Kolosální? Socha poslušně střídá hlavy. To není móda – to je politika
Kdyby se starých Římanů někdo optal, kudy se jde ke Koloseu, nejspíš by jim musel vysvětlovat, co že to vlastně chce. Oni totiž vedli Koloseum pod názvem Flaviovský amfiteátr.
Když je něco opravdu velké, pak se o tom dá říci, že je to kolosální.
Jeden kolossos (velká socha s lidskými rysy) vyrostl na ostrově Rhodos. Byl to jeden ze sedmi divů starověkého světa, čemuž odpovídala jak výška třiatřicet metrů, tak vzhled kolosu. Když na jeho lesklý povrch (kolos byl z bronzu) svítilo slunce, vypadalo to, že září sama socha. A to byl umělecký záměr, vždyť tady přece vítal lodě, které mířily do rhodského přístavu, sluneční bůh Helios!
KOLOS
Cosi nevídaně velkého, obřího. Původně jeden ze sedmi divů světa vystavěný na ostrově Rhodu. Oblíbenou charakteristikou mnoha říší bylo, že jsou to kolosy na hliněných nohách.
Autor, Chares z Lindu, se svůj výtvor všemožně snažil zabezpečit: uvnitř sochy byl železný rám s četnými výztuhami a stabilitu měly zajistit i vyvažovací kameny. Přesto se kolos zřítil necelých padesát let po svém dokončení, buď v roce 226 před Kristem, nebo o rok později, každopádně za silného zemětřesení.
Další známý kolos stával v Římě. Podobou i materiálem se hlásil ke svému rhodskému vzoru. Římská skulptura – obdařená tváří císaře Nerona - byla však o tři metry vyšší. Zajímavě se na ní podepisovaly politické zvraty. Když Nero padl a moci se ujal zakladatel flaviovské dynastie Vespasianus, sochu nezbořili, ale dali jí nové jméno i hlavu. Teď už měla představovat jen slunečního boha, přesně jako Kolos rhodský.
O století později to císaři Commodovi přišlo fádní. Hluboce se zamyslel a nechal dát soše hlavu jinou. Pochopitelně tu svou – hlavu „přemožitele tisíce gladiátorů“ (Héródianos, Řím po Marku Aureliovi).
Jenže padl i Commodus a objevil se starý problém: co s politicky překonanou tváří? A tak dostal kolos zpět osvědčenou a převratům odolávající hlavu slunečního boha.
Kolosální je samozřejmě i římské Koloseum. Na délku měřilo téměř dvě stě metrů, široké bylo 156 metrů a vysoké přes padesát metrů. Impozantní stavba z travertinu, tufu a betonu pojala nejméně padesát a možná až osmdesát tisíc diváků. Před deštěm a sluncem je chránila obří plachta, velarium, kterou na vysoké stožáry na koruně stavby musela instalovat stovka římských námořníků. V aréně Kolosea se mohlo naráz objevit více než šest desítek různých šelem.
Název stavby je odvozen právě od kolosu, který stával poblíž. Ale kupodivu to není původní jméno, objevilo se až ve středověku. Kdyby se starých Římanů někdo optal, kudy se jde ke Koloseu, nejspíš by jim musel vysvětlovat, co že to vlastně chce. Oni totiž vedli Koloseum pod názvem Flaviovský amfiteátr.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
