‚Vy nejste lidi, vy jste čísla!‘ Za klukoviny putoval do jáchymovského pekla, přežil díky hudbě
Jeho otec byl přesvědčeným komunistou, šéfem místní partaje i předsedou místního národního výboru. Přesto se ještě nezletilý Josef Klečka už krátce po únoru 1948 spontánně zapojil do odboje – nový režim byl totiž v příkrém rozporu s ideály získanými ve skautské organizaci. Pár víceméně klukovských akcí v rodných Uhřicích na Hodonínsku mu ale vyneslo tříletý pobyt v jáchymovských uranových lágrech, kde málem přišel o život .
Sílu, aby přežil, mu dávala mimo jiné hudba, které se věnuje od školních let až dodneška. Přesto v něm prožité útrapy a nespravedlnost tehdejší doby stále vyvolávají pohnutí, jen stěží dokáže komunistům odpustit a s obavami sleduje jejich pozvolný návrat k moci.
Ačkoli Klečkovi patřili v Uhřicích k méně zámožným, prožíval Josef v rodině se třemi dalšími sourozenci vcelku klidné a spokojené dětství a dospívání.
V roce 1947, když mu bylo sedmnáct let, seznámil se prostřednictvím přátel z nedalekého Slavkova u Brna se skautským hnutím a rychle mu propadl: „Sám jsem pak v Uhřicích založil celý nový oddíl Junáka s několika družinami, zorganizovali jsme tábor, u táboráku jsme skládali skautský slib. Bylo to moc romantický, když v noci vyšel měsíc v úplňku a vykukoval skrz siluety smrků. Byla to nesmírná krása, dalo mi to moc, hlavně silné kamarádství.“
Ze skautů mstitelé
Po únoru 1948 byl ale Junák násilně začleněn do jednotné mládežnické organizace pod přímým vlivem KSČ a o dva roky později zrušen. Stejně jako mnohé další oddíly v republice to ani uhřičtí skauti příliš nerespektovali a pokračovali neoficiálně v činnosti. Někteří však postupně odcházeli a nakonec zůstala jen asi dvacítka blízkých přátel ve věku od čtrnácti do devatenácti let z Uhřic a sousedních obcí.
Tato skupinka se v létě 1949 rozhodla, že bude novému režimu škodit za to, že jim zakázal to, co se jim tolik líbilo, tedy skauting. Dali si romantický název Mstitelé a společně připravili několik akcí. Tou první bylo přerušení proudu do obce během večerní veřejné schůze, na níž komunisté agitovali pro založení zemědělského družstva.
„Bolševici zahájili uvítací proslov, ještě nedovítali a rup – v sále a v celé obci zhaslo světlo! Bylo po schůzi, nastal zmatek a všichni šli domů. Přitom to bylo úplně jednoduché – na kraji Uhřic byl vypínač pro celou dědinu, stačilo pilkou na železo přeříznout zámek a otevřít dvířka,“ vzpomíná Josef Klečka.
Protikomunistické letáky a léčka
Zanedlouho se na vratech hasičské zbrojnice objevil obrovský plakát s šibenicí, na které se houpaly komunistické symboly, srp a kladivo. A před 1. květnem 1950 se v Uhřicích, Dambořicích, Násedlovicích a Žarošicích objevily ručně psané protikomunistické letáky.
Jejich text navrhl Josef Klečka jako vedoucí celé skupiny. Právě letáky ale způsobily její konec – někteří skauti byli při distribuci přistiženi a během výslechů z nich Státní bezpečnost dostala podrobnosti.
Po pár dnech přišel za Klečkou cizí člověk, který mu tvrdil, že ho posílají chlapci z jeho skupiny, že mu hrozí nebezpečí, a proto mu nabízí pomoc při útěku za hranice. Josef ale emigrovat nechtěl, přesto se nechal od neznámého vylákat na jednu chatu. Tam společně přespali, druhý den ráno podezřelý hostitel odešel s tím, že na schůzce s dalšími lidmi vymyslí, jak celé jejich skupině pomoci.
„Než odešel, ukazoval mi, že má skříň plnou zbraní. Vyndal samopal, že je nabitej, a kdyby někdo přišel a chtěl mě přepadnout, abych ho vzal a začal se bránit. Dvě hodiny byl klid, ale kolem poledne se rozlétly dveře a dovnitř vpadla horda estébáků. A hned Ruce vzhůru! To jsem nejprve odmítl, jen jsem se jim smál do očí, ale pak už to bylo vážný, tak jsem raději poslechl. A pak ke skříni ‚Co v té skříni máte? Á, pěknej ptáček, on nás chtěl oddělat!‘ No, nechtěl, tahle část léčky jim nevyšla,“ popisuje.
Za facku veliteli do želez
I tak toho ale na něj měli dost. Spolu s dalším členem skupiny Josefem Punčochářem putoval přes Kyjov do nechvalně známé vyšetřovací věznice StB v Uherském Hradišti. Absolvoval tvrdý několikatýdenní výslech plný bití a výhrůžek smrtí, aniž by cokoliv prozradil.
O tom, že byl její manžel špion, věděla už na první schůzce. Sama mezitím pracovala pro CIA
Číst článek
Mluvili však jiní. Když mu nakonec vyšetřovatel předložil podrobné výpovědi kamarádů z Uhřic, už nemusel ani sám nic říkat. V uherskohradišťské vyšetřovně strávil tři čtvrtě roku, ale nezlomilo ho to.
Naopak – za falešné obvinění z porušení vězeňského řádu vlepil facku přímo krajskému veliteli: „Hned pět bachařů revolvery v rukou a velitel křičel „Do želez, do želez!“ Zakovali mě do těžkých železných pout na nohy s krátkým řetězem, takže jsem se mohl jen šourat. Po nějaký době mě je zase sundali a ani ne za měsíc mě odvezli do Brna k soudu.“
Další dva měsíce strávil Josef Klečka na další „známé adrese“ StB – v brněnské věznici na Cejlu. V dubnu 1951 padl konečně rozsudek – z celé skupiny byli nakonec souzeni jen čtyři členové, Josef Klečka jako její vedoucí dostal za vlastizradu a sdružování mládeže proti státu pětiletý nepodmíněný trest.
„Soud byl veřejný, pozvali tam i rodiče. Viděli jsme se poprvé skoro po roce, bylo to srdcervoucí. Hodně mě mrzelo, že jsem vlastně jednal proti svému otci, kterého jsem měl rád, a tím, co jsem dělal, jsem mu ublížil. Byl komunistou z přesvědčení, ale kdyby neměl známý, tak by ho asi zavřeli taky a kdoví, co by s ním udělali. Stejně ho ale vyhodili z předsednictví národního výboru a snad i ze strany,“ říká.
Činy komunistů nelze zapomenout
Jako většina politických vězňů padesátých let putoval i Josef Klečka prakticky hned od soudu do jednoho z jáchymovských lágrů, kde až do podmínečného propuštění po třech letech pracoval v uranovém dole, nejprve jako lamač, pak při dopravě rudy k těžní kleci.
Katolíka Jaroslava Macha komunisté zavřeli na Mírov. ‚Byl vzpurný,‘ vzpomíná jeho dcera
Číst článek
Smrt byla neustále nablízku – sám jí unikl jen o vlásek při ujetí několika plně naložených vozíků, byl také svědkem několika závalů. A viděl rovněž vězně k smrtí ztýrané při pokusu o útěk.
„Jednoho raněnýho, polomrtvýho tahali na provazu, museli jsme nastoupit celej lágr, a dívat se na něho, jak ho před náma vlečou. My jsme smekli, abych mu vzdali poslední úctu, za to nás seřvali a nechali tam dvě hodiny stát. Byl zkrvavenej, že nebylo vůbec poznat, jak vypadá, jen podle rezavých vlasů jsem ho poznal. To byl takovej hodnej kluk. Jak pak můžete zapomenout nebo odpustit?“ ptá se řečnicky.
A hned pokračuje: „Jednou před Vánoci jsem si tam na zeď přibil větvičku a pověsil dvě kostky cukru. Přišel bachař: ‚Co to je?!‘ ‚To jsem si tam dal, abych si vzpomněl na Vánoce‘ ‚Jo, Vánoce? Vy nejste lidi, vy jste čísla!‘ Chytl to a rozšlapal. To jsou věci, které je těžké odpustit, a už vůbec se nedají zapomenout. A už se zase derou k moci a nelze jim věřit. Já jsem se o tom mockrát přesvědčil, že se jim věřit nemůže, ti se nikdy nepředělají!“ varuje.
V rytmu klasiky i pochodů
Josef Klečka si ze tříletého pobytu v jáchymovském pekle naštěstí odnesl i radostnější zážitky. Řada z nich je spojena s hudbou, které se věnoval po celý život – zpíval, hrál na housle, na harmoniku i na buben, později dokonce dělal i kapelníka velké dechovce.
Také v lágru hrál na buben v dechovce, ale rovněž ve velkém orchestru: „Vedl to nějakej Crha, původně šéfredaktor novin z Brna. Byl to velkej hudebník, z hlavy dokázal napsat věci z různých operet a oper – třeba Básník a sedlák nebo Kalif z Bagdádu. Já jsem to neuměl, protože jsem předtím hrál jen v malé dechovce: polku, valčík, mazurku, tango,“ popisuje Josef Klečka.
„A tohle byly těžký operetní věci, já jsem u toho brečel a říkal ‚Já to nemůžu s vámi hrát, kazím vám to!‘ A on za mnou přišel a povídá ‚Jožku, my tě potřebujeme, já tě to naučím!‘ A naučil. Dostal jsem se k takovejm úžasnejm věcem, byl to třicetičlenný orchestr, flétny, pikoly, lesní rohy,“ vzpomíná.
„A s tou dechovkou jsme zase museli chodit hrávat na šachtu, na Novej rok, když se začínalo, nebo na Den horníků, museli jsme dělat pochody po celým lágru,“ dodává.
Josef Klečka byl podmínečně propuštěn koncem května 1953, přestože funkcionáři z Uhřic zaslali nesouhlasné stanovisko. Půl roku pracoval v kyjovských sklárnách, pak na něj čekala základní vojenská služba, kterou ale prožil v relativním klidu ve Vojenské nemocnici v Olomouci.
Po návratu z vojny se oženil a našel si zaměstnání u ČSD jako signalista v Křenovicích, později se rodina přestěhovala do Brna. A po roce 1989 stál u znovuobnovení skautingu – hnutí, které ovlivnilo celý jeho život.
