Otce nikdy nepoznal, jako syn ‚velezrádce‘ měl problémy. Celý život je o štěstí, říká přesto Igor Ocelka

Jeho otec Josef Ocelka sloužil u leteckého pluku v Brně, kde poznal i svoji budoucí ženu Marii. Narodil se jim narodil syn Igor. U toho ale už Josef nebyl, sedmnáct dnů před tím odešel do zahraničního odboje. Z Polska odcestoval do Francie, kde se přihlásil do pilotního výcviku. Jeho žena za ním odjela do Anglie a už se nevrátila. Igor tak vyrůstal sám s prarodiči a neměl zrovna lehký život.

Brno Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Igor Ocelka s matkou

Igor Ocelka s matkou | Foto: Archiv Igora Ocelky

Narodil se 17. července 1939 jen několik týdnů po svatbě svých rodičů. Otce nikdy nespatřil, ten ještě před jeho narozením odešel ilegálně do zahraničí, aby bojoval proti třetí říši, stal se velitelem legendární 311. čs. bombardovací perutě RAF a později zahynul při letecké havárii. Rovněž matka musela záhy uprchnout a nakonec zůstala v Británii.

Igora Ocelku tedy vychovávali dědeček s babičkou, přesto měl po roce 1948 kvůli svému původu velké problémy, zpočátku nesměl vůbec studovat a problémy měl i jeho syn. Přesto nikdy nezatrpkl a ve svých třiaosmdesáti létech říká: „Celý život je o štěstí a člověk by jej měl prožít podle svých zásad“.

Dráha profesionálního vojáka byla Josefu Ocelkovi, synovi italského legionáře z Nových Dvorů poblíž Lipníka nad Bečvou, předurčena zřejmě už od kolébky. Hned po maturitě nastoupil v roce 1928 dobrovolně o rok dříve základní vojenskou službu, další dvě léta studoval na Vojenské akademii v Hranicích.

Začínal jako pěšák, ale později byl vybrán do kursu pro letecké pozorovatele a létání se stalo jeho osudem. Jako nadporučík letectva sloužil u Pátého leteckého pluku v Brně, kde také už v období tzv. druhé republiky dokončil s vynikajícími výsledky pilotní výcvik.

Igorova matka Marie Ocelková | Foto: Archiv Igora Ocelky

V té době už se důvěrně znal s Marií Grošovou. „Jak přesně se rodiče seznámili, nevím, ale moje maminka byla velmi hezká paní. Byla už předtím vdaná, ale pro neshody v manželství se rozvedla a můj otec s ní začal chodit. Já jsem se narodil 17. července 1939 necelé tři týdny po otcově odchodu do zahraničí. Od maminky vím, že (po 15. březnu 1939 – pozn. autora) lítal s poštou do Maďarska a zjistilo se, že údajně na letišti spálil nějaké  dokumenty. Hrozilo, že jej zavřou, tak utekl do Polska i se svým mladším bratrem Antonínem, oba chtěli bojovat proti Němcům.“

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Rodiče a další příbuzní bratří Ocelkových putovali do sběrného tábora pro rodinné příslušníky „velezrádců“ ve Svatobořicích a gestapo při pátrání po Josefovi vyslýchalo i jeho manželku.

Svatební fotografie manželů Ocelkových | Foto: Archiv Igora Ocelky

„Zacházeli s ní velmi nešetrně, říkala, že ten výslech byl surovej, ale podrobnosti nevím, matka se o tom velmi nerada bavila. Ani o dalších věcech, které souvisely s tou dobou. Po výsleších byla zase doma, ale nějaký policista ji varoval, že by měla rychle opustit republiku, protože ji chtějí poslat do koncentračního tábora. Bylo to někdy v lednu nebo únoru 1940, mně bylo asi půl roku, tak mě nechala u svých rodičů, raději se s nimi ani nerozloučila, řekla, že odjíždí lyžovat. To bylo pro ni určitě moc těžký.

Pak mi vyprávěla, že přes hranice je převáželi tajně ve slámě, dostala se až do Bělehradu, kde si nějak vyřídila falešné osobní doklady a na ty pak cestovala přes Turecko a Palestinu do Egypta. Odtud začala pátrat po otci, nejprve ve Francii, ale dozvěděla se, že Francie padla a otec je někde v Anglii. Takže cestovala dále lodí do Mombasy, odtud do Karibiku a teprve z Karibiku se dostala do Anglie.“

Rodina už se nikdy nesešla

V závěru této cesty kolem světa se Marie Ocelková konečně se svým manželem shledala. Ten už v té době létal u bombardovacího letectva, byl v jedné z prvních tří posádek, které 10. září 1940 náletem na okupovaný Brusel zahájily operační činnost 311. čs. bombardovací perutě RAF.

