Co to vůbec znamená ten feminismus? Jaký směr feminismu? Je jich přece spousta… A potřebujeme vůbec feminismus? Copak nemáme důležitější problémy? Otázky, které si ve své eseji pro Český rozhlas Plus klade spisovatelka Klára Vlasáková. „Je snazší přitáhnout nabroušené publikum ke kulturním válkám (či spíše k jednotlivým malým bitvám), než řešit genderované ekonomické problémy jako feminizaci chudoby nebo situaci samoživitelek,“ zamýšlí se také.

Chyba systému Praha 14:24 1. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když čeští veřejně činní lidé – nejčastěji politici a političky – dostanou otázku, jestli se považují za feministy nebo feministky, rozezní se obvykle úvodní tóny slavnostního zahájení olympiády ve vykrucování:

Co to vůbec znamená ten feminismus? Jaký směr feminismu? Je jich přece spousta… A potřebujeme vůbec feminismus? Copak nemáme důležitější problémy?

Z podobných výstupů to pak vypadá, že je feminismus nutně cosi cizího, vzdáleného, na co v Česku, potažmo bývalém východním bloku, nejsme zvyklí, a co s sebou přináší především excesy a nesrozumitelné anglické výrazy.

Gender. Toxicita. Maskulinita. Gender pay gap. Jakmile se něco z toho objeví v titulku na sociálních sítích, je celkem jisté, že se pod příspěvkem strhne vášnivá diskuze, ve které půjde o skutečný význam daných termínů až na posledním místě.

Feminismus se v Československu ovšem neobjevil s pádem železné opony. Témata rovnosti jsou silně vepsána do historie zemí bývalého východního bloku.

Ženský orgasmus i novomanželské půjčky

Názorně to ukazuje třeba socioložka Kateřina Lišková ve své původně v angličtině vydané knize Politika touhy: Sex a věda v komunistickém Československu, v níž zkoumá, jakou pozornost věnoval režim před rokem 1989 otázkám sexuality – a to od výzkumu ženského orgasmu po sexuální terapii pro nespokojené páry. Nejprve šlo o představu společnosti, v níž jsou si muži a ženy rovni, později šlo o snahu stávající hierarchický řád naopak posílit.

Především padesátá léta minulého století byla dobou, kdy se věnovala velká pozornost ideálnímu páru žena-muž. V takovém partnerství neměl být jeden nadřazen druhému a oba měli pracovat pro blaho státu a společnosti. Tato vize, která měla položit základy prosperující společnosti, s sebou nesla poskytování novomanželských půjček, větší podporu zaměstnanosti žen, zjednodušování rozvodů, budování předškolních zařízení pro děti nebo snahy o kolektivizaci domácích prací.

Je překvapivé dávat si tyto kroky do souvislosti s děsivými politickými procesy v té samé době. Tragickým paradoxem je ostatně fakt, že feministka a socialistka Milada Horáková dlouhodobě připravovala zásadní Zákon o právu rodinném, který zrovnoprávňoval muže a ženy v otázkách manželství nebo společného majetku. Zákon nabyl účinnosti v roce, kdy byla Horáková popravena, tedy v roce 1950.

Interrupce a ‚nechtěné děti‘

Velkou změnou v životech československých žen byla také legalizace interrupcí, která vešla v platnost v roce 1957. Zákon stanovoval, že těhotenství jde přerušit pouze se souhlasem těhotné ženy a po předchozím povolení. Toto přerušení mohlo být provedeno pouze v lůžkovém zdravotnickém zařízení a o povolení rozhodovala komise k tomu zřízená.

Komise toto povolení mohla udělit jen ze zdravotních důvodů nebo z „jiných důvodů zvláštního zřetele hodných“. V praxi se jednalo především o nedostatečné sociální podmínky, rodiny se třemi a více dětmi nebo nemanželský původ dítěte. Část žádostí nebyla schválena, ale podle socioložky Liškové komise schvalovaly až 95 % případů.

Zároveň je důležité říct, že zákon nebyl rámován jako snaha dát ženám možnost rozhodovat o svém těle a životě. Jádrem debat bylo přesvědčení, že pokud má být československá společnost zdravá a prosperující, je třeba, aby se ženy stávaly matkami v době, kdy jsou na to připravené.

Tento odhad byl později podepřen daty: Od počátku 70. let probíhal v Československu dlouhodobý výzkum, který sledoval vývoj „nechtěných dětí“ a porovnával je s těmi, které se narodily do rodin, jež si dítě přály. Výzkumníci mimo jiné zjistili, že nechtěná těhotenství provází více komplikací.

