Teď mi atletika nechybí, ale chuť makat mám, říká Gillarová. Humanitární mise v Africe byl její sen
Patřila mezi českou ženskou oštěpařskou špičku a svými výkony se nominovala i na olypijské hry. Přesto se Irena Gillarová, která se může pyšnit osobním rekordem 61,32 metru a mimo jiné také 12. místem z mistrovství světa z Dauhá, rozhodla, že dá přednost humanitárním misím v Africe. „Cítila jsem, že bych se chtěla víc rozvíjet, začít na světě tvořit jinou hodnotu než se trápit s bolením a oštěpem,“ popisuje Gillarová v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Irena Gillarová končí s atletikou a bude se plně soustředit na humanitární pomoc v Africe. Zní to jako životní otočka o 180 stupňů, ale předpokládám, že to nebylo rozhodnutí ze dne na den?
Nebylo, já jsem studovala mezinárodní vztahy a Afriku jsem měla jako sen. Lámala jsem si akorát hlavu s tím, jak bych si nějakou pomocí v Africe vydělala na živobytí. Když jsem se loni rozhodovala, jestli se v atletice ještě trápit, anebo jít dál, tak jsem narazila na tuhle pracovní možnost.
Oštěpař Vadlejch opustil skupinu trenéra Železného, nesouhlasí s příchodem Inda Čopry
Číst článek
Původně to bylo směřováno na Ukrajinu, protože nemluvím francouzsky, ale nakonec z toho vyplynulo, jestli bych nechtěla poznat Afriku. Teď se učím francouzštinu a dostala jsem tu pozici. Vždycky mě to tam táhlo a splnila jsem si tím svůj sen.
Kdy na humanitární misi vyrazíte a na jak dlouho?
Jsou to limitované mise na 14 dní. Já mám celou tu misi na starost. Jmenuje se to program MEDEVAC od ministerstva vnitra, protože pracuji na odboru migrační politiky.
Na Pobřeží slonoviny jsem byla hned v listopadu. Nastoupila jsem a hned vyrazila, takže to byl takový křest ohněm. Bylo to strašně těžké, pak se to zlomilo, ale už ta jedna mise mi dala hrozně moc lekcí, ale v dobrém. V dubnu pojedu dvakrát do Senegalu, pak tam jsou znovu mise v Senegalu a Pobřeží slonoviny.
Jak se může profesionální sportovec v Česku na vaší úrovni uživit? Řekla jste si, že z dlouhodobého hlediska je pro vás tohle výhodnější?
Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale finančně jsem si tímhle rozhodnutím nepolepšila. Rozhodlo spíš to zranění, protože poslední čtyři roky jsem na každém házení tlumila bolest a už to nebylo udržitelné, abych podávala výkony. Taky jsem cítila, že bych se chtěla víc rozvíjet a začít na světě tvořit jinou hodnotu než se trápit s bolením a oštěpem, který mi ve finále asi kvůli tomu ani nešel moc dobře. To byly dvě zlomové myšlenky, které mě popostrčily.
Díval jsem se do tabulek, kterým dominuje Barbora Špotáková (72,28 metru), následuje ji Nikola Ogrodníková (67,40 metru), ale pak jsou ty výkony poměrně vyrovnané a váš osobní rekord je 61,32 metru. Nebylo ani tohle motivací, že byste mohla ještě zabojovat o olympiádu v Los Angeles v roce 2028?
Mě opravdu limitovalo to zranění, takže jsem věděla, že i když tomu dám maximum, tak že to nejde. Já to mám nastavené tak, že jdu v březnu na operaci s ramenem, jsem v práci, která mě baví, a momentálně mi atletika nechybí. Zároveň jsem si v hlavě řekla, že když někdo za dva roky zavolá, jestli to chci zkusit, a nebude mě bolet rameno, tak třeba můžu. Nechci se upínat k tomu, že to už nikdy nezkusím. Pokud to ucítím, že chci zabojovat, a nebude mě bolet rameno, tak chuť makat v sobě mám. Snažím se spíš reagovat na tu cestu tak, jak jde.
Jaké je v Česku vlastně zázemí pro oštěpaře? Napadá mě tréninková skupina Jana Železného a taky Davida Sekeráka, který připravuje olympijskou vítězku z Paříže Japonku Haruku Kitagučiovou. Musí člověk trénovat jen u těchto trenérů, aby se mohl prosadit na nejvyšší úrovni?
Já jsem trénovala čtyři roky v Americe, tak jsem si na to snažila udělat obecný pohled. Myslím, že celá oštěpařská škola v Česku, a to včetně Davida Sekeráka, tak vychází z koncepce tréninku Jana Železného. Rukama mu prošla i Bára Špotáková a všichni úspěšní oštěpaři. David Sekerák se jeho tréninkové praktiky hodně let učil, pak čerpal i z Německa. Za mě ale vše stojí na panu Železném, který si to ne vždy přizná, ale myslím, že je důležité říct, že on je ten, kdo to v Česku celé svým know-how zaštítil.
25:27
Někdy jsem chodila domů a plakala, vzpomíná Ogrodníková na dobu, kdy se začala připravovat sama
Číst článek
Když jsem byla v Americe, tak jsme s trenérem vše konzultovali a on taky čerpal z toho, co jsem se naučila od pana Železného, a česká oštěpařská škola je ve světě opravdu respektovaná. Myslím ale taky, že třeba Nikola Ogrodníková ukázala, že se dá jít vlastní cestou. Má know-how od pana Železného, teď si přidává svoje poznatky a taky získala olympijskou medaili. Víťa Veselý se taky oddělil a pak trénoval sám. Cesta je tedy i nasát know-how, což pak směrem ke kreditu k Železnému třeba není úplně fér, ale zvládne to pak i vlastní cestou, když má podmínky od svazu.
Nikola Ogrodníková aktuálně očekává narození dítěte, tak kdo podle vás převezme oštěpařské žezlo mezi českými atletkami?
Přijde mi, že loni šla nahoru hodně Andrea Železná, manželka Jana Železného. Ona tomu dává všechno a strašně maká, i když věřím, že je na ni velký tlak kvůli tomu, že je jeho ženou. Pak Nikola Tabačková by mohla taky zabrat a od trenéra Sekeráka ještě Petra Sičáková, to je velký talent.
Jak byste porovnala život na africkém kontinentu s tím, jak se žije v Evropě? V čem tam jsou největší rozdíly?
Obecně ten sytém, ale hlavně cena lidského života. Lékařskou péči tam nedostane úplně každý a místní lékaři nemají tolik znalostí a zkušeností jako u nás, kde je úroveň jinde. Tam, když se dostanete k lékaři, tak máte velké štěstí, ale pak musíte mít další štěstí, aby to ten lékař uměl zvládnout. Lidí, co se dostane do nemocnice, tam tolik není. Je to ale minimalistický život, komunity tam drží pospolu a lidé tam jsou šťastní. Nejsou tak pohlceni moderní dobou a technologiemi.
Když je tam člověk v nemocnici, tak skoro celá jeho rodina spí venku na dekách na betonu a čekají, než se z nemocnice vrátí. V nemocnicích také nemají centralizované jídlo pro pacienty, takže se stará rodina. Je hrozně hezké vidět, jak se ta komunita o sebe stará.
Atletice jste se při studiu věnovala i ve Spojených státech. Doporučila byste tuhle zkušenost i ostatním sportovcům? V souvislosti se znovuzvolením Donalda Trumpa do funkce prezidenta Spojených států se hodně hovoří o jeho imigrační politice, která by se mohla dotknout i zahraničních studentů.
Máme takový projekt, kdy se snažíme lidem se studiem pomáhat. Systém je tam nastavený tak, že i když jsem nikdy nebyla nijak dobrý student, tak tam jsem výuku milovala. I v atletice jsem se tam posunula nejdál, co jsem se kdy posunula. Je to zkušenost pro rozhled a pochopení vlastní kultury. Určitě to není jediná cesta, ale je to obrovská hodnota do života, když takové stipendium získáte a využijete. Na čtyři roky vás naprosto zabezpečí, dostanete vzdělání v jakémkoliv směru a systém vás donutí to vzdělání dokončit, což mi u nás trochu chybí.
Trumpovy dekrety v duchu ‚Amerika především‘. Míří spíš dovnitř USA, některé mohou soudy zrušit
Číst článek
Politicky to tam sice teď možná vypadá trochu divoce, ale věřím, že to univerzitní systém nezasáhne a tuhle příležitost budou třeba naši studenti pořád mít. My rozjíždíme takový projekt Parasportovci do Ameriky a přáli bychom si jim tam vyšlapat cestu ke sportovním stipendiím. Pro organizaci NCCA (National Collegiate Athletic Association – Národní vysokoškolská atletická asociace – pozn. red.) je to něco jedinečného, co sami moc neznají, a snaží se nám pomoci. Tam bych se možná trochu bála, protože ta kancelář, se kterou spolupracujeme, tak je zaměřena na inkluzi, takže když prezident Donald Trump podepsal několik dekretů, které se věnovaly „diversity and inclusion“ (rozmanitosti a začlenění – pozn. red.), tak se všechny tyhle kanceláře ruší, tak to je něco, co by to mohlo přerušit.