Předtím absolvoval známou anabázi čs. letců z Protektorátu – přes sběrný tábor v Polsku a nutný závazek pro službu ve francouzské Cizinecké legii, plavbu do Francie a po vypuknutí války přeškolení na francouzské a později britské stroje. „O mém narození věděl z matčina dopisu, on tehdy používal nějaké falešné jméno, tak si mohli psát. Dopis dostal ještě ve Francii, pak mu matka dovezla do Anglie i moji fotografii. Maminka mi pak řekla, že otec tu fotku stále nosil u sebe a když pak spadl s tím letadlem, tak shořela s ním.“

Manželé Ocelkovi v Anglii | Foto: Archiv Igora Ocelky

Štábní kapitán Josef Ocelka (posmrtně byl několikrát povýšen, nakonec v roce 1992 na generála letectva, řadu jeho válečných vyznamenání, kde nechybí ani britský Distinguished Flying Cross – DFC, schválený králem Jiřím VI., uzavírá Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy in memoriam z roku 2019) přitom nezahynul v žádné z četných riskantních bojových operací, které u „třistajedenáctky“ absolvoval nejprve jako pilot, pak velitel letky a nakonec i celé perutě. Osudným se mu paradoxně stalo až rutinní zalétávání jednoho ze strojů, který havaroval při startu.

„Otec dosloužil ten turnus 200 hodin, ale lítal dál, protože byl velitelem peruti, nalítal 245 hodin, pak nastoupil na ministerstvo letectva, práce za kancelářským stolem ho ovšem vůbec nebavila. Chtěl být leteckým instruktorem v Kanadě, ale těsně před odletem se zabil. I o tom matka nerada mluvila – on předtím dělal nálety v době, kdy to bylo nejhorší, každý týden bylo u perutě deset, dvanáct mrtvejch, nakonec ji museli pro velké ztráty rozpustit (ve skutečnosti byla po reorganizaci a doplnění stavu převelena k Pobřežnímu velitelství Coastal Command, hlavní činností pak byly ponorkové patroly – pozn. autora). Vždycky, když otec někam letěl, tak z toho byla matka rozhozená, čekala, jestli se vrátí, zabijí ho, nebo padne do zajetí.“

PAMĚŤOVÁ STOPA

Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou Vojenského historického ústavu Praha a AMERFO o.p.s.

Po manželově smrti to Marie Ocelková neměla v Anglii snadné – válečná penze byla poměrně malá a musela si hledat obživu. Nejprve si zařídila malý obchod, později dostala jako vdova po zahraničním pilotovi od majitelky luxusního obchodního domu místo módní návrhářky. O tom všem samozřejmě nevěděl ani malý Igor Ocelka, ani jeho prarodiče, kteří jej vychovávali v Brně.

Všichni se shledali teprve po válce, ovšem jen nakrátko. Marie chtěla, aby se celá rodina přestěhovala k ní do Británie, kde by všichni měli lepší podmínky, ale z toho sešlo. „Děda by možná odjel, ale babička nechtěla a já jsem taky bez nich do Anglie nechtěl. Byli jako moji rodiče – děda nahradil tatínka a babička maminku, byla přísná, ale neskonale jsem ji miloval, i dědu. Prostě, už v té době, když pro mě matka přijela, jsem si nedovedl přestavit, že bych řekl Babi, nazdar, já jedu do Anglie! Nikdy bych bez babičky neodjel!“

Každý na jiné straně

Krátce na to rodinu ještě více rozdělila železná opona. Marie Ocelková se stačila vrátit do Anglie, pak ale matka a syn ztratili kontakt na více než půldruhého desetiletí. „Neměl jsem s ní ani spojení, dokonce i když už jsem byl doma z vojny, tedy začátkem šedesátých let, jsme psali dopisy, a ty se nám vracely, že je adresát neznámý, i když potom jsme zjistili, že bydlí na stejné adrese. Ona mně zase posílala z Anglie sem tam nějaký maličkosti, ale to přišlo rozbalený, roztrhaný. Byla to složitá doba, ti bolševici si tady dělali, co chtěli.“

Až po létech Igoru Ocelkovi poradili příbuzní jeho snoubenky, ať požádá Červený kříž o informaci, zda jeho matka vůbec žije. Zpřetrhané pouto se tak podařilo alespoň trochu obnovit – Marie Ocelková navštívila v roce 1964 syna v rodné zemi při příležitosti jeho zásnub a on pak o několik let později párkrát navštívil matku v Británii. A konečně si mohli říci, jak se vyvíjely jejich životní osudy.

V patnácti pomáhal Rudé armádě při Bratislavsko-brněnské operaci. Mluvit o tom mohl až po roce 1989

Číst článek

Ty byly zvláště pestré u Igora – přestože otec byl dávno mrtev a s matkou v cizině dlouho neměl vůbec žádný kontakt, komunističtí kádrováci si na něm „smlsli“. Problémy měl už v obecné škole, protože nebyl pionýrem, naopak ministroval v kostele – učitelé na něj byli tvrdí a on se „mstil“ třeba záměrně falešným zpěvem v hodinách hudební výchovy.

