• „Pamatuji si to jako dnes, byl to pátek, už bylo odpoledne. Jako nový vyšetřovatel jsem začal pročítat spis, a když jsem zahlédl fotokopie pasů, hned jsem si říkal: To už jsem někde viděl,“ vzpomíná vyšetřovatel David Olexa z Národní centrály proti organizovanému zločinu na lednový den roku 2020.
• Právě ten den přinesl do vyšetřování výbuchů muničních skladů ve Vrběticích na Zlínsku zásadní zvrat.
• Pasy, o kterých Olexa mluví, byly falešné, a tváře na nich patřily agentům ruské vojenské rozvědky GRU. Právě ti se od toho okamžiku stali hlavními podezřelými.
• David Olexa poskytl Českému rozhlasu exkluzivní rozhovor pro podcastovou sérii „Akce: Výbuch“, která mapuje detaily největší špionážní operace ruské tajné služby v Česku.

Praha 5:00 1. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když v říjnu 2014 vybuchl sklad plný výbušnin v muničním areálu ve Vrběticích na Zlínsku, zprvu to vypadalo jako nešťastná náhoda. Tragickou událost, při níž zemřeli dva lidé a desítky tun munice rozmetala exploze po okolí, kriminalisté vyšetřovali nejprve jako obecné ohrožení z nedbalosti. Jenže měsíc a půl poté vybuchl druhý sklad. A všem bylo jasné, že tohle už náhoda být nemůže.

„Jednoznačně v té době z těch verzí zvítězila logická verze, že se jedná o nějaký nedbalostní problém, který vznikl v době, kdy pracovníci firmy manipulovali s výzbrojním materiálem,“ vzpomíná na vyšetřování prvního výbuchu velitel zásahu, ředitel policie Zlínského kraje Jaromír Tkadleček. „Druhý výbuch 3. prosince 2014 tu situaci změnil neuvěřitelně. A po tomto okamžiku byl případ překvalifikovaný na úmyslný trestný čin,“ dodává.

Druhý výbuch nezměnil jen vyšetřování, ale i životy lidí v obcích kolem muničního areálu. Lidé nechápali, jak je možné, že došlo k další explozi, ačkoli policisté celou lokalitu po prvním výbuchu hlídali a všechny sklady prohlédli.

‚Vzali nám pocit bezpečí‘

„Já nevím, jestli si uvědomujete, v jakém rozpoložení tady ti lidé žijí, jaký mají strašný strach, jak se tady všecko změnilo. Prostě je to šílené. Vy jste nám vzali tu elementární základní jistotu, pocit bezpečí v našich vlastních domovech,“ zlobila se jedna z místních žen, když 6. prosince, tři dny po výbuchu druhého skladu, dorazil do Vrbětic tehdejší premiér Bohuslav Sobotka s ministrem vnitra Milanem Chovancem z ČSSD.

„To si nikdo nedovede představit, ti chudáci z Haluzic a Lipové, vy je vyženete z domu jak králíky z nory,“ pokračovala. „Chráníme jejich životy,“ snažil se namítat tichým hlasem Sobotka, ale situaci nezklidnil. 

„Psychika tady je na houby,“ přidal se starší muž. „Už jenom když jedeme od Slavičína, cedule slepá ulice, pak obrněný transportér na křižovatce. Vánoce jsou jiné a myslím si, že už vždycky budou jiné,“ posteskla si další žena.

Zakázaná zóna se po druhém výbuchu přiblížila až k domům lidí v Haluzích nebo Lipové. Střepiny létaly až do vsí, jedna se zasekla vedle dveří jednoho z domů. Na plotě dalšího domu byla kvůli tomu natažená policejní páska, lidé mohli jen na zahradu, za ni už ne.

Dramatické momenty zažívali i policisté a pyrotechnici. Nebezpečí na ně číhalo každý den. „Máme třeba záběry, jak pyrotechnici jeli v areálu v obrněném vozidle a o pancíř transportéru se jim tříští střepiny po munici, která tam vybuchovala,“ říká velitel zásahu Jaromír Tkadleček.

