Někdy jsem chodila domů a plakala, vzpomíná Ogrodníková na dobu, kdy se začala připravovat sama
Oštěpařka Nikola Ogrodníková dokázala v olympijském finále poslat oštěp do vzdálenosti 63,68 metru a získat bronzovou medaili. Pro českou výpravu tak zařídila pátý cenný kov z her. „Chci to teď pár dní prožívat jen s těmi nejbližšími,“ prozradila v rozhovoru z přenosového vozu přímo ve Francii moderátorovi Janu Pokornému.
Nikolo, to byl tedy v sobotu zatraceně dlouhý den. Jak je vám dnes?
Ještě to celkově trochu zpracovávám a jsem unavená, protože se to táhlo. Ceremoniál, pak jsem měla ještě dopingovou kontrolu a dostala jsem se do postele až v půl čtvrté ráno. Upřímně, neměla jsem ani energii slavit, takže jsem zvolila cestu co nejrychleji se dostat do postele.
Poslechněte si rozhovor Jana Pokorného s bronzovou olympijskou medailistkou Nikolou Ogrodníkovou
Šla jste spát v půl čtvrté a rozhovor natáčíme v devět hodin ráno. Takže ještě trochu mluvíte ze spaní, ne?
Vstala jsem v sedm, potřebovala jsem ještě na snídani a myslím, že mě to trochu sekne odpoledne nebo v podvečer. Snad to nebude na ten závěrečný ceremoniál.
Olympijský vítěz Martin Fuksa říkal, že vítěz nikdy není unavený a že by mohl jet klidně znovu. Vy byste asi nemohla dnes znovu házet?
Dnes asi ne, necítím se. Jsem typ člověka, který když se nevyspí, tak je to snad horší než pít alkohol.
V sobotu jste si šla vyzvednout obal na mobil a mohli jste si tam nechat něco vyrýt. Vy jste si přála vyrýt tam slovo sny. Rytec tím prý byl potěšen a měla jste mu přijít říct, jak jste dopadla. Už jste tam byla?
Bohužel jsem to ještě nestihla, protože jsem jela za vámi. Zastavím se tam po obědě, tak jsem zvědavá, co na to bude pán říkat a jak bude reagovat, když mu donesu ukázat bronzovou medaili. Ta slečna, co si tam nechala napsat ten hezký nápis, jak říkal.
Nikolo, píše se o vás jako o senzaci. Těší vás to, nebo naopak?
Nejela jsem jako favoritka ani medailová naděje. Po těch letech jsem neměla výkonnost úplně dobrou, ale po kvalifikaci jsem věděla, že mám na to, abych hodila daleko, jen to musím ustát. Před finále jsem na medaile nepomýšlela, možná ve skrytu duše. Chtěla jsem hodit jako v kvalifikaci a že se uvidí, co se z toho stane.
Další medaile pro Česko. Oštěpařka Ogrodníková výkonem 63,68 metru získala bronz
Číst článek
Jako oštěpaři máte několik pokusů, párkrát to nevyjde a najednou je tam 63,68. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Vysvětlení ani ne, prostě jsem asi dobrá. Za ty roky, co jsem hodila 67,40, tak jsem věděla, že to v sobě někde mám. Byla to otázka času. Věřila jsem, že to posunu k sedmdesátce, ale ono to šlo spíš dolů. Letos, když jsem trénovala sama, tak jsem se snažila dostat na základ, když jsem začínala být profesionální oštěpařka, a povedlo se. Nedělám zázraky, ale viděla jsem tréninky před olympiádou a říkala si, jo, jsem na tom dobře, udělala jsem kus práce. Byla jsem zdravá, to byl velký ukazatel, abych mohla tréninkové dávky plnit.
Šlo taky, někde v podvědomí, pomoci české atletice anebo pomstít ty proklaté čtyři centimetry, které chyběly Jakubu Vadlejchovi k bronzové medaili?
Za Kubu jsem smutná, protože on si to zasloužil, házel opravdu dobře. I když měl finále horší než kvalifikaci, tak výkon, který hodil, je hrozně velká dálka. Oštěp mužů je tak kvalitní, že bylo těžké na medaili dosáhnout. Čtyři centimetry jsou hrozné, to bych nechtěla, aby se mi někdy stalo. Nevím, jestli jsem chtěla zachránit českou atletiku, já chtěla hodit dobře. Ráno proběhly nějaké věci od lidí, že mohu mít medaili, ale já si říkala, že si pojedu to svoje, a soustředila se na svůj hod.
Možné vysvětlení taky je, že máte doma věštce, protože vás sledovali manžel a malý Leo a ten prý tátovi řekl, že budete třetí?
Ano, když už jsem měla bronz a běžela za nimi, tak mi Péťa řekl, že Leo na stadionu řekl, že Niki bude mít bronz. Já říkám, že to není možné. Jo, to bylo fakt slušný.
Popište mi, jak to probíhalo před závodem. Dorazila jste na stadion a bylo tam něco jinak než jindy?
Snažila jsem se být ve stejném nastavení jako před kvalifikací. Byla jsem veselá, měla jsem dobré rozcvičení a dobré rozhazování. Měla jsem tam dobrý pokus a říkala si, že to bude dnes fajn. Když nás vedli na stadion a jdete tunelem kolem celého stadionu, nikdo vás nevidí a jsou tam jen soupeřky, tak jsem měla tři momenty, kdy jsem byla opravdu dojatá a chtělo se mi brečet. Dokázala jsem, že jsem na olympiádě, že se to opravdu děje. Když jsem přišla na stadion, dívala jsem se, kolik je tam lidí, nastavila si hlavu jako v kvalifikaci a chtěla z toho vymačkat, co nejvíc. Po tom prvním hodu jsem nebyla ve své kůži, nebylo to nervózní, ale bylo to jiné.
Copak první hod, ale pak to byly obrovské nervy, jestli vás přehodí?
Já to zase tolik neprožívala. Věděla jsem, že jsem třetí, ale taky si to nepřipouštěla Třetí místo je krizová situace, mohly mě další holky přehodit. Vždycky jsem si říkala OK, je to dobrý. Snažila jsem se soustředit tak, abych dokázala zareagovat, kdyby mě někdo přehodil. Sama v sobě jsem necítila emoce, snažila se nepodlehnout tomu, že mám bronz v kapse, a chtěla jsem nějaké metry přidat.
Olympiáda bez trenéra? Železný přestane koučovat Ogrodníkovou, ta se bude připravovat s konzultanty
Číst článek
Nikolo, u hodu oštěpem to bývá tak, že závodnice hodí, podívá se a dalším pohledem hledá trenéra v hledišti. Koho jste hledala vy, když jste sama sobě trenérkou?
Vlastně koukáte na ty lidi, co se na vás přišli podívat, vidíte plný stadion a vnitřně si uvědomujete, že jste to dokázal. Ani jsem tam nikoho nehledala. Vnitřně jsem cítila energii a emoce, které nevím, jak bych popsala. Když jsem se blížila k divákům, tak jsem hledala českou skupinku a věděla, že tam mám Petra a Lea.
Petr Vrána a jeho syn Leo, to je vaše rodina. Také jste řekla, že na svojí druhou olympiádu pojedete s tím, že budete trénovat sama. A jak jste to řekla, tak udělala. Jak vypadaly první dny, co jste sama sobě trenérkou?
Na začátku to nebylo jednoduché, byla jsem zklamaná a smutná ze situace, co se mi stalo. Snažila jsem se být silná. Na začátku přípravy jsem nevěděla, jestli někoho nepožádám o pomoc, nebo jestli to budu dělat sama. Jela jsem domů na Slezskou Hartu, kde jsem byla sama jen se svým pejskem a hodně o tom přemýšlela. Uvědomila jsem si, že ve 33 letech není nikdo, komu bych svěřila svůj život. Chtěla jsem si dokázat, že na to pořád mám. I když jsem se strašně bála, tak jsem vnitřně cítila, že si to potřebuji řídit sama, jak mě srdce a duše povede.
Vy jste neuvěřitelná frajerka...
Bylo to složité. Někdy jsem chodila domů, plakala a nevěděla, jestli to zvládnu. Ale nakonec to bylo dobré.
Máte v plánu si najít trenéra, nebo je to takto v pohodě?
Vzhledem k tomu, že mám doma dva skvělé kluky, co mě podporují, mám fyzioterapeutku v Ostravě, mám zázemí, kde mohu trénovat a tím bych chtěla poděkovat lidem ze stadionu v Třinci, ve Šternberku, když jsem potřebovala. Všichni mi pomáhali a dali vše k dispozici. Budu asi pokračovat sama, protože jsem postavila základy, a když se zeptám na nějaké detaily, protože jsou věci, na které se potřebuji trochu zaměřit, tak se budu pořád posouvat. Vnitřně vím, že je to dobrá cesta, že mi to strašně moc dalo, a těším se další roky.
Gratuloval vám Jan Železný?
Ano, gratuloval a poslal mi zprávu. Neměla jsem ještě čas nikomu odepsat, jen nejbližší rodině. Zpráv bylo hodně, myslím, že je otevřu nějak postupně a chci to to v hlavě zpracovat, co se vlastně v sobotu stalo. Chci to teď pár dní prožívat jen s těmi nejbližšími.
Nikolo, zajímá vás historie oštěpu? Někde jsem četl, že objevili 400 tisíc let starý dřevěný oštěp, který používali neandrtálci.
Aha, no já jsem v tomhle hrozná. Nekoukám na televizi, nečtu zprávy. Občas mi říkají, že jsem šťastný člověk, ale někdy je to takové zvláštní, když se okolí baví, co se děje ve světě a já vůbec nevím, o čem se baví. Já žiju ve své bublině, poslouchám hudbu, chodím se psem, věnuji se rodině, peču, vařím a stačí mi to. Chodím na trénink, abych byla dobrá, a nepotřebuji k tomu koukat na filmy nebo na zprávy.
Ale tak o oštěpu asi přemýšlíte, jaké dispozice jsou nutné, jak dlouhý potřebujete rozběh. Jaký má rozběh zákonitosti?
To je těžké popsat. Když se člověk probudí a má dobrý den, kdy tělo spolupracuje, tak je to dobré znamení, že může z rozběhu vytěžit maximu. Občas se mi při rozcvičování stalo, že necítím techniku a ujíždí mi boky, tak musím přemýšlet, jestli rozběh nepoběžím pomaleji. Během závodu je to o hledání toho, aby se technika sešla. Vím, že mohu běhat rychleji, ale já bych to pak technicky nezvládla na konci a to se mi stalo v prvních pokusech. Byla jsem daleko od čáry, a když máte za ty roky naběhaný rytmus, tak jsem cítila, že jsem nezvládala držet pánev. Je to těžké vysvětlit, jak moc rozhoduje najít rychlost běhu a zkorigovat to s momentálním nastavením těla.
Perfektní selfie neexist… 🥹 pic.twitter.com/aE7q1vtsTO
— Český olympijský tým (@olympijskytym) August 10, 2024
Ta pánev je tam strašně důležitá, že?
Není to jen pánev. Hodně čerpám ze svých kotníků, takže běhám i překážky, chodím odrazová cvičení. Na podzim jsem toho naběhala opravdu dost. Běhala jsem třeba dvanáct třístovek nebo šestnáct úseků po půlvteřinách. Potřebovala jsem mít kotníky svižné a být dobře připravená. Letos jsem i využila kondičního trenéra, skládal mi posilovnu, protože to bych sama nezvládla. Běhání jsou takové zajeté koleje, ale posilovna mi hodně pomohla.
Proč musí vrcholoví oštěpaři v zimě jezdit trénovat do tepla? Tady není odhodová hala?
Ano, to je jedna z věcí, která v Česku chybí. Ve Finsku a v Americe mají úplně jiné podmínky. V Maďarsku mají odhodové haly také. Je to pak jiné, když z tepla vyhazujete oštěp ven, než když házíte míčkem do sítě. Proto jsem v zimě jezdila ven. Jezdívali jsme do Afriky, teď jsem tam byla znovu. Technika se dělá v teple, protože v zimě se těžko hledá pocit, aby byl člověk uvolněný. V zimě se tu házet moc nedá.
Vy jste v páté třídě začala s atletikou v Porubě, dělala sedmiboj, mohla jste dělat i dobře překážky. Kdy se rozhodlo, že to bude jen oštěp a vrcholově?
Podle mě to bylo v roce 2011, kdy jsem ukončila vícebojařskou kariéru. Přemýšlela jsem, jestli se dám cestou překážek anebo oštěpu. Dost trenérů mi říkalo, ať zkusím oštěp. V Ostravě jsem začala trénovat s koučem, co mě vedl od mládeže. Asi ten rok 2011 byl zlomový, že jsem začala. Profesionální byl pro mě rok 2015, když jsem se na podzim přestěhovala do Prahy a přidala se ke skupině pana Jana Železného. Tehdy jsem ještě byla s bývalým přítelem Vítězslavem Veselým a to byl pro mě strašně velký skok, kde jsem viděla, že jsem v Ostravě neměla takové podmínky, abych předváděla nějaké výkony.
Domů z Paříže se vracíte s rodinou, nebo s českou výpravou?
Vracím se s českou výpravou, rodina měla náročný program a ti už jsou doma. Odjížděli včera v noci, tak nevím, jak bude malý dnes vypadat.
On vám zase něco zavěští, uvidíte.
Myslím, že je rád. Viděla jsem to na něm celý týden, prožil tady takové věci, bude to zpracovávat. Když jsem postoupila do finále, tak mi říkal v taxíku, že mě má rád a je šťastný. Potom ta medaile. Myslím, že tady dostal neskutečné zážitky.
Na toho chlapce toho taky musí být emočně moc, ne?
Asi jo, ale zvládá to dobře. Uvidíme, až budu doma. Měl náročný týden, chodili hodně po Paříži. Vzala jsem je do vesnice, zařídila výlet lodí po Seině. Myslím, že si to užili, a těším se, až s nimi budu po olympiádě. Chtěla jsem se soustředit na svůj výkon, tak jsem na ně neměla moc čas.
Do kdy nechcete oštěp ani vidět?
Ještě před olympiádou jsem si naplánovala závody, máme sezonu až do půlky září. Nevím vůbec, jak to udělat. Zatím nemám chuť jet na závody, chci si ještě hodit, ale spíš bych měla trénovat. Rozhodnu se asi až doma, ale do konce srpna sezonu dojedu a pak si dám volno.