Inteligence byla u chtěných i nechtěných dětí v podstatě rovnocenná, ale děti z nechtěných těhotenství měly větší potíže ve škole a jejich matky je často popisovaly jako problémové. Tyto děti na druhou stranu vnímaly své matky jako někoho, kdo o ně neprojevuje dostatečný zájem. Zároveň měly nechtěné děti v pozdějších letech větší potíže s alkoholem nebo drogami než děti chtěné.

Studie tak ukázala, že děti, které se rodí matkám, jež by preferovaly umělé přerušení těhotenství, nemají často dobré zázemí, ani příliš vysoké šance na optimální vývoj.

23:06

Mikrofeminismus je o vzájemné podpoře v bezpráví, říká Veronika Šimková z Beat Sexism

Číst článek

A tak zatímco v Československu vznikala v 70. letech studie o tom, proč nemá smysl nutit ženy, aby rodily, když si to samy nepřejí, třeba ve Francii byly interrupce legalizovány až v polovině 70. let.

Ve slavné novele Událost francouzské spisovatelky a nobelistky Annie Ernaux se autorčino alter-ego snaží v roce 1963 zoufale zařídit interrupci. Kdyby se kniha odehrávala v Československu, skončila by po pár stránkách. Komise by totiž žádost studentky, která chce nejprve dostudovat a teprve potom založit rodinu, s nejvyšší pravděpodobností schválila.

‚Vzmužte se ženy, buďte jak kámen‘

Témata emancipace žen se objevovala pochopitelně také v československé kultuře. Následující film bychom si mohli představit třeba takhle: Vdaná žena se dvěma dětmi si díky manželově nevěře uvědomí tíhu své dvojí směny – placené práce v zaměstnání a neplacené práce doma. Rozhodne se, že roky péče o rodinu a domácnost vypočítá a danou částku si zpětně vyplatí. Díky tomu se vydává na cestu emancipace, ve které poznává, že je mnohem víc než manželkou a matkou.

Teoreticky by mohlo jít o nějaký současný festivalový hit. Řeč je přitom o muzikálu Dáma na kolejích z roku 1966 s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Protagonistka Marie Kučerová, řidička tramvaje, na začátku načapá svého muže, jak se líbá s jinou. To v ní probudí vztek a hlavně odhodlání vrátit se po letech „práce z lásky“ zase sama k sobě.  

Snímek se zaobírá neúnosností dvojího zatížení žen, kdy Marie vybízí ženy, aby se „vzmužily“, „byly jak kámen“ a nezahazovaly svoje nejlepší roky ve vztazích, ze kterých vyjdou ve finále osamělé, podvedené nebo obojí.   

Nejpřekvapivější je na filmu scéna, kdy Marie vybere peníze z vkladní knížky a nakoupí si za ně drahé módní oblečení, kosmetické procedury a paruky. Manžel zuří, zatímco mu Marie s klidem vypočítává, že je to jen fér, pokud by spočítala všechny hodiny, kdy vykonávala to, čemu dneska říkáme neplacená reproduktivní práce. A jako publikum jdeme právě s Marií. Řídí tramvaj, pečuje o děti a domácnost, tak proč by měla v takové situaci zůstávat?

„Mějte rozum, paní Kučerová, ženská musí umět trpěti,“ vybízí ji v jedné scéně napůl ironicky sbor sousedek, ale Marii je to jedno. Hořký konec jen stvrzuje platnost hrdinčiných nároků.

Snímku bude brzy šedesát let. Je těžké si představit, že by u nás dneska vznikl film, který by zpracoval druhou směnu žen z pracující třídy podobně – tedy jako vtipný muzikál s jednou z nejoblíbenějších hereček své generace.

Je to asi jako, kdyby Eliška Křenková hrála v muzikálu o tovární dělnici, která řeší nezvladatelnost dvojí směny – a u toho si zpívá s kolegyněmi a sousedkami. Pokud se dnes druhá směna v mainstreamu řeší, je to spíš optikou těch žen, které nabízejí recept, jak ji zvládnout (což nejčastěji zahrnuje variantu uvalit práci v domácnosti na jinou ženu).

3:00

Práce doma je neviditelná. ‚Ženy věnují domácím pracím o polovinu času víc než muži,‘ tvrdí spolek

Číst článek

Kečupový feminismus

Jenže něco tady nehraje. Pokud jsou témata rovnosti mužů a žen tak hluboce vrostlá do dějin Československa, co se stalo po sametové revoluci? Proč se dnes tolik lidí ošívá při jakékoli zmínce o feminismu? Vždyť feministická témata druhé směny a slaďování péče o rodinu a práce žily jejich matky, babičky, prababičky – a tehdejší státní zřízení to s většími či menšími úspěchy reflektovalo. Co se tedy změnilo?

Změnilo se toho hodně a nejvíc to odráží právě jazyk. Většina termínů, které si dnes s feminismem spojujeme, totiž pocházejí z angličtiny. K samotnému slovu „gender“ se obtížně hledá český ekvivalent (blízko k němu má „sociální pohlaví“, které se ale skoro nepoužívá). To jen posiluje myšlenku, že je to něco nečeského, západního, nesmyslného, co se míjí s naší dosavadní historickou zkušeností. Tuto výtku nicméně nelze snadno odmítnout.

Socioložka Lucie Jarkovská popisuje, že v 90. letech bylo běžné, že americké feministky přijíždějící do Československa mluvily o tom, že československé ženy „will catch up“, tedy že se chytnou na Západě nastartovaného procesu emancipace, že to všechno časem doženou, stačí být jen trpělivé. V Československu se tomu díky frázi „you will catch up“ začalo ironicky říkat „kečupový feminismus“.

Jenže západní feministky často nedocenily fakt, že právě státy bývalého východního bloku byly v mnohém napřed. O legalizaci interrupcí už byla řeč, ale důležité rozdíly panovaly třeba také v zapojení žen do pracovního procesu.

Spisovatelka Alena Wagnerová, která v roce 1969 emigrovala do západního Německa, ve své knize Žena a socialismus zdůrazňuje právě takové momenty. Ostatně v západním Německu platil až do roku 1977 zákon, podle kterého mohla být žena zaměstnaná, jen pokud to nebylo v rozporu s jejími povinnostmi v rodině a manželství. Prakticky to znamenalo, že manžel mohl – bez ženina souhlasu – její pracovní poměr ukončit.

Oproti tomu v již zmíněném Zákonu o právu rodinném z roku 1950 se píše, že „k výkonu povolání a ke změně místa zaměstnání nepotřebuje žádný z manželů souhlasu manžela druhého“.

3:43

Demokratka a zosobnění vzdoru. Plamínková bojovala za ženská práva, rodinného života se musela vzdát

Číst článek

Na co gender, když jsme montovnou Evropy?

Devadesátá léta s sebou přinesla do Československa energii vystavět společnost od znova – a s mocnými strukturálními změnami přišlo také mocné bourání. Byla to právě devadesátá léta, během kterých přicházely ženy v bývalém východním bloku při zavírání podniků o práci, přičemž se jim rýsovaly jen nedostatečné nebo žádné náhrady.

A devadesátá léta s sebou přinesla mimo jiné také možnosti ženy objektifikovat, a to prakticky kdykoli. Odhalené ženské tělo se stalo prvkem, kterým jde „ozvláštnit“ cokoli – od televizních estrád po reklamu na prodej řeziva a palet.

Pokud jsme tedy v devadesátých letech odhlédli od dosavadních výdobytků v otázce rovnosti mužů a žen, dává smysl, proč tady termíny jako třeba právě gender nikdy pořádně nezakořenily. Do dnešních dnů si s sebou neseme snahu přiblížit se Západu, „dohnat“, co jsme čtyřicet let neměli, a potlačit naopak žitou zkušenost několika generací. Výsledky takových snah jsou zjevné.

Na co potřebujeme gender, když jsme montovna Evropy? Na co gender, když polovina pracujících nedosáhne na minimální důstojnou mzdu? Jsou to přitom právě genderové nerovnosti, které se s tématy jako práce, zdraví nebo chudoba neoddělitelně spájí.

Nejde tedy o to, že by témata spolu soupeřila; ona se vzájemně posilují, často dokonce podmiňují. Jenže víc pozornosti si pro sebe na mediálním tržišti ukousnou otázky, které nejdou tak hluboko do struktur společnosti.

Je snazší přitáhnout nabroušené publikum ke kulturním válkám (či spíše k jednotlivým malým bitvám), než řešit genderované ekonomické problémy jako feminizaci chudoby nebo situaci samoživitelek.

Zároveň se u samotného termínu gender přesunulo v poslední době těžiště spíš k identitárním tématům, což jen posiluje zmatek – a často bohužel vztek a nesnášenlivost. V Česku jsme se ještě neshodli, co si s tím genderem vlastně počneme, a do toho přicházejí nová témata, na koncept genderu navázaná, aniž by existovalo podloží, na které by mohla dosednout.

Narušit ženskou celistvost

Online prostředí potom situaci ještě vyostřilo. Pokud se žena, která je viditelná ve veřejném životě, prohlásí za feministku nebo řeší feministická témata, čeká na ni několik cest, které jsou lemovány různými typy reakcí.

Index Femina: Česko je podle výzkumu v emancipaci žen v půli cesty, získalo 53 ze 100 bodů

Číst článek

Pokud na fotkách působí konvenčněji, dostane se jí v online prostředí ujištění, že by potřebovala víc sexu – a potom by neřešila takový blbosti. Osobně jsem si dlouhou dobu myslela, že jde diskutujícím o ženské sexuální uspokojení.

Existují výzkumy o rozdílu mezi četností orgasmů mužů a žen při sexu. Podle letos zveřejněného výzkumu v odborném časopise Sexual Medicine je to 70 až 85 procent mužů oproti 46 až 58 procentům žen. Vzhledem k tomu mi to celé připadalo svým způsobem dojemné a zábavně provázané s důrazem československé sexuologie právě na ženský orgasmus.

To však trvalo jen do doby, než jsem si komentáře začala číst pečlivěji a zjistila jsem, že komentujícím nejde o ženský orgasmus, kterému nepřikládají důležitost (a možná jim v tomto ohledu chybí znalosti i um), ale jenom o samotný akt penetrace. Právě ta by měla všechno zázračně vyřešit. Narušit ženskou celistvost – nejoblíbenější patriarchální řešení prověřené staletími.

Druhá cesta se týká žen, které se něčím vizuálně vymykají – tvarem těla, mají výrazný účes, tetování, líčení… Ty dostávají doporučení, že by měly jít běhat, víc o sebe pečovat, míň o sebe pečovat, víc jíst, míň jíst – a potom by neřešily takový blbosti.

A potom existuje spousta dost šeredných stezek, které jsou lemovány výhružkami o znásilnění nebo ublížení rodině. Ty přitom nejsou podle výzkumů nijak výjimečné.

Výhružky v online prostředí navíc nejsou oddělené od reálného světa. A pro mnoho žen jsou stopkou, aby ve veřejném angažmá pokračovaly. Mnohé z těch, které o něm uvažují, navíc raději zvolí jinou životní dráhu.

Nikdy nešlo o ‚ženské‘ problémy

Pokud dnes mluvíme o feminismu, jde o výraz, který s sebou nese řadu dalších štěpících linií. Než se člověk přes všechny proseká, hrozí, že mu unikne podstata problému, který se k feminismu jakýmkoli způsobem váže.

Podobná patová situace nastává i v případech, kdy už se určité feministické téma – ať ekonomické nebo kulturně-symbolické – začne řešit v médiích, na sociálních sítích, v politice. V ten moment přichází někdo, kdo s falešnou morální převahou začne argumentovat situací v jiných zemích, kde ženy mají horší postavení. Na co potřebujeme feminismus, když řeší problémy, které nejsou tak závažné jako například ženská obřízka?

25:59

Naše společnost je zatížená stereotypy. Proto je pro některé ženy těžší se prosadit, říká moderátorka

Číst článek

Podobný myšlenkový vzorec lze vztáhnout samozřejmě na jakékoli téma, jenže situaci jak „doma“, tak v zahraničí nikam neposunuje. Často navíc bohužel nejde o skutečnou starost jako spíš o snahu odvést pozornost nebo neochotu argumentovat.

Nedá se odhadnout, jak se feministický jazyk a jazyk mluvící o feminismu bude vyvíjet. Některé veřejně činné ženy dnes volí jiné termíny jako rovná práva pro všechny, jiné se otázkám genderových nerovností vyhýbají docela.

Ať už se člověk označuje za feministu, feministku, termín nesnáší, provokuje ho, je mu jedno nebo je to pro něj synonymem všeho cizího a elitářského, faktem zůstává, že feministická témata řeší současné generace žen a řešily je naše matky, babičky, jejich matky a jejich babičky… My všichni jsme výsledkem řetězce žen, které žily v době větších či menších omezení a které třeba nedostaly šanci svůj potenciál rozvinout tak, jak by mohly. My všichni jsme vzešli z jejich těl, z jejich buněk, z jejich bolesti.

V jakých fázích života byla vaše matka finančně nezávislá, pokud vůbec? Jak prožívala vaše babička ranou péči o prvního potomka? Jakou zdravotní péči měla za život vaše prababička? Která žena z rodiny zažila domácí násilí? Znásilnění? Která nemohla studovat, ačkoli o tom snila? Která podstoupila interrupci? Která podstoupila nelegální interrupci? A jaké následky si odnesla? Jaký je rozdíl ve výdělcích (tedy „gender pay gap“) vaší dcery, kamarádky, sestry ve srovnání s jejími mužskými kolegy na stejné pracovní pozici? A proč tomu tak je?  

Tyto a mnohé jiné příběhy se potom spájí s dalšími a dalšími napříč roky, zeměmi, politickými zřízeními. Takové boje si v sobě neseme všichni, ať už se je rozhodneme vidět, nebo od nich odvracíme zrak. Nikdy to nebyly „ženské“ problémy; vždycky jen naše.

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít