Bolehlav? Pláče se, ovšem filozof myslí na kohouta. Rozhodně to chce mák
Slavný filozof Sokrates vypil jak známo číši bolehlavu. Prý nevěřil v bohy, v něž věřila jeho obec, a také kazil mládež. K tomu soudce rozčílil konstatováním, že za vše, co pro vlast udělal, by se mu místo trestu mělo naopak dostat odměny – doživotního stravování na účet obce. Kterážto pocta byla tehdy vyhrazena jen těm nejobdivovanějším spoluobčanům, především olympijským vítězům.
Tato provokace v nejlepším sokratovsky ironickém stylu způsobila, že Sokrata odsoudilo k smrti ještě o sto dvacet héliaistů více, než kolik jich krátce předtím hlasovalo pro jeho vinu.
BOLEHLAV
Alkohol, z něhož rozbolí hlava. Také rostlina, z níž se dá připravit jedovatý nápoj stejného jména. Ten se ve starověkých Aténách užíval k popravám. Vypil ho i filozof Sokrates, král ironiků, muž statečný ve válce i v občanském životě.
Malá vysvětlivka:
Héliaia byl aténský porotní soud. Jeho členové se vybírali losováním, nejčastěji jich bylo 501, jako v Sokratově případě, a za účast na soudu dostávali náhradu, za jeden den jeden obolos. Héliaia napřed rozhodovala, zda je obžalovaný vinen. Když se usnesla, že ano, mohl si sám navrhnout trest. Konečný verdikt o výši trestu nevynášel, jak je zvykem u moderních porot, soudce, ale opět celá héliaia. Prostřednictvím hlasování.
Sokrates odsouzení nesl statečně a s myslí stejně nepohnutou vypil i bolehlav. Zemřel v poklidu, v kruhu přátel a žáků, a díky neotřesitelnosti, s níž na konci pozemské existence vedl povznášející hovory o nesmrtelnosti duše, se stal vzorem pro následující staletí.
Pravda, on celou dobu věděl, že s bolehlavem ho čeká nejmírnější ze všech poprav, které Atény praktikovaly. Ty ostatní byly drastické, při nich šla veškerá filozofie stranou: kamenování, pověšení na kovový obojek, ukřižování na řecký způsob (skoby kolem rukou a nohou).
Ale co je vlastně bolehlav?
Z botanického hlediska jde o statnou, dvoumetrovou rostlinu, která páchne po myšině a je prudce jedovatá (bolehlav plamatý). V Evropě je jí dostatek - což je výhoda, již ocenily všechny další antické obce, které se zhlédly v aténském způsobu popravování nápojem ze semen bolehlavu.
Záhy se do tekutiny začaly přidávat přísady, nejprve víno, aby se nápoj dostal rychleji k srdci. Ale přišlo se na to, že přílišné množství vína snižuje účinek nápoje. Lépe se osvědčil jiný přídavek - maková šťáva. Ta zaručila jak trvanlivost (původní, „neobohacený“ nápoj z bolehlavu se musel rychle použít, jinak ztrácel účinnost), tak bezbolestnost. Podle Martina Monestiera, autora monumentální Historie trestu smrti, zabil Sokrata bolehlav s mákem.
V Platonově dialogu Faidon, kde se Sokratovy poslední chvíle podrobně popisují, se vyskytuje pouze sporadická zmínka o číši, v níž je „utřený“ či, podle jiného překladu, namíchaný jed. Sokrates číši „zlehka vypije“. Pak se podle pokynů zřízence, který nápoj přinesl, prochází, dokud mu neztěžknou nohy – a nato stejně zlehka umírá.
Tedy, zlehka: před ochodem musí ještě uklidňovat své zarmoucené blízké. Kteří nepláčou ani tak nad ním, jako spíš nad sebou. Podle Faidona si totiž uvědomují, o jak vzácného přítele právě přicházejí.
Poslední známá filozofova myšlenka patřila kohoutovi. Sokrates si vzpomene, že kohouta slíbili s přítelem Kritonem Asklepiovi, bohu lékařství. Kriton slibuje, že o drůbeží obětinu Asklepia nepřipraví – ale nechce Sokrates říct ještě něco jiného?
Pokud chtěl, bolehlav byl silnější.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
