Satrapa? Před vládcem padají k zemi, ale pozor na ně! Doma si dělají, co chtějí
Do půvabné dětské knížky Prázdniny se Sherlockem Holmesem včlenil Jaroslav Tafel postavu školníka Satrapy. Zmíněné individuum zpustlých mravů a pokleslého slovníku kárá žáky za rozbitá okna a příležitostně se snaží otrávit návštěvníky singapurských krčem.
Nadřízeným podlézá a na ostatní se vytahuje.
Správně, to se od satrapy očekává.
Tedy, víceméně.
Satrapové byli místodržící v Perské říši, která sahala od Egypta po Indus a od Perského zálivu až k Egejskému moři. Perský stát, jemuž vládli velkokrálové z dynastie Achaimenovců, byl mozaikou různých náboženství a kulturních zvyklostí. V ekonomice západní části říše hrály důležitou roli obchod a řemeslná výroba, východ byl zemědělský. Pokud chtěl někdo spravovat úspěšně tak rozlehlou a vnitřně nejednotnou říši, potřeboval silnou armádu a krom toho musel:
SATRAPA
Staropersky chšatrapavan, správce satrapie, provincie Perské říše. Též školník zpustlých mravů a pokleslého slovníku, podlézající nadřízeným a pouštějící hrůzu na žáky.
- vybudovat silniční síť, která by umožnila rychlé předávání pokynů z centra a co nejrychlejší přesun vojáků;
- rozdělit účelně stát na menší celky, jejichž správci se mohou s případnými problémy vypořádat už v zárodku;
- správcům, kteří si příliš rychle zvykali na to, že je od krále králů dělí týdny či měsíce cesty, musel všemožně připomínat, že nejsou nesesaditelní.
O rozvoj silnic pečoval na přelomu 6. a 5. století před Kristem už Dareios I. Nejdůležitější trasa vedla z hlavního města Sús do metropole Malé Asie Sard. Vojáci zvládli přepochodovat zhruba 2700 kilometrů dlouhou silnici, chráněnou řetězem pevnůstek, za tři měsíce. Koňmo se to dalo zvládnout za šest dní. Královský rozkaz s panovníkovou pečetí si štafetovitě předávali poslové, kteří s čerstvými koňmi čekali ve sto jedenácti poštovních stanicích, vzdálených od sebe zpravidla 25 kilometrů.
Zásada číslo dvě, vhodná decentralizace: Říše byla rozdělena do dvaceti menších, snadněji kontrolovatelných správních částí. Fungovalo to, pokud byl velkokrál silnou osobností a pokud někde nezesílily odstředivé tendence.
V čele provincie, satrapie, stál satrapa, persky chšatrapavan. Odpovídal za výběr daní - část prostředků si směl ponechat k financování svého dvora - a za to, že satrapie zůstávala loajální součástí říše. Na území, které mu bylo svěřeno, měl satrapa nejvyšší soudní moc a původně velel i místním vojenským kontingentům. Směl také razit stříbrné a měděné mince. Jeho postavení bylo silnější než pozice králíčků, kteří si výměnou za slib poddanosti podrželi v rámci Perské říše své ministátečky.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Při audienci u krále králů musili satrapové na znamení úcty padnout k zemi a poslat mu rukou polibek. Ale doma, v satrapiích, si sami mohli připadat jako svrchovaní vládci.
Podezíraví velkokrálové na ně nasazovali zvláštní agenty zvané „oči a uši královy“. Někteří ze satrapů se přesto vymkli kontrole a opojeni svou mocí povstali. Dva z nich dosáhli úspěchu, byť přechodného. Béssos, satrapa Baktrie, a Barsaëntés, místodržící v Arachosii, se spikli proti poslednímu achaimenovskému velkokráli Dareiovi III.
Béssos dal Dareia dokonce zabít. Ale to si měl rozmyslet. Provinilce potrestal Dareiův nástupce Alexandr Veliký - a Béssa, který se prohlásil za velkokrále, obzvlášť tvrdě. Dal ho totiž utratit podle perského mravu. Když satrapu přivedli nahého na železném obojku, nechal jej Alexandr zbičovat, pak zbavit nosu a uší a nakonec ukřižovat.
