Týden před válkou odjela s rodinou do Palestiny. Celý život pomáhala těm, kteří tolik štěstí neměli
Světlo světa spatřila v Brně zhruba uprostřed meziválečného období a v tomto městě prožila krásné dětství. Ostrý zlom přišel hned na začátku protektorátu, kdy jejího otce, ředitele jedné z velkých brněnských textilek, vyhodili Němci na hodinu z práce kvůli židovskému původu – po týdnu jej ale vzali zpět, protože továrna bez něj nemohla fungovat. Přesto žila rodina v každodenním strachu.
Od osudu milionů obětí holokaustu rodinu uchránil zázrak – pouhý týden před začátkem války se všichni legálně vystěhovali do Palestiny.
Tam Edith Landesmannová (rozená Stiassná) dokončila povinnou školní docházku a vyučila se švadlenou, v době první arabsko-izraelské války jako jedna z prvních žen v tamní armádě pracovala na generálním štábu.
Začátkem 50. let se s manželem přestěhovala do Vídně a při jeho pracovních cestách navštívila řadu zemí. Stejně jako otec se celý život věnovala sportu, po matce převzala štafetu ve Women's International Zionist Organization. A i ve svých pětadevadesáti letech žije podle svého dívčího jména – je stále šťastná.
Narodila se 5. ledna 1926 v Brně – městě, které neslo po dvě století přídomek „moravský Manchester“. Také rodina Stiassných zasvětila život textilu – otec Karel byl ředitelem Esslerovy přádelny v Brně-Obřanech.
Dnes téměř nevyužívaná a chátrající čtyřpodlažní budova (jedna z prvních železobetonových staveb v Brně z roku 1912) zaměstnávala v době své největší slávy přes půl tisícovky dělníků.
„Měl tady malou kancelář, ale on nebyl moc pro kanceláře, vždycky raději dělal rukama, taky chodil a kontroloval, jak to dělají. Pracoval skutečně hodně, já jsem ho skoro neviděla – odcházel ještě předtím, než jsem vstávala do školy, a vracel se, když už jsem spala. I v sobotu a v neděli musel chodit, jestli je všechno v pořádku. Když bylo hodně zakázek, pracovali i pro jiné továrny. Já jsem si jako dítě ani nemyslela, že můj tatínek je nějaký pán. Ale když jsem za ním jednou přišla do továrny, tak hmhm... můj tatínek... to jsem byla pyšná! Byl dobrý šéf, moc dobrý, nikdy v práci nekřičel, i když na mě doma někdy ano. Dělníci ho měli rádi, ještě po válce ho přicházeli navštívit, tedy ti, co přežili. Nebylo jich hodně, protože to byli Židé.“
Bez Žida továrna nefungovala
Maminka byla nejprve v domácnosti s dětmi – Edith a o čtyři roky starším Kurtem, později si otevřela obchod s látkami v Běhounské ulici v centru Brna.
PAMĚŤOVÁ STOPA
Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou Vojenského historického ústavu Praha a AMERFO o.p.s.
Nebylo to kvůli financím (otec měl slušný příjem pro zajištění celé rodiny), ale byla velmi činorodá, mimo jiné se angažovala v charitativní Women's International Zionist Organization (WIZO).
Otec zase například zasedal ve školní radě a byl spoluzakladatelem a předsedou židovské tělocvičné jednoty Makkabi: „Já jsem taky chodila každý týden do Makkabi sportovat. Makkabi byl náš druhý život, pro mě, mého otce i bratra, pro maminku tolik ne.“
Edith i Kurt navštěvovali v Brně židovské školy, kde se učilo česky, doma na ně dospělí mluvili německy. Rodina sice slavila židovské svátky, ale nepatřila k ortodoxním sionistům ani nábožensky, ani neuvažovala o vystěhování do Palestiny. To ovšem rázně změnil 15. březen 1939, který obrátil naruby i dosavadní velmi bezstarostné a sluncem prozářené Editino dětství.
Krátce po vzniku protektorátu se v jejich bytě objevilo gestapo. „Přišli do domu a hned se maminky ptali, kde je otec. Byl v kavárně. Odvedli ho. To bylo hrozné, nevěděli jsme, co bude, jestli zůstaneme v bytě.“
Karel Stiassni byl kvůli svému původu na hodinu zbaven ředitelského místa. „Zůstal doma, ale za týden zase Němci přišli: ‚Musíš jít do továrny, nic nefunguje, nikdo nepracuje...‘ A on řekl: ‚Já ale nemůžu jezdit v elektrice, protože jsem Žid!‘ A tak každý den přijížděli s černým autem a večer ho zase přivezli domů. Ale maminka měla každý den strach, jestli ho přivezou, nebo ne. Velký strach.“
Už v té době totiž byla celá řada Židů internovaná a pro ostatní začaly okamžitě platit rasistické, takzvané norimberské zákony, omezující jejich život v podstatě na pouhé přežívání.
Makkabi však ještě nějakou dobu fungovalo. „Židi už nesměli chodit do lázní plavat, ale tady jsme plavali. Hodně sportu jsme dělali. V Makkabi byl Fredy Hirsch, on nás cvičil. Přišel z Německa, všichni jsme ho milovali, krásný chlap... Ten Fredy Hirsch byl pak v Teresien Stadt, i tam organizoval mládež a pak šel s nimi až do plynu.“
Edith byla na jaře 1939 terciánkou židovského gymnázia na Starém Brně, jediné střední školy v celém protektorátu, kam mohli Židé chodit. Všichni ale tušili, že mohou přijít ještě horší chvíle, i když jejich skutečnou děsivost si asi nedokázali představit ani v těch nejhrůznějších snech.
Rodina Karla Stiassného však měla obrovské štěstí – Esslerova továrna budovala pobočku v Palestině a sháněla pro ni zkušené lidi. „Psali, že potřebují odborníky, a oni řekli, že tatínek. Když se ho zeptali: ‚Chceš jet?‘, tak samozřejmě řekl, že ano. Všechno, co jsme měli, jsme dali do takové bedny a jeli jsme. Bylo to štěstí.“
Nebylo to ovšem tak jednoduché. Nejprve bylo třeba vyřídit veškeré formality. Karel Stiassni trávil veškerý čas v továrně, jeho žena přišla kvůli setrvalému stresu o hlas a sedmnáctiletý Kurt už byl od minulého roku v Palestině: „Tak jsem musela já chodit na všechny úřady a všechno vyřizovat. Těch papírů bylo skutečně hodně. Bylo mi třináct a měla jsem strach, ale Němci byli ke mně dobří, byla jsem pro ně malé děvčátko.“
Podařilo se to opravdu za minutu dvanáct. Definitivní úřední souhlas totiž padl v polovině srpna a 1. září vypukla druhá světová válka. Tím byly všechny – i povolené – odchody Židů do zahraničí rázem zastaveny. Protože ale odjížděli ještě v době míru, mohli si s sebou s výjimkou peněz a šperků vzít ostatní majetek a po týdenní cestě dorazili šťastně do přístavu v Haifě. „Tam už na nás čekalo tolik lidí – bratr Kurt, přátelé z Makkabi... Přišli jsme k jedné rodině, kterou jsme znali z Brna. Oni neměli nic, jen jeden pokojíček, tam jsme seděli a pili jsme čaj, nejlepší čaj mýho života!“
Nový život v zemi zaslíbené
Otec hned nastoupil na své místo a rychle vybudoval novou, ve srovnání s Brnem menší, ale stejně kvalitní továrnu. Rodina si našla třípokojový byt, což byl v té době v Palestině veliký luxus.
„Tenkrát v Palestině nikdo neměl tři pokoje, naopak v jednom pokoji žily dvě až tři rodiny, ale nám se dařilo dobře (Stiassní pak často nechávali ve svém velkém bytě delší dobu bydlet lidi, kterým se tak dobře nevedlo – pozn. autora). Až tatínek vydělal trošku peněz, koupili jsme jednu židli, jednu postel. Předtím jsem spala na zemi, můj bratr taky, on si vybral balkon a spal tam.“
„Maminka měla trošku strach, že třípokojový byt nebudeme schopni platit, ale tatínek vydělával opět tolik, že ona ani nemusela pracovat, i když jsme museli moc spořit. Zpočátku nám taky pomáhali známí z Brna, co přišli před námi, další dorazili později, tak jsme už měli trošku přátel. Ve škole jsem se hned naučila hebrejsky (pro příchozí byl připraven šestitýdenní intenzivní kurz – pozn. autora), tak jsem i já měla přátele. Měli jsme veliké štěstí, že všechno šlo dobře.“
Po skončení školy se Edith vyučila švadlenou – rodinná tradice se zkrátka nezapřela. Její levicové myšlení a mladistvá touha vyzkoušet něco nového ji na rok zavedly do jednoho z kibuců, kam utekla se svojí přítelkyní a i tam se starala o ošacení komunity.
Po návratu do „civilizace“ se setkala se svým budoucím mužem Robertem Landesmannem, který před nacisty uprchl z Vídně. Oba působili v židovské ilegální vojenské organizaci Hagana, která bojovala proti britským mandátním silám v Palestině a po vzniku Státu Izrael se stala základem jeho regulérní armády.
Edith byla jedna z prvních žen, která do armády vstoupila, během první arabsko-izraelské války (1948–1949) pomáhala s administrativou v generálním štábu.
Poslání pomáhat
Po skončení války se rodina Stiassných do Brna nevrátila, jen při krátkých návštěvách.
„Tatínek už zdejší továrnu nikdy neviděl. V Brně byl vlastně po válce jen jednou: přijel, protože tu měl sestry, ale jinak už nechtěl nic vidět, protože by ho to bolelo. Tatínek měl šest sester, skoro všechny šly do tábora a nevrátily se. Jen jedna teta zůstala, protože byla provdaná za nežida. Ta jediná přežila v Brně. Byla to radost, když ji přijel navštívit.“
Také Edith jezdila do Brna na krátké návštěvy. Později to bylo jednodušší, protože s manželem zakotvili ve Vídni, kde Robert pracoval jako hlavní zástupce brazilské letecké společnosti Panair do Brasil pro střední a východní Evropu. Při pracovních i soukromých cestách poznali celý svět.
Poté, co oba synové odrostli, se Edith po vzoru své matky zapojila do hnutí WIZO, kde se během let z řadové členky vypracovala až na post prezidentky pro Rakousko.
Cítila potřebu pomáhat všem, kteří neměli v životě tolik štěstí, vybrané peníze putovaly na dobročinné účely do Izraele. Přestože v něm prožila méně let než v Československu nebo Rakousku, je právě Izrael jejím pravým domovem.
„Celý život jsem byla někde jinde – v Brně, v Brazílii, ve Švýcarsku, zase v Brně, v Německu a teď sedím ve Vídni. Vždycky přišlo stěhování, jiný jazyk a další jiné věci – nové peníze, ve kterých jsem se nevyznala... Nikdy jsem neměla moc přátel, sotva jsem je poznala, už to zase bylo pryč. Stěhovala jsem se snad dvacetkrát, ale zvykla jsem si na to, že nikdy nesedím na stejném místě. Ale přes to všechno život je krásný. Někdy ne, ale já jsem měla vždycky štěstí... štěstí!“
