Sama organizace HTS slibuje toleranci menšin, včetně neislámských, důraz na syrskou identitu, a spravedlnost. Její vůdce symbolicky opustil své válečné jméno Abú Muhammad Džulání a začal vystupovat pod svým občanským jménem Ahmad Šara.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: V Damašku už zase pijí pivo

Podstatnější je, co Haját Tahrir aš-Šam skutečně dělá a jaké jsou dosavadní zkušenosti s její vládou. HTS se v roce 2016 odtrhla od Al-Káidy a vydala se vlastní cesto, dokonce bojovala s Islámským státem a s úspěchem dostala pod kontrolu jiné, často radikálnější džihádisty ve své oblasti. 

Od roku 2017 měl Džulání pod kontrolou Idlib a okolí, tedy oblasti na severozápadě Sýrie, obývané asi čtyřmi miliony lidí, z velké části uprchlíků. Zprávy z této doby jsou různé. Někteří mluví o tom, že situace pod vládou islamistů byla dobrá přinejmenším ve srovnání se Sýrií pod vládou Bašára Asada.

Byl tam pořádek, relativní spravedlnost a dokonce i určitá volnost projevu a pohybu. Křesťané mohli nerušeně provozovat svůj náboženský život. Nebyla zavedena náboženská policie vynucující určitý způsob jednání nebo oblékání, povoleno bylo kouření, Islámským státem tvrdě stíhané.

Oblast Idlibu je chudá, venkovská a zemědělská a všem bylo jasné, že nikdo nemůže dělat zázraky. HTS přála podnikání, jednomu byznysmenovi umožnila vystavět svou vlastní síť pro provoz mobilních telefonů, ačkoli konkurovala té již existující v rukou takzvané „vlády spásy“, tedy samotných islamistů.

Kritičtější hlasy tvrdí, že o svobodě slova v západním slova smyslu nebylo možné mluvit. I v Idlibu se prý zavíralo za názory, i když represe zdaleka nedosahovala úrovně na území pod kontrolou režimu.

HTS se snažila posyrštit se i tím, že hlavním zdrojem bylo zdanění importu nebo místní produkce, nikoli dary ze zahraničí. Hospodářská stabilita Idlíbu byla možná i díky masivní podpoře ze strany mezinárodních humanitárních organizací. A HTS měla zájem na dobrém jméně v očích zahraničních hráčů.

Nebo se přinejmenším zdůrazňuje, že řídit malý a konzervativní Idlib je něco jiného než převzít nově dobytou část Sýrie, mnohem větší, nábožensky rozmanitější a také urbánnější.

Ve větším měřítku

Zatím HTS postupuje zatím stejně jako v Idlibu a pak v nedávno dobytém Aleppu. Od režimních úředníků hnutí přebíralo moc postupně a bez excesů. Stará se, aby pokračovaly všechny služby, jako jsou dodávky vody.

Na důležitá místa dosazuje spíš technokraticky orientované lidi a snaží se být v kontaktu s místními představiteli včetně městských zastupitelů v Damašku, kteří dostali nabídku, aby zůstali na svých místech. A všichni ji údajně využili.

Islamisté také okamžitě zvýšili plat nižších úředníků na úroveň známou z Idlibu – praxe na vládních územích byla taková, že držitelé pravomocí byli mizerně placení a zbytek si přikrádali pomocí korupce a ždímání obyvatel. I to mohlo přispět k úplné ztrátě legitimity Bašára Asada. Haját Tahrír aš-Šam naopak asi bude korupci stíhat.

Také mluví o tom, že v březnu předá svou moc reprezentativnější vládě, i když parametry tohoto procesu zatím nejsou zřejmé. Není také jasné, jestli se to stane, nebo jak bude nový režim reagovat na projevy nespokojenosti, pokud se nebude vše dařit.

Navíc zdroje syrského bohatství, jako je ropa, jsou mimo jeho dosah v rukou syrských Kurdů na severovýchodě.

Obyvatelé Damašku zatím s úlevou zjišťují, že jejich město nepostihla katastrofa. Život jde dál, podniky podávající pivo a arak po napjatých čtyřech dnech otevřely a nikdo proti nim nezasáhl. Lakmusovým papírkem vývoje tedy budou damašské bary.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít