„Tohle je křik umírajícího svobodného člověka!“ To před 50 lety křičel hořící Ryszard Siwiec, Polák, který se ve Varšavě zapálil na protest proti invazi do Československa. „Státní bezpečnost šířila fámy o tom, že byl závislý na alkoholu a psychicky nemocný. Šlo jim o zdiskreditování jeho oběti,“ říká polský historik Marek Kornat v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. Vnímání Siwiecova činu podle něj v Polsku ovlivňuje i stupeň religiozity v zemi.

Rozhovor Varšava 14:00 8. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před odjezdem na dožínkovou slavnost do Varšavy nahrál devětapadesátiletý Polák Ryszard Siwiec na magnetofonovou pásku protikomunistické poselství. Končilo slovy: „Lidé, ve kterých je ještě jiskra lidskosti, lidského cítění, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní a cizí svobodu miloval nade všechno, víc než vlastní život, probuďte se! Ještě není pozdě!“

Ve vlaku pak Siwiec napsal dopis rodině, loučil se v něm se svými pěti dětmi. Na konci udělal tečku v podobě malých plamenů.

Když se pak na Stadionu desetiletí při režimních oslavách konce žní objevili tanečníci polonézy v krojích, polil se zápalnou látkou a škrtnul sirkou. V ruce přitom držel polskou vlajku s nápisem „Za naši i vaši svobodu, čest a vlast“.

V opodál stojící kožené brašně měl 29 letáků s protestem proti okupaci Československa. Lidi, kteří se ho snažili uhasit, odháněl. Chtěl otřást Polskem, ale diváci na stadionu si ničeho nevšimli.

„Je třeba říct, že ten čin je sebevraždou a v katolické zemi, kde katolická církev vždy hrála významnou roli, takový čin nemůže být vnímán jednoznačně. Jak víme, katolická doktrína odsuzuje sebevraždu, označuje ji za odporující víře. Na to je důležité pamatovat,“ říká v rozhovoru o okolnostech Siwiecova činu polský historik a sovětolog Marek Kornat z Insitutu historie Polské akademie věd ve Varšavě.

Jaká byla v Polsku v roce 1968 politická situace? Myslím v létě, až po brutálně potlačených studentských protestech proti tuhé cenzuře režimu Władysława Gomułky v březnu 1968.
Asi každý historik musí říct, že to byla výjimečná situace. Polská společnost měla za sebou bouřlivé události z března 1968 a kromě antisemitské kampaně i tažení proti inteligenci, které rozpoutal komunistický režim. Společnost vyšla z těch březnových, velmi čerstvých událostí, poznamenaná a mezi březnem a památným srpnem, kdy došlo k invazi Varšavské smlouvy do Československa, vlastně nedošlo k úplné stabilizaci a nádechu.

Věděli Poláci o změnách, které se děly v Československu? Měli šanci na objektivní zprávy, nebo to byl ten typ zpráv také cílem propagandy?
Samozřejmě, že ne objektivní. Polská společnost byla důsledně odříznuta od přístupu k informacím, komunistická propaganda vytvářela kolem změn odehrávajících se v Československu krajně tendenční a negativní obraz procesů, které nejsou ve shodě s komunistickými zásadami sovětské politiky.

Ale o tom, co se děje v Československu Poláci věděli?
Ano, myslím, že se to tak dá říct. Obzvlášť lidé, kteří se zajímali o politiku, měli určitě informace o tom, že v sousedním státu dochází k důležitým změnám, že ty změny vnímá Moskva s velkým znepokojením a že ve vzduchu visí otázka, co bude dál. To se dá říct s jistotou.

A co se týče už samotné invaze Varšavské smlouvy do Československa, jak na ni obecně polská společnost reagovala? Přijala ji, nebo byla spíš proti? Jde to nějak zobecnit?
To jde říct jen velmi těžko. Současným pohledem ne vždy zohledňujeme, jak moc se lišily dnešní a tehdejší podmínky. Konkrétně se tehdy nedělaly výzkumy veřejného mínění, a i kdyby se dělaly, moc výsledků by neměly, protože vzhledem k represivnímu režimu by nebylo moc ochotných respondentů, kteří by se podělili s výzkumníky o svoje názory.

Je tedy těžké říct, jak ty postoje vypadaly. Mám pocit, že - s výjimkou stranického aparátu, vojska a stranických elit - polská společnost a složky, které nebyly součástí establishmentu, většinově sympatizovaly s Československem.

Neznamená to ale, že takové postoje Poláci vyjadřovali veřejně – takových lidí, kteří se odvážili veřejně a viditelně vyjádřit sympatie k Československu, k národu českému a slovenskému, nebylo mnoho. Můžeme jmenovat polské intelektuály: mám na mysli slavný dopis spisovatele Jerzyho Andrzejewského předsedovi československého Svazu spisovatelů nebo veřejné vyjádření skladatele Zygmunta Mycielského československým hudebníkům a skladatelům. To jsou taková známá veřejná gesta, ale jak chápu, budeme se ještě bavit o velmi radikálním protestu Ryszarda Siwiece.

Přesně tak. Kým byl Ryszard Siwiec? Filozofem, vojákem Zemské armády, pak úředníkem a účetním... Jaký byl Siwiecův motiv udělat to, co udělal?
Všechno ukazuje na to, že neudělal ten čin impulzivně, ale naplánoval ho už dřív.

Čili o něm přemýšlel dlouhodobě?
Vypadá to tak. Jak už jste zmínil, vzděláním byl filozof. Nevím ale nic o tom, že by psal filozofické texty, nebo že by se nějak akademicky zabýval filozofií. Ukončil ten obor na Univerzitě Jana Kazimíra ve Lvově, tak se škola jmenovala před válkou.

V době, kdy spáchal sebevraždu, nebyl mladým člověkem, bylo mu bez jednoho roku 60 let, narodil se v roce 1909, takže už to nebyl student, mladý člověk jako Jan Palach. Jde o člověka ve vyzrálém věku, což je velmi důležitá informace.

A zatřetí, jak jste zmínil, byl vojákem Zemské armády. Přiznávám, že o jeho odbojové činnosti toho moc nevím, ale byl v Zemské armádě. Určitě nechtěl být v komunistickém Polsku učitelem, protože to, abych tak řekl, souviselo se spoluprací s vládou, protože učitel humanitních věd musel určitým způsobem učit mládež.

A indoktrinovat myšlenky komunismu...
Ano, dá se to tak říct. Filozofie se v Polsku nevyučovala, ale co se týká historie, zvlášť novodobé, tak ta se interpretovala tendenčním způsobem. V Polsku bylo možná více svobody než v jiných zemích východního bloku, ale neznamená to, že tu nebyla ta indoktrinace, ona samozřejmě přítomná byla a to je fakt. To je třetí informace o Siwiecově životě.

A čtvrtá je ta, že to byl připravený plán, možná částečně inspirovaný četbou o sebevraždách buddhistických mnichů, například taková sebevražda buddhistického mnicha se stala ve Vietnamu o pět let dřív, v roce 1963.

Slavnost konce žní

Co se konkrétně na varšavském stadionu při dožínkové slavnosti dělo? Vybral si Siwiec tohle místo s jasným cílem, aby se jeho čin stal veřejným?
Bylo to 8. září, první dny v září jsou v Polsku obdobím končící sklizně, v komunistickém systému ten zakořeněný lidový zvyk převzali komunističtí vůdci a chtěli mu vtisknout vlastní podobu – už bez účasti církve, biskup už nevystupoval.

Bylo tam celé předsednictvo strany, Władysław Gomulka jako vůdce strany, premiér, celá vláda, ústřední výbor… a lidí tolik, kolik byl schopný pojmout Stadion desetiletí vybudovaný v roce 1954 na 10. výročí vzniku Polské lidové republiky. Dnes je tam Národní stadion postavený za premiéra Donalda Tuska. Těžko říct, kolik přesně tam bylo lidí, udává se, že 100 000. V určité chvíli se pak Siwiec zapálil, lidé stojící kolem zkoušeli uhasit plameny, které ho pohltily. On použil velmi jednoduchý prostředek – denaturovaný líh.

Lidé se lekli, ale asi situaci nedokázali pochopit...
Lidé na místě to nedokázali pochopit, protože to byla jen chvilka, určitý moment. Určitá skupina lidí to viděla, ale situaci hned začala řešit státní bezpečnost. Siwiec pak zemřel o čtyři dny později v nemocnici. Nezemřel hned, ale až později těžce popálený, zatímco státní bezpečnost šířila fámy o tom, že byl závislý na alkoholu a psychicky nemocný. Šlo jim o zdiskreditování jeho oběti.

Kdy se pak Poláci dozvěděli o Siwiecově činu pravdu?
O věci se začalo mluvit až po letech, po změně v roce 1989.

A teď je Siwiecův případ známý? Mluví se o něm ve školách?
Nejsem učitel, takže těžko říct, ale myslím, že někteří učitelé určitě o jeho činu mluví v obecné historii v souvislosti s invazí do Československa.

Sebeupálení Walentyho Badylaka

Opakoval pak někdo v Polsku Siwiecův čin, nebo jde o jediný případ sebeupálení v Polsku?
Není jediným, v období komunismu je dalším případem sebeupálení Walentyho Badylaka v Krakově, kde bydlel. Podobným způsobem spáchal sebevraždu na Krakovském rynku, krátce před vznikem Solidarity na jaře 1980.

Sebevraždu spáchal na protest proti falšování pravdy o Katyni, o které se v komunistickém Polsku ze známých důvodů nemluvilo. Ve školách se v oficiálním diskurzu, kterému ale Poláci nevěřili, říká, že ten masakr v Katyni u Smolensku spáchali Němci. Není to tedy jediný takový případ v historii.

Je ale třeba říct, že ten čin je sebevraždou a v katolické zemi, ve které katolická církev vždy hrála významnou roli, takový čin nemůže být vnímán jednoznačně. Jak víme, katolická doktrína odsuzuje sebevraždu, označuje ji za odporující víře. Na to je důležité pamatovat.

I kdyby se o činech Siwiece a Badylaka informovalo v masových médiích jako o hrdinských činech, určitě by to ze strany církve a katolíků, kterých je v polské společnosti mnoho, vzbuzovalo vážné pochybnosti.

Já sám to vidím podobně, jako katolík to považuji morálně za nejednoznačný čin, i když určitě hodný uznání a úcty a v tehdejších podmínkách velmi důležitý. Ale objevuje se tu určitý problém s hodnocením, z etického pohledu.

Čili i to může být jeden z důvodů, proč takový čin zůstává trochu ve stínu, že se o něm tolik nepíše?
Je to možné, je mi to obtížné vysvětlit, ale je to možné, je možné, že to tak je.

Je to tedy jinak než v Česku či Československu, kdy se Palachův čin stal velmi důležitým symbolem.
Ano, je velmi pravděpodobné, že to tak lze říct. Československo a zvláště Česko byly a jsou země, které jsou v porovnání s Polskem mnohem více sekularizované. A řekl bych, že rozdíl vnímání s určitostí odráží naše kulturní a civilizační rozdíly.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít