FILM VS. REALITA:
Co přimělo zažehnout Pochodeň č. 1?

Když se student filozofie Jan Palach v lednu 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí, bylo mu pouhých 21 let. Nový snímek Roberta Sedláčka se snaží ukázat, co ho k nebývalému činu vedlo. „Nemůžeme vědět, co prožíval. Můžeme se jen domýšlet na základě poznání jeho charakteru, jeho dosavadního způsobu života, chování a jednání,“ tvrdí novinář Jiří Lederer ve své knize, která byla předlohou scénáře Evy Kantůrkové.

Byl čtvrtek 16. ledna 1969 večer, když rozhlas odvysílal následující zprávu: „Městská správa Veřejné bezpečnosti v Praze sděluje, že dnes kolem 15. hodiny se na Václavském náměstí těžce popálil jednadvacetiletý J. P., student filozofické fakulty. Polil se dosud neznámou hořlavinou, zapálil na sobě oděv a přivodil si těžké popáleniny. Rychlým zákrokem dispečera dopravního podniku byl oheň na studentu uhašen a záchranná služba ho odvezla do nemocnice k ošetření. Motiv činu se vyšetřuje.“

Do toho dne byl Jan Palach celkem obyčejným mladým mužem. Aby dosáhl změny a rozehnal letargii, která panovala v jeho milované zemi, se ale rozhodl k neobyčejné akci. A nejen po následujících 20 let v sovětské okupaci se v Československu stal symbolem odporu a boje za svobodu.

Tak ho zachycuje i snímek Roberta Sedláčka, který do českých kin vstupuje symbolicky 21. srpna 2018. V den padesátiletého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, již Palach osobně prožil v Praze, s fotoaparátem v ruce, a jež věčného idealistu pomalu uvrhla do skepse a pomalu vedla k myšlence, která se nedala jen tak odbýt. Myšlence, jak ve své knize napsal novinář Jiří Lederer, „že pouze velkým činem je možno, a tudíž je i třeba, vyburcovat unavenou a stále na duchu klesající veřejnost.“

Palach, Hus a Žižka

Scénář Evy Kantůrkové podle jejích slov vychází z řady otevřených zdrojů, jako jsou zprávy o policejním vyšetřování průběhu a okolností Palachova sebeupálení, vzpomínek a komentářů lidí z jeho blízkosti nebo právě Ledererovy knihy s názvem Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta.

Film tak začíná vzpomínkou Palachovy matky Libuše na to, jak se tříletý Jenda se svým milovaným německým ovčákem Astou ztratil v zasněžené krajině rodných Všetat. Lederer uvádí, že tehdy chlapec své zmizení vysvětlil slovy: „Štopovali šme žvěž.“

Neposednost, stejně jako láskyplný vztah ke všemu živému, zmiňují jako charakterové znaky malého Palacha i další členové rodiny. A poté také jistou roztržitost a nepořádnost, což dokazoval guláš v jeho školních zápiscích, které všechny končily v jednom sešitě. V tomto období se u něj také vyvinula láska k českým dějinám, a to skrze romány Aloise Jiráska a vyprávění o jmenovcích Husovi a Žižkovi od svého otce.

Proto už při studiích na gymnáziu v Mělníku prohlašoval, že chce studovat filozofii a politickou ekonomii (ačkoli na základní škole prý ještě tvrdil, že se stane kominíkem, opravářem radiopřijímačů nebo biologem). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ho ale na první pokus nevzali, a tak šel na Vysokou školu ekonomickou.

Události posledních měsíců Palachova života se tak příliš neliší od toho, co zažívá normální dospívající muž. Studoval, chodil do kina (Jiří Lederer píše, že miloval grotesky a uměl se smát tak nahlas, že ho bylo slyšet přes celé kino, a nejednou spadl i ze sedačky), fandil Spartě a randil – přestože podle jeho spolubydlících byl mimořádně cudný v otázkách erotiky.

Konkrétně dvě dívky, obě studentky žurnalistiky, hrály v jeho příběhu klíčovou roli. Byly jimi Helena Zahradníková, kterou znal z dětství a o níž pečoval až se spíše sourozeneckou láskou, a Eva Bednáriková. Na tu přijde řeč později.

V něčem ale přeci jenom Jan Palach vybočoval. Téměř denně totiž četl noviny, hlavně Svobodné slovo a Lidovou demokracii, a vystřihoval si z nich články a zaškrtával si důležité pasáže. Schovanou měl například větu: „Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit.“ K tomu připsal: „A prosadit.“

‚Tvůj Jenda‘

Kdo ho znal, popisoval Palacha jako mimořádně citlivého, bezelstného a upřímného člověka. Když ho Sedláček nechá ve svém filmu utopit štěně – což je úkon, na který sám Palach údajně odkazuje v jednom ze svých dopisů – zdůrazňuje tím režisér, že i přes svou dobrosrdečnost byl schopen násilného činu.

Proč se ho osudného lednového dne v roce 1969 rozhodl spáchat na sobě, osvětlují další Ledererem zaznamenané příhody. Jak svou nebojácností staršímu bratrovi Jiřímu vždy připomínal Indiána. Jak se vždy dokázal angažovat do záležitostí, které se ho osobně netýkaly. Nejvíce o Palachově povaze ovšem vypovídá událost z léta 1967, kterou Sedláčkův snímek také zachycuje.

V té době pracoval v SSSR s dalšími českými a sovětskými studenty na výstavbě slepičí farmy. Své matce, s níž měl celý život velmi blízký vztah, přitom pravidelně psal dopisy, které podepisoval „Tvůj Jenda“. V jednom píše: „Včera 17. 7. jsme na oběd měli opět kaši. Na protest proti jídlu čeští studenti a jeden sovětský student nešli do práce a oznámili jsme, že pokud se strava nezlepší, nepůjdeme do práce.“

Jiří Lederer Palachův tehdejší aktivismus hodnotí těmito slovy: „Z dopisů přímo vyzařuje Janův aktivní vztah k životu. Jak se v žádném momentu nechce smířit s těžkostmi, nechce rezignovat. S problémy se utkává přímo. Nehledí na to, jaké to pro něho může mít následky.“

Podobně Palach nehleděl na důsledky ani o rok později, kdy i přes protesty matky odjel 21. srpna ze Všetat do Prahy, kde v centru na svůj fotoaparát zachytil nápisy na zdech pražských domů a na ulicích, z dálky pak i tábory sovětských vojáků. Na několika snímcích zvěčnil i Vinohradskou ulici poblíž Československého rozhlasu nebo Národní muzeum poznamenané kulometnou střelbou.

Podle výpovědí se tehdy student dal s vojáky do družného hovoru, ve snaze přesvědčit je, že v Československu žádná kontrarevoluce nehrozí. Dokonce jim měl ukazovat svůj odznak dobrovolného sovětského dárce krve. Údajně je také pravda, že se pokoušel dostat na Hrad k prezidentovi.

Jak tvrdí historik Petr Blažek, fotoaparát ale nebyl jediným předmětem, který si s sebou tehdy Palach do Prahy vzal: „Našel jsem dva svědky, kteří vzpomínali na to, že Jan Palach měl Browning, který byl – jak jsem dohledal – otcův, který patrně našel na půdě ve Všetatech. S ním byl v srpnu 1968 v Praze. Na cestě tam potkal svého spolužáka z Vysoké školy ekonomické, který mi tuto vzpomínku vyprávěl. Palach mu ukazoval tu zbraň a říkal, že je připravený střílet na vojáky. A on mu říkal: ‚Neblázni, to není možné. Skončí to tím, že bude palba do davu. To vůbec nemůžeš dělat.‘“

Podepsána Pochodeň č. 1

Na podzim 1968 se Palach aktivně zúčastnil studentské stávky. Poznal, že nedosáhla žádných hmatatelných výsledků a že společnost po okupaci opět upadá do nečinnosti. Možná že se právě tehdy pevně rozhodl ke svému činu.

Jeho vnitřní zlom na sobě nicméně nedal znát. Nadále studoval. Žádnou změnu v chování svému syna nepoznala ani Libuše Palachová. Podle novináře Jiřího Lederera pouze den před svým upálením „možná jen trochu více přecházel po kuchyni“. Mamince jako vždy popřál dobrou noc a poprosil ji, aby ho ráno nezapomněla vzbudit v půl šesté.

Ráno 16. ledna 1969 chtěl po matce korespondenční lístky, žádné ale neměla. Řekl proto, že si je koupí po cestě do Prahy. I místní prodejna však byla takhle ráno zavřená. Tři skoro identické dopisy, které nakonec napsal na vytrhané linkované stránky svého sešitu, po cestě z koleje vhodil do poštovní schránky. Čtvrtý nechal ve své aktovce. Výzvu podepsanou Pochodeň č. 1 adresoval Svazu československých spisovatelů, svému spolužákovi z VŠE Ladislavu Žižkovi a studentskému vůdci z FF UK Lubomíru Holečkovi.

Potom si koupil dva umělohmotné kbelíky s víkem, do kterých si u rušné pumpy v Opletalově ulici nechal načepovat benzín. Ke kašně pod Národním muzeem dorazil kolem půl třetí odpoledne. Na zábradlí si odložil kabát. Pak se polil tekutinou v nádobách a škrtl zápalkou. Ihned se na něm všechno vzňalo. Stihl ještě přeskočit zábradlí a doběhnout k Domu potravin, kde upadl. Tam na něm plameny udusil svým kabátem pracovník Dopravního podniku Jaroslav Špirk.

V ten moment snímek Roberta Sedláčka končí – v jednom mrazivém detailu na Palachovu popálenou tvář. Sluší se ovšem připomenout, co následovalo.

‚Nejsem sebevrah!‘

Podle ošetřující lékařky utrpěl Palach popáleniny třetího stupně na 80 procentech povrchu těla. Přesto s lékaři dokázal komunikovat. Když ho například přivezli do nemocnice, tiše prohlásil: „Nejsem sebevrah!“

I přes dávku sedativ musel být v neskutečných bolestech. Nikdy však nenaříkal, ani svého činu nelitoval. Nechával si ale předčítat z novin. Zajímal se, jak na jeho čin reagují lidé a političtí představitelé země. Podle lékařů prý počítal s tím, že přežije, ale nevylučoval smrt. Prohlašoval: „Proti zlu se musí něco dělat, bojovat takovými prostředky, jaké jsou možné.“

V izolovaném prostředí kliniky plastické chirurgie v Legerově ulici v Praze měl jen dvě návštěvy. Při té první mluvil s matkou a starším bratrem Jiřím, při té druhé se studentským vůdcem Holečkem a Evou Bednárikovou, jejíž jméno údajně při své poslední noci volal ze spaní. Snímek Roberta Sedláčka z toho vyvodí, že si byli Palach se Slovenkou i přes jeho vztah s Helenou Zahradníkovou velmi blízcí.

V neděli 19. ledna 1969 v půl čtvrté odpoledne zemřel. Po zprávě o jeho smrti se pod Národním muzeem utábořili studenti a dělníci, aby zahájili hladovku na podporu Palachových požadavků. O den později uctil jeho památku dlouhý němý průvod z Václavského náměstí k Filozofické fakultě. Při něm byl bylo dosavadní náměstí Krasnoarmějců živelně přejmenováno na náměstí Jana Palacha. Takto pietu zachytil Československý filmový týdeník.

Svaz vysokoškolského studenstva Čech a Moravy vydal následující prohlášení: „Jan Palach nevyřkl jediné slovo, a přesto oslovil snad 14 milionů této republiky, každého jednotlivce zvlášť. A každý mu musí odpovědět. Na činy lze odpovědět jen činy.“

Smuteční obřad proběhl 25. ledna v Karolinu. Promluvil zde také soudobý ministr školství Vilibald Bezdíček. „Bojoval za to nejcennější, co občan má a za to nejcennější, co je: za pravdu. Obětoval svůj život, to nejdražší, co každý bojovník má. A škoda jen, že nezůstal v řadách živých obhájců vznešených ideálů,“ řekl o Janu Palachovi. Z důležitých státních a stranických představitelů se ale pohřbu nikdo nezúčastnil.

Jan Palach byl pochován na Olšanech. O několik let později ale byla jeho rodina donucena schválit jeho kremaci a přestěhováni na hřbitov do Všetat. Lidé však prázdný hrob navštěvovali i nadále. V roce 1990 se urna vrátila na Olšanské hřbitovy. Bronzový náhrobek zdobí reliéf lidského těla od sochaře Olbrama Zoubka.

Rodina následně dostala od Státní bezpečnosti zpět věci, které měl Jan Palach u sebe. Patřily k nim mimo jiné i kapesní nůž, kartáček na zuby, dva hřebeny, stravenky do menzy, čtenářský průkaz Filozofické fakulty, dva kartičkové kalendáře, průkaz návštěvníka kina Ponrepo nebo učebnice latiny.

Kristina Roháčková