Další studium syna západního letce nepadalo v 50. letech vůbec v úvahu, dokonce ani místo v učení mu prarodiče a poručník dlouho nemohli sehnat. Až jeho fotbalový talent mu otevřel cestu do brněnského mužstva Zbrojovky a během roku se vyučil zámečníkem. „Byl jsem šťastnej, že jsem těma penězma mohl aspoň podporovat babičku. Dával jsem jí maximum peněz, sám jsem žil skromně a to mi vydrželo celý život. Nekouřil jsem, nepil jsem pivo ani žádnej alkohol, sportoval jsem, takže jsem jen potřeboval, abych se najedl, napil a šel jsem na hřiště, kde jsem se snažil co nejlíp hrát.“

Manželé Ocelkovi v Anglii | Foto: Archiv Igora Ocelky

Jeho sportovní výkony ale nestačily na prvoligový tým a po návratu ze základní vojenské služby si opět musel těžce hledat další místo. Krátce pracoval jako řidič v Uhelných skladech, ale odtud raději odešel, než by se namočil do tehdy běžného rozkrádání uhlí. Pak našel zaměstnání jako údržbář ve Fotochemě – tehdy snad poprvé mu jeho špatný kádrový profil přinesl zisk.

„Pomohl mně můj kamarád Láďa Holub – zavedl mě k šéfovi údržby panu Svobodovi z Blanska a povídá mu: ‚Pane Svoboda, já bych se chtěl za něj přimluvit, on se jmenuje Igor Ocelka a jeho tata byl velitelem 311. peruti v Anglii.‘ A ten Svoboda hned řekl, že mě bere. On sám býval podnikatel, v Blansku měl nějakou firmu na výrobu snad pekařskejch strojů, tu mu znárodnili a on se stal vedoucím údržby ve Fotochemě. Pracoval tam se mnou pan Bulín, který byl zavřenej kvůli něčemu politickýmu, Bulva – můj parťák – byl taky zavřenej kvůli politice, takže nebyl žádnej problém, že mě vzal, naopak jsem tam dobře zapadl do kolektivu!“ 

Památku velitele „zazdili“

V podniku se Igor Ocelka seznámil i s matkou své budoucí ženy a ta jej pozvala do rodiny. Později při zaměstnání vystudoval průmyslovku a udělal i přijímací zkoušky na Vysoké učení technické v Brně – přestože byl přijat, stejně studovat nemohl, protože tamnímu kádrovákovi se opět „nelíbili“ jeho rodiče. A ani jeho děti to v období normalizace neměly snadné. Přesto nikdy nezatrpkl a snažil se, aby měly snazší život než on sám. A taky aby se nezapomnělo na jeho otce.

Týden před válkou odjela s rodinou do Palestiny. Celý život pomáhala těm, kteří tolik štěstí neměli

Číst článek

O tom se ovšem mohlo začít mluvit teprve po roce 1989, i když zpočátku to ještě provázely určité zmatky způsobené tím, jak komunisté v předchozích desetiletích důkladně „pročistili“ archivy. Takže začátkem 90. let byl při slavnosti na Pražském hradě Josef Ocelka in memoriam omylem povýšen do hodnosti, kterou už v minulosti měl, a na významné oslavy hrdinství našich letců v Británii nebyl jeho syn ani oficiálně pozván, protože o jeho existenci nikdo z organizátorů nevěděl.

Ten se však k tomu postavil svým obvyklým způsobem – rodina vyrazila do Londýna vlastním autem s přívěsem a na recepci na naší ambasádě se zkrátka „protlačili“, stejně tak do autobusu, který s dosud žijícími piloty a jejich příbuznými objížděl různá významná místa.

Pohřeb Josefa Ocelky | Foto: Archiv Igora Ocelky

„Všichni byli udiveni, že Ocelovej, jak mu říkali, vůbec měl syna, byli tam jeho spolubojovníci, co přijeli až z Austrálie, a nikdo to nevěděl. A když pak na hřbitově vzdávali u českého pomníku hold českým letcům, tak jsem si uvědomil, že můj otec tam vlastně neleží – on totiž jako důstojník přísahal věrnost králi a je na tom stejném hřbitově, ale ve skupině anglických letců, jeho hrob jsem viděl, už když jsem byl před mnoha léty za matkou v Anglii. Tak jsem šel za tím letcem, co držel naši vlajku, a řekl jsem mu, že jsem syn Josefa Ocelky, který je pochovaný o kus dál, ať mi tu vlajku dá, abych mu taky mohl vzdát hold. Prostě jsem mu ji vzal z ruky a vyrazil jsem k tomu hrobu, pár účastníků za mnou, ale většina to snad ani nezpozorovala. Hrob jsem i po těch desítkách let našel, postavil jsem se tam, pomodlil se za otce a vlajku jsem s poděkováním vrátil.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme