Tamější funkcionáři je označují za zrádce, místní tisk psal i po kontroverzních pasážích slavnostního zahájení o satanských hrách nebo hrách z pekla. Poprvé od bojkotu olympiády v Los Angeles v roce 1984 hry ani nepřenáší ruská televize. Odpovídá rusista, překladatel a pedagog z univerzity ve švýcarském Curychu Tomáš Glanc.

Jak se zatím ruská propaganda vyrovnává s absencí své výpravy na olympiádě?
Ruská státní média dostala podle zpravodajského serveru SOTA exaktně formulované pokyny, jak mají olympiádu očerňovat, psát především o tom, co tam nefunguje a že v řece Seině plavou samé odpadky a fekálie. A v tomto duchu se skutečně zpravodajství nese.

Ještě zajímavější je taková teologická rovina, kterou jste i v tom úvodu, kde zazněl satanismus, naznačila. Skutečně se ty hry v Rusku interpretují, zaprvé z církevních kruhů, jako součást apokalypsy, zániku západního světa, ale také filozoficky jako projev patologické zvrácenosti západního konceptu světa, liberalismu, globalismu. S touto interpretací vystoupil možná nejznámější filozof zastávající se nynější války a režimu v Rusku Alexandr Dugin.

Jak by mohla tahle propagandistická kampaň působit na domácí publikum? Jak ho nejspíš z větší části přijímá?
Je to zajímavý pokus vysvětlit neúčast ruských sportovců jako něco pozitivního. Dugin píše o tom, že vyloučení Ruska z olympiády je projevem prozřetelnosti. Používá tento teologický pojem jako opravdu něco, co je požehnáním pro Rusko, protože to oddaluje ruskou civilizaci od toho prohnilého Západu, kde panuje, jak on tvrdí, oikofobie neboli patologický projev odporu ke všemu vlastnímu.

To je taková zajímavá filozoficky-pravicově populistická interpretace některých jevů, které kritici vidí například v zahájení olympijských her, v celé té estetice, v problematice transgrese v genderové oblasti. Vidí v tom nejen projev estetického hnusu, ale vyloženě mravní patologie, kdy ta transgresivita, hybridita a že se překračují běžné hranice, to vše se chápe jako projev jakési nemoci.

Takže Dugin svůj komentář k olympijským hrám zakončuje vývodem, že je zřejmé, že všechny tyto nemocné subjekty, které se hlásí k liberalismu, levicovým ideologiím v politice nebo globalismu, je potřeba léčit jako pacienty. Je to nemoc, které je Rusko ušetřeno. A proto je vlastně jedině dobře, že se ruská delegace oficiálně olympijských her vůbec neúčastní.

Jaký status mají doma ruští sportovci? Jsou stále někteří nebo některé považováni za jakési ikony, jako jsme to znali za Sovětského svazu?
Určitě. Celá tahle interpretační mašinerie souvisí s tím, že sport má v Rusku, stejně jako třeba v Číně, ideologicky speciální status. Na letních olympijských hrách v Tokiu bylo 300 sportovců z Ruska, na zimních hrách v Tokiu 200. Nejde jen o ty počty, Rusko je velká země, takže když je to možné, tak jede velká výprava sportovců, ale jde o ten výkladový mustr, který vede až k ruskému prezidentovi.

Ty hry jsou součástí celé ideologie sportu. Sport jako fenomén má významný ideologický status. Je to tradice, která sahá až do sovětské minulosti, ale která je i v současnosti významná.

Věra Štechrová, lbk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít