Když se bratři Jiří a Josef Fischerovi 7. ledna 1936 v České Třebové narodili, v sousedním Německu už přes čtvrt roku platily zrůdné norimberské zákony, zaměřené především proti Židům.

Málokdo tehdy tušil, že za další tři roky se jejich působnost rozšíří i na území Čech a Moravy a při jejich důsledné aplikaci se konce války dožije pouze zlomek z šedesátičlenné rodiny.

Jako první zemřel otec Arnold, ne ještě kvůli svému původu, ale proto, že se jako železniční úředník zapojil do odboje.

„Sice mu nic konkrétního nedokázali, ale jen za to, že se vyptával německých rekrutů na nádraží, ho vyhodili z práce, vyšetřovali v Olomouci a pak ho poslali do Dachau. Nakonec zemřel v Neungamme nedaleko Hamburku, úmrtní list jsme dostali až rok po válce. Stálo tam, že měl mozkovou příhodu, ale on byl úplně zdravej, tak jsme hned věděli, že byl popravenej,“ vzpomíná Jiří Fišer, který si v roce 1956 změnil jméno z Fischer na Fišer.

‚Ideální srovnávací materiál‘

V roce 1942 pak zbytek rodiny putoval do Terezína. Šestiletí chlapci brali cestu do ghetta i pobyt v něm spíše jako hru – přestože museli například pomáhat v táborové kuchyni, zbyl i čas na sport, dokonce účinkovali ve vedlejších rolích v legendárním Brundibárovi.

„Na té půdě se to hrávalo dost často. Němci tomu nerozuměli, nikdo jim to nepřeložil, ale tu hru si oblíbili, tak jak se řeklo Brundibár, vždycky přišli a zasedli první místa,“ vypráví pan Jiří.

Jenomže v té době už v Osvětimi naplno probíhaly pseudovědecké pokusy německého lékaře Josefa Mengeleho, mimo jiné na dvojčatech jako „ideálním srovnávacím materiálu“. V seznamu asi patnácti set dvojčat deportovaných z celé okupované Evropy se ocitli i Jiří a Josef.

„Do Osvětimi nás přivezli v květnu 1944. Řada spoluvězňů během několikadenní cesty z Terezína zemřela, protože nám vůbec nedali vodu. Když mi hned v den příjezdu tetovali identifikační číslo, byl jsem už tak unavený, že jsem ani pořádně nevnímal, co se děje. Objevil jsem ho až druhý den, ale protože jsme nechodili do školy, tak jsem je ani nedokázal přečíst. Ale to číslo – A782 – je zřetelné dodnes,“ popisuje Jiří Fišer traumatický převoz.

Bratři zůstali naštěstí mezi asi stovkou sourozeneckých párů, které šílené experimenty „Anděla smrti“ přežily. „Měli jsme s bratrem to štěstí, že jsme byli asi menší než ostatní dvojčata, tak jsme zůstali na konec. Mengele si nás šetřil, až dorosteme. On nevěděl, jestli v tom lágru bude čtyři roky nebo deset,“ zdůvodňuje Jiří Fišer své štěstí.

‚Vyměnil‘ jim s bratrem krev

Bratři tak unikli největším zvěrstvům, která na ostatní dvojčata v Mengeleho „nemocnici“ čekala – například amputaci končetin či odebírání vnitřních orgánů, bez umrtvení a někdy ještě zaživa.

I tak jim ale šlo o život, přestože Mengeleho „morčata“ měla podstatně lepší stravu a hygienické podmínky než běžní osvětimští vězni. „Třeba nám vzal krev, a aby nemusel stoprocentně zjišťovat, jestli máme stejnou skupinu, tak bratrovu krev dal mně a moji jemu. Ta skupina byla naštěstí fakt stejná, jinak by to bylo špatný,“ popisuje jeden z pokusů.

Mengele sourozence Fischerovy také úmyslně infikoval nemocemi a sledoval jejich průběh. „Taky nám naočkoval malárii nebo nějakou jinou nemoc. Leželi jsme třeba jeden a půl měsíce jako mátohy, měli jsme horečky čtyřicet dva stupňů. Vůbec nikoho nezajímalo, jak dopadneme. Několik dní jsme byli v umělém spánku bez jídla a hned ho zajímalo, jestli jsme zhubli oba dva stejně. Taky jo – oba jsme zhubli třeba pět kilo, pečlivě nás měřil a vážil a vše si psal do svého notesu. My jsme to ale tak neprožívali jako ti starší. Mysleli jsme si, že fakt máme nějakou nemoc,“ objasňuje Jiří Fišer, jak tehdy s bratrem situaci vnímali.

Teprve po válce se oba dozvěděli, že všechno, co si tam vytrpěli, byla pouze Mengeleho rozmařilost. „Na co si vzpomněl, to udělal,“ dodává.

Jiří a Josef naštěstí všechny Mengeleho experimenty přežili, stejně tak i zoufalý pokus vyhladovělých vězňů získat násilím potraviny z velkého skladu v táboře a pochod smrti z Birkenau do základního tábora těsně před osvobozením Rudou armádou.

„V té největší zimě v lednu 1945 jsme šli v těch trestaneckejch šatech a dřevákách. Byly to asi čtyři kilometry, ale hodně lidí to nevydrželo. Hlavně ti nemocní a starší ženy, ti už nemohli, a tak je tam všechny zastřelili. Ta silnice byla jako hřbitov, nedošla ani polovina. Když potom dorazili Rusové a v Birkenau viděli ty zničené plynové komory a krematoria, tak to tam všechno natočili a nafotili, na jedné fotce jsem vidět i já s bratrem. Všechno pak odvezli domů a dali to také Červenému kříži, aby vůbec věděli, v jakém smyslu ty koncentráky fungovaly.“

Maminka zahynula kvůli dcerce

Oba devítiletí chlapci putovali s dalšími československými dětmi z Osvětimi do dětského domova v tehdy už osvobozených Košicích. Teprve na podzim 1945 je tam po rozhlasové výzvě objevil jeden z přeživších strýců a odvezl si je do Nesovic, kde bratři pobývali už na začátku války.

Až po čase se dozvěděli nejen o smrti otce, ale také matky Emilie a sestry Věry – obě zahynuly rovněž v Osvětimi v noci z 11. na 12. července 1944 spolu s třemi a půl tisíci československých žen a dětí při druhé likvidační vlně vězňů z terezínského rodinného tábora BIIb v Birkenau.

„Mamince bylo 34 let a mohla se zachránit, protože před likvidací dělali Němci selekci. Kdyby byla ochotna opustit dceru, tak by možná přežila, protože ženy bez dětí šly do jiných táborů. To ona asi ani nevěděla, že půjde do plynu, mohla si myslet, že třeba jen matky oddělí od dětí, ale nechtěla se nechat od té své Věry nějakým způsobem odloudit. Do Osvětimi přijely obě až po nás. Občas jsme maminku zahlédli, ale byla to velmi krátká doba, protože tam zase jely další vlaky – potřebovali ubytování pro další, tak z toho udělali tu továrnu na smrt,“ popisuje pan Jiří tragické okolnosti dalších členů jeho rodiny.

Těžký život i po válce

Ani po válce osud Jiřímu Fišerovi zpočátku zrovna nepřál. Studium na vojenské škole předčasně ukončila artróza, která u něj propukla už v koncentráku, od bojového útvaru v Rakovníku byl během výkonu základní vojenské služby bez zjevného důvodu přeřazen k pomocnému technickému praporu (PTP) na ostravském dole Gottwald, kde dvakrát málem přišel o život.

Pak se ale karta přece jen obrátila – našel si zaměstnání i manželku v Mohelnici, kde žije dodnes. I ve svých třiaosmdesáti letech je stále aktivní, dokonce ještě sám řídí auto.

Bratr Josef, ke kterému měl vždy velmi blízký vztah, zemřel v roce 2011 a Jiří, jako zřejmě poslední Mengeleho dvojče v Česku, se dodnes setkává se školáky i dospělými na nejrůznějších besedách. Byť vyprávět o všem, co jako dítě prožil, rozhodně není lehké.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít