Nikoleto, ve spojení se Zuzanou Hejnovou jsem slyšela, že disciplína 400 metrů překážek je v atletice jedna z nejtěžších disciplín. Souhlasíte s tím?
Souhlasím. Ona ví, o čem mluví, protože si to párkrát proběhla, a to docela rychle. Je tam deset překážek a zároveň je to nejdelší sprint. Od začátku se běží naplno a konec už hodně bolí. Běží se dlouho a rychle, takže jasně souhlasím.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si atletku Nikoletu Jíchovou v pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou

Co si myslíte o tom, že bývalá profesionální atletka Zuzana Hejnová bojuje v soutěži Survivor?
Je to soutěž, která jí přesně sedí. Jak ji znám, tak vím, že tam dlouhodobě chtěla a byl to její sen. Je to formát, který se pro ní hodí. Zuzka je nejen fyzicky, ale i psychicky hodně odolná. Ona je doslova hráč. Těším se až to začne.

Na mítinku Czech Indoor Gala jste vyhrála v disciplíně 400 metrů. Je to pro vás důležitý ukazatel toho, že se nacházíte ve skvělé formě?
Mám z toho velkou radost. Ukazuje nám to, jak šla příprava na podzim skvěle. Doufám, že mi forma z Ostravy vydrží a ukážu skvělý výkon i na mistrovství republiky a následném mistrovství Evropy. Snad si to vše sedne.

Jak velký důraz dáváte halovým závodům na 400 metrů?
Jedná se o prestižní závody, ale tím, že se nejedná o moji hlavní disciplínu, tak se k ní nijak neupínám. Každoročně to pro mě je test formy, že vyběhnu na dva tři závody. Letos to bylo v plánu stejně, ale zaběhla jsem na moje poměry hodně dobře, tak jsem si řekla, že by byla škoda na mistrovství Evropy nejít a nezkusit to. Nestresuji se z toho, není to priorita, tak možná i díky tomu závodím s čistou hlavou.

Jsou pro vás důležité letošní vrcholy halové sezony?
Jsou krásným bonusem. Prioritou jsou venkovní závody na překážkách a vždy jsem se trochu bála hale víc věnovat, protože dráhová sezona je dlouhá. Venkovní vrchol je totiž letos na programu až v září v Tokiu. Celá sezona je posunutá, i proto k tomu letos přistupuji jinak. Nebojím se tak prodloužit si i halovou sezonu.

Jak vypadá váš běžný tréninkový den?
Je to hodně obsáhlé. Když to vezmu z týdenního tréninkového cyklu, tak tam mám vždy dvě posilovny, trénink rychlosti, laktátový trénink, kdy zkouším závodní tempo. Nechybí ani rychlostní vytrvalost a také volné běhy nebo plavání na uvolnění svalů. Nelze do toho pořád jen bušit.

Sama sobě trenérem

Kdo vás momentálně trénuje?
Nyní je to docela komplikované. Jsem ve fázi bez trenéra/s trenérem. Radíme se o tom doma s přítelem, protože také běhal překážky, tak má s mojí disciplínou zkušenosti. Také jsem se domluvila s trenérem Rudou Černým, který mě zná už od dětství a v kariéře mi hodně pomohl. Má poradní funkci, měří mi časy na tréninku a třeba staví překážky.

Hledáte stálého trenéra?
Už ho mám, ale jsme domluvení, že spolupráce začne až od nové přípravy na léto. Nyní mám dlouhodobější plán, ale upravuji ho podle toho, jak se cítím. Úplná anarchie to není. Co mi v minulém tréninkovém procesu nevyhovovalo a nemohla jsem to změnit, tak nyní nad tím mám konečně i trochu zodpovědnost. Najednou na to nahlížím z jiné perspektivy. Je to určitě dobré na danou část kariéry, ale celou dobu bych to nechtěla praktikovat. Mám nad sebou bič a možná jsem na sebe trochu víc přísnější.

Jak se dá příprava a trénink vyladit směrem k vrcholům sezony?
Velmi dobře. Trénink musí být progresivní. Postupně se dostávám do rychlosti a směrem k vrcholu se začnou úseky ubírat, zkracují se a bývá to kvalitnější. Mám delší pauzy a více odpočívám. Naplánovat se to určitě dá. Pracuji i s tím, že třeba jeden mítink probíhá večer, druhý přes oběd, takže se snažím nastavit si režim.

Věnujete se hodně regeneraci?
Věnuji tomu maximální úsilí. Moje práce nekončí tím, že odtrénuji dvě hodiny na stadionu a jdu domů. Beru to tak, že od rána do večera jsem sportovec na plný úvazek. Odpoledne vždy přichází regenerační aktivity, miluji třeba kryokomoru. Sice teď mrzne a sněží, nechce se mi tam, ale jdu tam a vím, že tím posiluji i mentalitu. Absolvuji všechny fyzioprocedury, masáže. Odpočinek je pro mě absolutní prioritou.

Jak vůbec probíhá regenerační procedura v kryokomoře?
Jsem tam dost nalehko. Na sobě mám jen šortky a podprsenku, rukavice, čelenku, dřeváky a roušku. V místnosti je minus 125° C a pochoduji tam čtyři minuty. Chodíme tam, abychom nepřimrzli k podlaze. V Modřanech je to docela velké a chodí tam zajímaví lidé. Od sportovců přes doktory, herce nebo zpěváky. Takže to pro mě není jen regenerační, ale i společenská chvíle. Je to lepší si s někým povídat než jen přemýšlet o tom, jak velká zima je. Když procedura skončí, tak si zajedu třeba pět deset minut na kole, protáhnu se a je konec.

Bojí se překážkářky překážek?
Nesmí, ale zároveň musí mít respekt k tomu, že to chce mít nějaký balanc. Nesmí se bát, ale musí mít respekt. Je to tak i v životě, kde se stejně jako v závodě je snažím elegantně přeběhnout.

Průlomová sezona

Jak vzpomínáte na úspěšnou sezonu 2024?
Byla super, byla olympijská a dlouhá. Vysnila jsem si ji, vizualizovala a pak už se jen stalo, co jsem si přála. V hlavě jsem byl připravená na to, že bude super. Velký průlom byl i v tom, že jsem se dostala do mítinku Diamantové ligy. Povedla se mi olympiáda a byla jsem čtvrtá na mistrovství Evropy. Něco se povedlo i nad očekávání.

Na mistrovství Evropy v Římě jste zaběhla osobní rekord, kvalifikační čas na olympijské hry a obsadila čtvrté místo. Dokázala byste ho nyní proběhnout v hlavě znova?
Jenom si pamatuji, že jsem na konci měla hodně síly. Přeji si, aby to v závěrech závodů bylo častěji. Tentokrát si vše sedlo perfektně.

Jak jste si užila vrcholnou akci, kterou byly olympijské hry v Paříži?
Byl problém v tom, že týden před mým závodem mě začalo hodně bolet koleno. V tu chvíli mi nikdo nedokázal pomoci. Příjezd do olympijské vesnice pro mě byl zážitek, ale věděla jsem, že tam nejedu na výlet. Jela jsem tam pro úspěch a kvůli tomu zranění jsem netušila, zda to zvládnu. V jeden moment jsem nemohla ani popoběhnout, což mi trochu zkazilo zážitek z olympiády. Závod jsem nějakým způsobem zvládla, spíše hlavou než fyzicky.

Bylo to přes bolest. Měla jsem nejsilnější prášky na bolest, které máme povolené. Hodně jsem i tejpovala. Pomohlo mi to, že jsem si malovala, což mě uklidnilo. Ze závodů se běžně stresuji, ale vím, že to nemám ve svých rukou. Teď jsem ten pocit, že to ve svých rukou mám, neměla, proto jsem se potřebovala nějak uklidnit. Běžela jsem pak o necelou vteřinu hůř než na mistrovství Evropy v Římě. Byla jsem zklamaná, ale zároveň ráda, že jsem to zvládla. Nějakým způsobem mě to posunulo. Je škoda, že to vyšlo zrovna na nejdůležitější závod. Každopádně věřím, že ještě budu mít možnost na některé olympiádě vyběhnout. 

Vzorem dědeček

Věnovala jste se už od samotného začátku kariéry překážkám?
Začínala jsem se skokem do výšky, protože můj děda se věnoval výšce a tehdy reprezentoval Československo. Byl mým vzorem a vždy mi říkal, abych skákala. Vždy říkal, že je to pohodová disciplína, že si ráno skočím pár pokusů a odpoledne můžu jít na pivo. Vždy mi říkal, abych hlavně neběhala. (smích)

Aktivní byli i rodiče. Průlomovým pro mě byl asi malý vesnický závod Oselecký klokánek. Závod jsem vyhrála a pán, který ho pořádal, mi pogratuloval, pochválil a doporučil mi, abych se přihlásila na nějaký kroužek atletiky. Maminka mě přihlásila do Slavie, kde jsem začala trénovat. To bylo někdy, když mi bylo osm, devět let.

Ve volném čase se věnujete i práci se sociálními sítěmi. Jak jsou v dnešní době pro atlety důležité?
Jsou pro mě skvělým nástrojem, jak si dělat reklamu. Zároveň tak děláme reklamu i daným závodům. Ne vždy totiž má atletika úplný prostor v komerčních televizích. Sociální sítě pak mohou být mnohdy jediným nástrojem, aby se povědomí o závodech dostalo k širší veřejnosti.

Je nutnost pro atlety fungovat na sociálních sítích?
Je. Většina spoluprací je zaštítěna tím, že je potřeba být aktivní na sociálních sítích. Chci se tomu věnovat, ale nesmí to dojít někam, aby mě to unavovalo. Dělám to, když je na to chuť a energie.

Jak trávíte závodní den, když máte start naplánovaný až ve večerních hodinách?
Snažím se pozdě vstávat a nikam nepospíchat. Když si nenařídím budík, tak jsem schopná spát do půl desáté. Snažím se správně jíst. Na místě, kde je mítink, tak se s ostatními atlety snažíme najít hezkou kavárnu. Lokalitu objevujeme tak, že si zavoláme taxíka, jedeme do kavárny, pak zase zpět. Drobná procházka do kilometru či dvou nevadí, ale víc toho nejde.

Andrea Sestini Hlaváčková, rej Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít