Z asi osmi tisíc obyvatel meziválečných Topoľčan tvořila židovská komunita více než třetinu a Bachnárovi v ní patřili mezi ty nejchudší. Ještě před Alexandrovým narozením se rodina pokusila najít štěstí v Americe, ale ani tam neuspěla. Otec byl vyučený malíř, ale byl často nezaměstnaný, bratři a sestry se rovněž živili manuálně.

Jen Alexander díky svému nadání a obrovské lásce ke knihám mohl vystudovat gymnázium, i když to v padesát kilometrů vzdálené Prievidzi nebylo snadné.

„Každý den jsem jedl u některých rodičů mých spolužáků, ale někdy jsem celý den žil jen ze svačiny, kterou mi nosil můj kamarád Heumann, který byl naopak z nejbohatší rodiny v Prievidzi. Bydlel jsem na půdě u paní Löwingerové, kde byly jen čtyři věci – rohožová postel, jedna židle, obrovská bedna místo stolu a petrolejka. A taky velká hromada jablek. Ta byla mou nejčastější snídaní, možná právě tomu vděčím za to, že brzy oslavím stovku,“ vzpomíná pan Bachnár.

Práce byla pro Židy příliš čestná

Materiální strádání ovšem mladému studentovi plně vynahrazovala škola. Gymnázium v Prievidzi bylo na velmi slušné úrovni a pedagogický sbor respektoval omezené finanční možnosti studenta z Topoľčan, který si do jediného sešitu psal látku ze slovenštiny, matematiky i latiny. Přestože národnostní složení pedagogického sboru i třídy bylo velmi pestré, k žádným třenicím až do maturity v roce 1938 nedocházelo. Po Mnichovu a zejména po vzniku samostatného Slovenského štátu se ovšem situace výrazně změnila, a to i pro Alexandra.

„Židům bylo upřeno nejen studium, ale také právo stát se příslušníky armády. Z odvedenců tedy vytvořili tzv. Židovskou pracovní službu, později ji přejmenovali na robotní, protože práce je prý čest, a to se pro Židy nehodilo, zatímco robota je povinnost. Dali nám staré – ještě rakousko-uherské námořní uniformy a byli jsme nasazování na různé práce ve vojenských zařízeních, stavěli jsme železniční tunely nebo letiště,“ říká.

„Ale i tak nám to zachránilo život. Ministerstvo vnitra tehdy chtělo po ministru národní obrany Čatlošovi, aby dal k dispozici 1600 židovských mladých chlapů na výstavbu osvětimského koncentračního tábora. A Čatloš řekl: ‚Já vám ty Židy dám, ale nejprve si musí odsloužit dva roky pracovní služby.‘ Tím nás vlastně zachránil před deportacemi, jinak bychom byli první, kdo by šel do Osvětimi. Čatloš se tedy určitým způsobem zasloužil o to, že jsme přežili holokaust. To se pak zohlednilo i při vynesení rozsudku – dostal nejnižší trest, jen asi šest let vězení.“

Učitelem v lágru

Přesto se Alexander internaci nevyhnul, naštěstí „jen“ v pracovním židovském táboře v Novákách. Tam už byla většina jeho rodiny a dalších známých z topoľčanské židovské komunity, celkem jich za války odešlo nedobrovolně přes dva tisíce, zpět se vrátilo pouhých 27.

Obyvatelé nováckého tábora vyráběli bez jakékoliv mzdy uniformy a další potřeby pro Slovenský štát, na určitou dobu se tím ale vyhnuli transportům do táborů smrti. Přesto jich postupně odtud putovalo do Osvětimi a Soviboru na šest tisíc, mezi prvními i dvě z Alexandrových sester. V jednom transportu z nich už byl zařazený i sám Alexander, na poslední chvíli ale pomohla intervence jeho další sestry, vedoucí krejčovské dílny, u ženy velitele tábora.

Alexander nejprve pracoval v lomu a seznamoval se s životem v táboře, kde na jednu stranu byly strašné materiální podmínky, na druhou stranu velká touha po životě, kultuře a vzdělání. Od podzimu 1942 deportace skončily, tábor se stabilizoval a ministr školství Jozef Sivák dokonce povolil vytvoření obecné školy, aby i děti byly nějak zaměstnané.

Děti chtěly zůstat

„Škola byla pětitřídní, dekretem ministerstva školství jsem byl jmenovaný učitelem a později i ředitelem. Měl jsem 120 žáků a všechny si je pamatuji. Dětem se tam líbilo natolik, že po vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy byl tábor zrušen a děti byly převezeny do Banské Bystrice, mi několik napsalo dopis, že by raději byly v Novákách ve škole. Nedokázaly pochopit postavení svobodných lidí, chtěly být za ostnatým drátem. Po válce jsem o tom mluvil s různými psychology, sociology, lékaři – nikdo to neuměl vysvětlit,“ říká.

Naopak dospělí obyvatelé tábora si byli dobře vědomi, co jim hrozí. Alexander a další bývalí příslušníci židovské robotní služby byli pevně odhodlání nenechat se deportovat do táborů smrti a tajně shromažďovali zbraně. Už několik dní dopředu věděli o připravovaném celonárodním povstání – vězni si tajně vyrobili rozhlasový přijímač a měli rovněž kontakty na ilegální skupiny komunistů a sociálních demokratů v Prievidzi.

„V den povstání 29. srpna 1944 všichni mladí nastoupili ráno před četnickou stanici v táboře. Velitel ostrahy, vrchní strážmistr Štefan Gabčan, vyšel ještě v pyžamu ze své ubikace a uviděl nastoupených 150 mladých chlapců s pistolemi, puškami a dvěma kulomety, tak jen řekl: ‚Chlapci, já jsem věděl, že máte zbraně, ale že máte tolik zbraní, to jsem netušil.‘ Tohle řekl velitel z koncentračního tábora.“

„Celou doby byl zapojený do přípravy povstání, sám se zúčastnil povstání v rámci četnické jednotky v Štubnianských Tepliciach, dostal i bojové vyznamenání. Byl to výjimečný případ, kdy velitel tábora, místo aby deportoval lidi, tak se s nimi spojil a bojoval. A stejně tak i další četníci z tábora.“

I koncem války šlo o život

Z tábora se SNP zúčastnilo asi čtvrt tisícovky mladých židovských chlapců. Po třídenním výcviku byli jako čistě židovská úderná rota nasazení přímo na frontu, kde odolávali nepříteli asi tři týdny. Po zatlačení povstalců do hor se připojili k partyzánském jednotkám a bojovali až do osvobození v dubnu 1945. Alexander Bachnár velel jedné z čet a dodnes vzpomíná na obětavost místních obyvatel, kteří při pomoci partyzánům riskovali vlastní život:

„Na příkaz náčelníka štábu Juraje Špicara jsme se pod mým velením přesunovali na Vtáčnik, sotva půl hodiny od bývalého tábora v Novákách. Přitom jsme museli překročit řeku Žitavu, kde byl sice most, ale měli jsme obavy, že ho mají Němci. Tak jsme se přebrodili, voda nám sahala až po krk, zbraně jsme drželi nad hlavou. Byla půlnoc, pokračovali jsme dál a přišli jsme k samotě. Vyšla majitelka – jmenovala se Anička – a když uviděla třicet pět promáčených chlapů, na nic se neptala, hned zatopila ve velké peci, všechno oblečení nám vzala a poslala nás spát na seno. Ráno bylo všechno suché a hlavně bez vší, které nás do té doby velmi sužovaly.“

Zatímco Alexander bojoval proti Němcům a Hlinkovcům, naplnil se osud dalších členů jeho rodiny. Po potlačení povstání byla část Židů opět pochytána a postupně zavražděna při masových popravách v Kremničce. Jen zázrakem přežil Alexandrův otec Jakub Bachnár – při nočním pochodu na popraviště nestačil ostatním a jeden z vojáků ho udeřil pažbou. Při pádu si sice zlomil nohu, ale strážní si nevšimli, že zůstal na místě. Ráno jej tam našli obyvatelé Kremničky a tajně jej odvezli do nemocnice v Banské Bystrici, kde byl ředitelem Daniel Petelen.

„Pomáhal Židům i partyzánům, ujal se i mého otce, vyléčil jej, ale do nemocniční knihy nenapsal, že je pacientem nemocnice, ale že byl převezen do domovské obce, takže při běžné kontrole by jej v nemocnici nenašli. Když pak Němci dělali prohlídky všech nemocnic, jestli tam nejsou partyzáni a Židi, tak Petelen přemístil mého otce na infekční oddělení a na dveře napsal ‚Skvritý tyfus – Flecktyphs‘. To když gradisti a Němci uviděli, tak ani na kliku nesáhli a hned utekli, aby se nenakazili. Petelen skrýval desítky lidí. Zemřel v roce 1969 a třicet let po své smrtí dostal nejvyšší izraelské vyznamenání Jad va-Šem – Spravedlivý mezi národy.“

Holokaust skončil, cejch Žida zůstal

Po osvobození se přeživší členové rodiny na čas vrátili do Topoľčan. Z předválečné pohody tam ale nezbylo nic a na hrstku přeživších Židů dokonce Slováci uspořádali pogrom, při kterém bylo na půlstovky těžce zraněných. Bachnárovi se proto raději odstěhovali do Bratislavy.

Alexander už se k učitelském povolání nevrátil. Stal se novinářem, avšak jeho úspěšnou kariéru dvakrát přerušil další překotný běh dějin – po procesu se Slánským a spol. byl kvůli svému židovskému původu vyšetřován StB a nakonec z redakce Pravdy vyhozen. Po dvou letech byl vzat na milost a přijat do deníku Práca, tam ale definitivně skončil kvůli jednoznačnému odsouzení okupace vojsk Varšavské smlouvy.

Až do důchodu pak zůstal odsunutý „ve výrobě“, zůstal ale věrný svým ideálům a také lásce k hudbě a T. G. Masarykovi.

„Byl mi vždy vzorem a myslím, že jeho osobnost není dodnes doceněna. Přitom každého musí fascinovat, že syn negramotného kočího, který ještě zažil robotu, se stal nejen univerzitním profesorem ve Vídni, uznávaným novinářem, spisovatelem a hlavně diplomatem a politikem.“

„Přestože jsme naše rodina i spolužáci na gymnáziu byli hodně pod levicovým vlivem a komunisté tehdy razili heslo ‚Ne Masaryk, ale Lenin‘, tak když v roce 1937 zemřel, tak jsme si celá třída dali černé pásky na rukáv. Stále se mi libí jeho myšlenky a dodnes se cítím být Čechoslovákem – z každého vítězství českých sportovců se těším, jako by to bylo moje vlastní vítězství!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít