bezpečnostní politiky se od počátku své politické kariéry, včetně členství v komunistické straně, profiloval jako levicově orientovaný politik.

Nejdříve jako člen Strany demokratické levice, později jako zakladatel a šéf sociálnědemokratické strany Smer.

V posledních letech ale prodělal Fico zásadní přerod v populistického až extremistického politika. Zřejmě s cílem hlásat občanům to, co chtějí slyšet, bez ohledu na původní levicové ideály.

Tento politický obrat mu zajistil návrat do čela vlády. Po zásadních prohrách v uplynulých letech, ať už to byla prohra v prezidentské kampani v roce 2014 nebo neúspěšná snaha stát se ústavním soudcem, zaznamenal Fico konečně zase velké vítězství. 

Stačilo přitom málo a Fico mohl i nadále sedět v opoziční parlamentní lavici. Chtělo to jenom, aby se protificovská opozice před volbami sjednotila. To se ale nepodařilo, protože každá z relevantních stran chtěla být tou hlavní, udávat tón a nechtěla se s nikým o případnou výhru dělit.

Nízká schopnost dělat kompromisy a ustupovat v zájmu vyššího dobra se dnešní slovenské opozici vrátila jako prohra v parlamentních volbách.

S porážkou tak trochu všichni počítali, přesto ale mnozí doufali, že se „něco“ stane a Fico nakonec nevyhraje. Ve skutečnosti ale zaznamenaly protificovské strany v předčasných volbách skutečně velký neúspěch.

Odpověď na otázku, jestli by s dnešními zkušenostmi postupovaly už napodruhé jinak, je možná lepší nevědět. 

Překvapení v paláci

I když se dá zpětně označit velkolepý návrat Roberta Fica do čela vlády jako největší událost uplynulého roku, jeho největší překvapení se ale zrodilo v Prezidentském paláci. Zuzana Čaputová oznámila, že v dalším volebním období se už nebude o funkci hlavy státu ucházet.

Čaputová přitom vede žebříčky popularity, a proto by s největší pravděpodobností prezidentské volby opět vyhrála. Svoje rozhodnutí vysvětlila potřebou si odpočinout a nedostatkem sil, který pramení i z řady velmi osobních útoků, kterým v uplynulých měsících čelila.

Tím otevřela končící prezidentka prostor pro nové kandidáty, ať by jím byl bývalý ministr zahraničních věcí Ivan Korčok, nebo současný šéf parlamentu Peter Pellegrini.

Právě oni dva jsou největšími favority na vítězství, oba by pravděpodobně postoupili do rozhodujícího druhého kola. Pellegrini o prezidentskou funkci hodně stojí, rád by byl už před prvním kolem kandidátem celé současné vládní koalice. Má k tomu i dobře našlápnuto, pokud jeho plány ještě na poslední chvíli někdo z vlastních řad nezhatí.

Například šéf vládní Slovenské národní strany a bývalý šéf Národní rady Andrej Danko, který dlouhodobě dává najevo, že se cítí být povolán k vyšším úkolům, než být pouze jedním z místopředsedů parlamentu a šéfem jedné z vládních stran.

Danko je ale zároveň politickým obchodníkem, který ví, že na zvolení nemá šanci. O to víc by se ale mohl pokusit vyjednat za svou podporu pro Pellegriniho nějaké ústupky od svých koaličních partnerů. 

Nenaplněné obavy

V zahraniční politice zatím Fico nenaplnil obavy, které se objevovaly v souvislosti s jeho protiukrajinskými vyjádřeními z dob předvolební kampaně. Na summitech v Bruselu byl pro pokračování finanční podpory Kyjevu.

Zvedl dokonce ruku i pro další protiruské sankce a rozhodnutí zahájit s Ukrajinou oficiálně vstupní rozhovory.

Asi ne proto, že by o tom byl nějak zvlášť přesvědčený. Spíš si uvědomuje, že to patří v unijních kruzích k dobrému tónu, k jakýmsi pravidlům správného stolování. Pokud by v tom duchu v oblasti zahraniční politiky pokračoval, nemusela by to nakonec být ani tak špatná zpráva.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Kamila Pešeková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít