Upálení Palacha bylo kontroverzní už v roce 1969, říká tehdejší vůdce studentů Kovanda
16. ledna 1969 se v horní části pražského Václavského náměstí se polil hořlavinou zapálil Jan Palach. O tři dny později na následky zranění zemřel. Bývalý diplomat Karel Kovanda, který byl v 60. letech významným předsedou studentského hnutí a Československého svazu mládeže (ČSM), byl tehdy „u toho" a nyní byl hostem pořadu Interview Plus.
Kovanda osobně Jana Palacha neznal. „Byl jsem tehdy jedním z předsednictva ČSM a za sebe mohu říct, že má reakce byla dvojí: údiv a úděs. Údiv nad tím, že někdo dokáže, za jakýchkoli okolností kvůli jakémukoli impulsu sáhnout na to nejcennější, co má, tedy na vlastní život. Úděs nad tím, že to udělal takto nesmírně mučednickým způsobem,“ vzpomíná Karel Kovanda.
Do té doby se prý do Evropy čas od času dostala informace, že se ve Vietnamu upálil nějaký buddhistický mnich.
„Udělal to způsobem do té doby nevídaným. Zvlášť, když si uvědomíte, jak neobyčejně trýznivá smrt to je,“ dodává.
Když se pak Palachova smrt rozebírala, tak se četly i jeho texty, ve kterých psal o tom, že si vylosoval jedničku.
Měli být další
„Dnes víme, že to tak asi nebylo, že neměl být tím prvním, po kterém budou následovat další. Ale jen ta představa, že budou další, byla v té chvíli pro mne nejdůležitější. Možná, že tou starostí přesahovala i samotného Palacha,“ přiznává.
Živou pochodní se ale už čtyři měsíce před ním stal podle historika Petra Blažka polský humanista a úředník Ryszard Siwiec. „Jan Zajíc, o kterém se už tak moc nemluví, pak byl u nás pochodní číslo 2. Ale myslím, že Zajícova sebevražda byla, alespoň organizačně, na té Palachově nezávislá.“
Měl ale čin Palacha v atmosféře ledna 1969 vůbec šanci národ probudit a oživit atmosféru pražského jara? „Neměl, protože veřejnost se už vzdala jakéhokoli boje proti ruské okupaci. Dokonce bych řekl, že se smířila s tím, že výdobytky pražského jara budou postupně odbourávány,“ dodává Kovanda.
Palachův čin budí emoce dodnes
„Palach bude vždy kontroverzní osobností. Najdou se lidé, kteří budou říkat, že šlo jen o nějaké gesto, které neznamenalo nic než smrt mladého člověka. Na druhé straně ale budou stát ti, kteří z něj naopak budou dělat světce. Taky už ale navždy zůstane jasným bodem historie poválečného Československa. Tato kontroverze tady ale byla hned po jeho upálení,“ popisuje Kovanda.
„Už tehdy se mezi nejkonzervativnějšími komunistickými kádry objevil názor pregnantně formulový jistým Vilémem Novým (poslancem a členem ÚV KSČ), že Palach podlehl mystifikaci. Protože to, co zapálil, měl být nějaký studený oheň, který mu ale neměl ublížit. Takováto neuvěřitelná historika se ale objevila vlastně ihned,“ vzpomíná Kovanda.
Jediné, co nakonec vyvolalo vlnu soustrasti i nad zmizelým pražským jarem, byl Palachův nesmírně působivý a mohutný pohřeb. „Ten se ale už nestal impulsem k dalšímu vzepětí občanské aktivity proti tehdejšímu režimu,“ dodává bývalý studentský vůdce.
Chtěl lidi vzbudit, už ale marně
Srpen 1968 překvapivě neznamenal konec v myšlení lidí. „Tehdy přišlo velké národní vzepětí a po srpnu, který se politicky sovětskému vedení doopravdy nepodařil, následovala řada měsíců politického boje a občanské aktivity. Definitivní mezníkem bylo nahrazení Alexandera Dubčeka Gustávem Husákem. To byl skutečný mezník konce srpna 1968,“ doplňuje Kovanda.
Emeritní diplomat by všem doporučoval, aby se na čin Jana Palacha dívali ze všech stran: „Byl to neuvěřitelný čin svým vzepětím jednoho člověka vedeného snahou osvítit - v tom skutečném ale i přeneseném slova smyslu - národ, který ale už svým mlčením a akceptací statu quo, které se ale statem quo nestalo, a situace se jen dál zhoršovala. Palach ale toho, oč mu šlo, nakonec nedosáhl.“