Když dva dny po druhé explozi vstoupili pyrotechnici do areálu, zjistili, že na střechu jednoho ze skladů dopadl dělostřelecký granát a zůstal zaseknutý v železobetonové střeše. Padesátikilový granát držely jen železné dráty, pokud by propadl, hrozilo, že exploduje další sklad.

Nebezpečí číhalo všude

„Byl tam zaseknutý zapalovačem, takže se pořádně nevědělo, v jakém je stavu. Proto se musel velmi opatrně vyjmout,“ říká tehdejší ředitel Pyrotechnické služby Policie České republiky Michal Dlouhý.

„Vybavuju si, že tenkrát bylo neuvěřitelný ticho,“ vzpomíná Tkadleček. „Všichni jsme cítili, že jestli se ten zákrok nepovede, tak dole pod tím dělostřeleckým granátem byl plný muniční sklad, kde bylo dalších přes tři tisíce granátů. A v případě, že by došlo k výbuchu, mělo by to fatální dopad na všechny policisty, kteří se podíleli na likvidaci této krizové situace,“ říká.

„Člověk to prožíval opravdu velmi intenzivně, a když mi potom dali zprávu, že ten kus se podařilo vyjmout a snést ze střechy, velmi jsem si oddechl,“ vzpomíná Dlouhý.

Ke druhému výbuchu v prosinci 2014 navíc došlo jen chvíli předtím, než měly do areálu vjet desítky policistů a pyrotechniků, aby začali munici odvážet pryč. První na řadu měly jít sklady 21, 104 a 105 obsahující rakety Grad. „Pokud by k výbuchu došlo o pár desítek minut později, byla by to jedna z největších tragédií,“ upozorňuje Tkadleček.

‚Vydejte příslib k udělení občanství.‘ Jak Gross pomohl ženě podezřelé z vyzvědačství v kauze Vrbětice

Číst článek

Když utichly exploze, začali policisté vyšetřovat, proč k nim došlo. „Munice je vyráběná tak, aby samovolně neexplodovala. Dělají se různé pádové zkoušky, munice se přepravuje v zajištěném stavu, pro standardní manipulaci je bezpečná a nemůže sama od sebe vybouchnout,“ říká tehdejší ředitel Pyrotechnické služby Dlouhý.

Kriminalisté nakonec došli k závěru, že oba výbuchy způsobilo nástražné zařízení. A podařilo se jim zmapovat i to, co se stalo těsně před prvním výbuchem 16. října 2014 a jak k němu pravděpodobně došlo.

Za chvíli se měli vrátit…

V dokumentu, který má Radiožurnál k dispozici, policisté píšou, že ten den kolem sedmé hodiny ráno pracovník ostrahy kontroloval sklady a nezjistil nic zvláštního. Přesně v 7.55 přijel k vrátnici vrbětického areálu Mercedes Sprinter patřící zbrojařské firmě Imex Group z Ostravy, která měla v areálu pronajatých sedm skladů.

V autě seděl skladník Vratislav Havránek s několika brigádníky, na vrátnici si vzal klíče od skladů s municí a chvíli na to zaparkoval u skladu číslo 12. Pár minut po něm dorazil zbrojíř firmy Imex Group Luděk Petřík. Petřík s Havránkem se domluvili, že ještě musí zajet do skladu číslo 16, aby tam speciálními ocelovými páskami zajistili bedny s municí k bezpečnému převozu k novému majiteli. Přesně v 9.20 nasedli do auta a odjeli. Brigádníkům řekli, že se za chvíli vrátí.

Po chvíli dorazili ke skladu číslo 16, odemkli ho, odkódovali a otevřeli všechny dveře, aby se dovnitř dostalo světlo. Vešli a v tom se ozvala rána. Svědci, kteří těsně po tom projížděli kolem, už viděli, jak z oken v prostřední části budovy vychází kouř a oheň.

Policie došla k závěru, že po první explozi začalo ve skladu hořet, plameny se šířily, a když se dostaly až k bednám s leteckými pumami a protitankovými granáty, nastal mohutný výbuch, který zcela zničil sklad a vytvořil několik metrů hluboký kráter. Otázkou bylo, co přesně se ve skladu stalo před explozí.

Podle vyšetřovatelů nastal výbuch jen krátce po vstupu obou zaměstnanců do skladu. Tam byly hlavně letecké motory, ale i dělostřelecké granáty a také bedna s protitankovými náboji. Ta možná sehrála klíčovou roli.

Podle kriminalistů byla totiž jako jediná „nezapáskovaná“. Policisté jsou přesvědčeni, že pracovníci Imexu nejspíš bednu otevřeli, aby ji zkontrolovali, místo toho, aby ji jen stáhli páskami. A tím se spustilo nástražné zařízení.

Vratislav Havránek a Luděk Petřík byli okamžitě mrtví. To také vysvětluje, proč neutekli z hořícího skladu ještě před největší detonací.

Jak přehlédli nástražný systém

I druhý výbuch – skladu číslo 12 v prosinci 2014 – podle policie způsobilo nástražné zařízení. Paradoxní je, že policisté tento sklad celkem třikrát prohledali, pak ho zapečetili a nikdo do něj už nevstoupil. Nástražné zařízení tam přitom muselo být celou dobu. Jak je možné, že ho policisté nenašli?

„Ty muniční sklady nevypadají jak malá chaloupka, některé měly rozměr menšího Lidlu… Otevřete dveře prodejny rozměru 30 krát 35 metrů, která je napěchovaná bednami s municí, a najděte tam něco, co připomíná výbušný systém,“ říká velitel zásahu Tkadleček. „Najít zkažené zrnko ve vlaku plném rýže je nemožné,“ srovnává.

Navíc upozorňuje na to, že v té době policisté ještě netušili, že mají hledat právě nástražné zařízení. Sklady prohlíželi proto, aby se podívali, jestli v nich nehrozí nějaké jiné nebezpečí.

Že útoky ve Vrběticích byly plánované, zjistili až po druhém výbuchu. A začali pátrat po pachatelích. Záhy narazili na důležitou stopu. Pár dní před prvním výbuchem dorazil do firmy Imex Group e-mail s oznámením, že dva údajní zástupci Tádžické národní gardy chtějí navštívit vrbětické sklady a prohlédnout si vojenský materiál. Do skladů měli podle e-mailu přijet někdy mezi 13. a 17. říjnem 2014 – tedy v té době, kdy vybuchl první sklad.

Nesmyslná návštěva

Podobné návštěvy skladů byly časté, jenže tahle byla podezřelá. E-mail přišel jiným způsobem než obvykle, měl jinou hlavičku, promazané kontaktní údaje a podpis pracovníka gardy vypadal jinak než na předchozích dokumentech. Návštěva navíc podle policistů nedávala smysl, protože obvykle jezdí zájemci proto, aby zkontrolovali již kupované zboží.

„Nikdy se návštěvy nejezdí jen tak podívat, co je na skladě. Navíc zboží ve skladech Imex Group ve Vrběticích bylo skoro všechno prodáno jiným subjektům a nebylo tedy, co ukazovat. Je nesmyslné, aby se obchodníci se zbraněmi jeli jen tak podívat víc než 5000 kilometrů na to, jak vypadá samopal nebo munice do tanku T-72,“ stojí v policejním dokumentu.

Kriminalisté navíc zjistili, že pasy, kterými se údajní zástupci Tádžické národní gardy v e-mailech prokazovali, jsou falešné. Jeden byl tádžický, vystavený na jméno Ruslan Tabarov, druhý moldavský na jméno Nikolaj Popa. E-mail byl odeslán ze střední části Ruska ze Samarské oblasti přes server v Kalifornii. Fotokopie pasů navíc někdo upravil ve Photoshopu a z fotek odstranil metadata, aby zametl stopy.

Jednoznačné důkazy, jestli do vrbětického muničního areálu údajní inspektoři vstoupili, však chybí. A právník firmy Imex Group Radek Ondruš tvrdí, že nikdy nepřijeli.

„Zahraniční partner oznámil tato dvě jména jako inspektory. Takže nám přišly pasy, ty pasy se poslaly k vyřízení souhlasu, ten souhlas byl udělený, inspektoři nepřijeli, neohlásili se. Ale to je běžné, že se ohlásí, ale nepřijedou, takže firma tomu nepřikládala žádný význam,“ říká Ondruš.

Až přišel zvrat…

Kriminalisté se dlouho neměli čeho chytit. Věděli sice, že Tabarov a Popa ve skutečnosti neexistují a že jejich ohlášená návštěva byla jen zástěrkou. Kdo měl opravdu zájem dostat se k vrbětické munici, ale nevěděli.

Zlom nastal v lednu 2020 a pomohla tomu náhoda. Případ měl tehdy teprve tři měsíce nový vyšetřovatel David Olexa, protože ti předchozí odešli do civilu. A jak listoval spisem, zaujaly ho tváře falešných inspektorů na padělaných pasech. Uvědomil si, že už je někde viděl.

Milníky kauzy Vrbětice: dva mrtví, zapojení ruských agentů, smrt spojky i pokuta pro Hrad

Číst článek

„Říkal jsem si: jsou to padělky, tak jestli tyto osoby nejsou příslušníky nějaké cizí zpravodajské služby, která působila na území České republiky nebo Evropské unie. Jak jsem měl otevřený internet, zrovna jsem tam měl stránku o Salisbury,“ vzpomíná Olexa a zmiňuje případ z Anglie, kde tamní policie tehdy odhalila a zveřejnila identitu dvou agentů ruské vojenské rozvědky GRU Anatolije Čepigy a Alexandera Miškina, kteří se podle britské policie pokusili v roce 2018 v anglickém městě Salisbury otrávit bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dceru Julii.

Olexa porovnal fotky z britského webu s těmi ve vrbětickém spisu a bylo mu to jasné. Falešnými inspektory z Vrbětic byli tito dva ruští agenti.

„Pamatuji si to jako dnes, byl to pátek, už bylo odpoledne, se mnou byl v kanceláři ještě jeden kolega, já jsem si to vytiskl a šel za ním si ověřit, jestli jsou to opravdu oni. On mi to potvrdil, ještě půl hodiny jsme to probírali a pak jsem zavolal mému vedoucímu,“ vzpomíná.

„Volal mi, že má nové zjištění týkající se Vrbětic a že to není na telefon, ale že přijede osobně,“ říká vedoucí olomoucké expozitury Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) Jiří Nejedlík. „Do hodiny přijel i s kolegou, přivezli vytištěné fotky, ukázali mi je a řekli, že podle nich jsou to stejné osoby. Koukali jsme na to a říkali jsme si, ty osoby jsou si opravdu hodně podobné,“ popisuje Nejedlík.

Vyšetřovatelům pak paradoxně pomohli sami agenti, když vystoupili v ruské státní televizi, aby vyvraceli, že se pokusili otrávit v Anglii bývalého agenta Skripala. Tím ale poskytli spoustu záběrů svých obličejů, díky kterým Kriminalistický ústav mohl konstatovat: „Jsou to oni, falešní inspektoři z Vrbětic.“

Policisté ihned začali zjišťovat informace o obou ruských agentech. „Kde se tady pohybovali, kdy přiletěli, kdy odletěli, s kým tady byli,“ říká Olexa. „Byl to hodně emotivní zážitek, hodně se to prožívalo, bylo to hodně hektické, hodně nocí jsme byli v práci, žádný volný víkend, ten začátek byl hodně náročný,“ líčí Olexa.

Kriminalisté navíc měli náskok díky Skripalově případu. „Už v roce 2018 jsme totiž na žádost britské strany dělali šetření k těmto osobám, kdy a jak se pohybovali v České republice, kde byli ubytovaní, takže to jsme už měli, jenom jsme nevěděli, že to jsou stejné osoby, které šly do Vrbětic, protože oni sem v roce 2014 přicestovali na jiná jména a jiné doklady a do Vrbětic se objednali také na jiná jména a doklady,“ říká Nejedlík.

Čepiga s Miškinem se stali hlavními podezřelými a od té chvíle policisté zjišťovali, co přesně v Česku dělali. O tom je už ale další díl podcastu.

Dnešní díl si můžete poslechnout v přiloženém audiu nahoře v článku.

Artur Janoušek, Vojtěch Koval Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít