Kunderovo dílo se vrací do Brna. ‚Bude dál žít tam, kde se narodil, v Brnečku,‘ říká jeho manželka Věra
Spisovatel Milan Kundera má 94. narozeniny. Právě při této příležitosti se v Brně otevírá jeho nová knihovna. Návštěvníci si tam budou moct prohlédnout tisícovky autorských i sesbíraných děl, fotografie, obrazy i dopisy. To vše k převozu připravovala manželka Milana Kundery – Věra. V exkluzivním rozhovoru pro Český rozhlas popsala, které literární poklady jsou v nové knihovně a proč rodina upřednostňuje Brno před Prahou.
Knihovna nevzniká ze dne na den. Kdo měl první nápad na založení Knihovny Milana Kundery v Brně a kdy to bylo?
Nebudete tomu věřit, ale byl to Philip Roth (americký spisovatel, který získal Cenu amerických knižních kritiků, zemřel v roce 2018 – pozn. red.). V mých bezesných nocích jsem se trápila, co se stane, až tu nebudeme, s celým Milanovým dílem, s celým archivem, s 40 lety mojí práce.
Jednu bezesnou noc mi Philip ze shora zašeptal: „Podívej se, netrap se. Žil jsem v New Yorku, Connecticutu, a všechno jsem dal svému rodnému městu.“
Ráno jsem zatelefonovala Tomáši Kubíčkovi a říkám mu: „Mám nápad, co tomu říkáte?“ On to přijal. Takhle to vzniklo a začali jsme spolupracovat. Nebylo to snadné, protože bylo potřeba zařídit převoz, vše rozdělit. Byl to ale Philip Roth, který mi to vnuknul.
Co to pro vás znamená, že se knihy vašeho manžela vracejí symbolicky do Brna?
Jediná myšlenka byla, to už jsem řekla na začátku, jak zachránit Milanovo dílo a s ním i související archiv. Díky Philipovi jsem si řekla, že je to pravda. Milan se narodil v Brně, je to symbolický akt, Milan se vrací do Brna. Milan třeba odejde, ale bude žít nadále v Brně. Lidé za ním budou chodit. Prostě bude žít tam, kde se narodil. Dokonce dům, kde se narodil, je deset minut od knihovny.
Je to tedy symbolický návrat Milana Kundery za maminkou, za tatínkem?
Doslova. I to jsem si říkala, je to symbolický návrat domů. Maminka, tatínek, Brnečko, jak říkával. V poslední době, v nemoci, o které víte, se stále vrací do Brna. Na nočním stolku má knížku, kterou mu, myslím, dával Tomáš Kubíček. Jmenuje se Brno.
Takže si Milan Kundera teď čte o Brnu?
Ano, dívá se na obrázky z Brna. Já jsem sice Pražák, ale žila jsem tam 15 let. Jestli mám nějaké město a jeho okolí ráda, tak je to právě Brno. Takže všechno je v pořádku. Největší práci stejně odvedl ředitel knihovny Tomáš Kubíček. On se nadřel opravdu strašně. Teď to klape. Však to uvidíte.
Jak jste vše pro knihovnu Milana Kundery vybírali – korespondenci, knihy?
Nic se nevybíralo. Kdybyste přišel k nám do předsíně, tak tam najdete obrovskou knihovnu, kde byly Milanovy knihy z celého světa. Teď jsou tam kaštany (smích), obrázky, hlouposti... To se prostě nevybíralo. Kubíček si sedl, nacpal vše do beden a odvezlo se to. Hodně jsem přemýšlela o archivu.
Pronásledování Milana nezačalo po pádu (Berlínské zdi – pozn. redakce) zdi, ale v roce 1976. Já jsem přemýšlela, jestli mám zničit ty škaredé články z Čech. Byly toho asi tak dva metry. Říkala jsem si, že nebudu udavač, že nebudu nechávat tyto věci. Pak jsem si ale řekla, že to není pravda, že je to historický akt. Knihovna je od toho, aby tam chodili studenti, vědci, literární vědci, to tvoří část historie. Poradila jsem se s Tomášem Kubíčkem. Prostě jsem to všechno dala. Můžete tam jít a vše si přečíst. Je to docela zajímavé.
Vy jste tedy uchovávali všechny kritické články, které vyšly o vašem manželovi?
Ano, v archivu je vše. To jsou kritické články, články o Milanovi, kritiky knih z celého světa a knížky, které o něm byly napsané. Těch je asi 30 nebo 40. Přesně nevím. Archiv se tedy vzal jako jeden blok. Já jsem to celé připravila a Tomáš Kubíček si prostě sedl před Milanovu knihovnu, nacpal si vše do beden a odvezl si to. Nebylo tedy žádné vybírání.
Prázdnota poliček
My teď natáčíme v pracovně. Vy jste říkala, že ty poličky, na kterých bývaly knihy, jsou teď prázdné...
Ne, jsou tam kaštany, drobnosti, které jsem si kdysi koupila v Picassově muzeu. Je tam práce mého švagra – vyřezávaný obličej. Já jsem nesnesla tu prázdnotu, proto jsem tam začala dávat blbosti. Je tam dokonce kafemlýnek, který mi kdysi někdo dal.
22:16
Kundera je ve Francii dodnes čtený a obdivovaný, popisuje bývalý ministr kultury Jack Lang
Číst článek
Jaký to byl proces zbavovat se všech těch knih? Byla to spíš úleva, nebo zátěž, smutek?
Rozhodnutí bylo jasné. Nebyly pochyby. Smutek přišel, když byly poličky prázdné. Tam to udeřilo, proto jsem tam dala kaštany a další drobnosti, aby se to trochu zaplnilo. Nic ale nekončí tím, že jsou knihy v Brně. Další přicházejí. Některé vidíte tady na stole. Jedna z nich je z Albánie Setkání, dále tady máme dva Únosy Západu – jeden americký, jeden britský. Přichází knihy z Číny i z Koreje.
S panem Kubíčkem jsme se domluvili, že všechny tyto knihy, které vycházejí ve světě, budu schraňovat a buď České centrum, nebo konzulát je čas od času odvezou do Prahy a do Brna. Je to nekonečný proces. Dneska je to už 51 zemí, ve kterých publikují Milanovy knihy. Říkám, že ho vydávají od Číny až k Tatrám.
Váš manžel všechny ty knihy napsal. Vy jste ale byla archivářkou. V čem spočívala vaše práce?
Já jsem 27 let dělala celý svět: vyjednávání, smlouvy. Deset let už spolupracuji také s americkou agenturou, která má pobočku v Londýně. Antoine Gallimard (nakladatel – pozn. red.) má zase Francii a nakladatelství Atlantis dělá Českou republiku. Se všemi spolupracuji. V archivu je vše, co se týká Milana. Je toho opravdu obrovské množství.
Všechno to teprve čeká na zpracování. Spolupracuji s vynikající historičkou archivu, s paní Pavelkovou. Ta má před sebou nejméně půl roku práce. V poličkách jsou zatím knihy, ale archiv se bude teprve zpracovávat. Jsou tam i negativní knihy. Všechno je tam. Kompletně vše, co bylo napsané o Milanovi.
Máte soupis toho všeho, co jste posílala do Brna?
Samozřejmě mám soupis, který si opsali. Jenomže můj soupis stále narůstá, takže já neustále posílám soupis k soupisu.
2:39
Rok Milana Kundery: dvě vydané biografie i povolený překlad románu Slavnost bezvýznamnosti
Číst článek
Pojďme k tomu obsahu. Která díla jste posílali z Paříže do Brna? Jaké jsou podle vás ty největší poklady, které jste tam posílali?
Především Milanovy knihy. To je jasné, že vám nemohu jinak odpovědět. Jsou tam ale dva poklady. Je tam Montaignova esej, kterou Milan dostal jako literární cenu. Je z 16. století s Montaignovým podpisem i rukopisem. To je opravdu poklad, který jsme poslali do Brna. Když se to Francouzi dozvěděli, tak se trochu hněvali.
Když Milan tu cenu dostal, tak k němu přišel jeden francouzský žurnalista. Něco povídali, já držela tu knihu. Ten Francouz se mě potom zeptal, jestli si ji může na chvilku půjčit. Samozřejmě jsem mu ji půjčila. Vzal toho Montaigne do rukou a ty se mu začaly chvět. Tahle kniha z 16. století musí mít speciální místo. Nesmí být na světle, v teple ani v zimě. Myslím, že pro ni architekt knihovny Martin Hrdina vytvořil takovou průhlednou bedýnku, která knihu ochrání.
Druhý poklad – Oxfordská univerzita udělala dva nádherné svazky Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel. Požádali Milana o předmluvu. Vydání je to opravdu překrásné. Milan napsal předmluvu, která se jmenuje Den, kdy nás už Panirg nerozesměje. Tento text byl symbolický a předpovídal budoucnost. Já dodávám, my už jsme přesně v té době, kdy nás Panirg nerozesměje.
Nepochopení jedné Češky
V červnu se do Brna stěhoval taky archiv – korespondence, dopisy.
Není tam mnoho dopisů. S nakladateli tam žádné dopisy nejsou.
Součástí zásilky by měla být i korespondence s francouzským spisovatelem Louisem Aragonem – tento vztah byl pro vašeho manžela velmi důležitý.
Chcete znát historii?
Ano, proto se ptám.
Claude Gallimard byl tehdy šéfem nakladatelství Gallimard. Měl čtenářku české literatury, která řekla, že Žert je špatný román, a Žert byl Gallimardem odmítnut. Když se to dozvěděl Antonín Jaroslav Liehm, dostal záchvat zuřivosti, šel za Aragonem a zeptal se ho, co se to děje ve Francii. Zdůrazňuji, že už tehdy ta paní, která řekla, že je román špatný, byla Češka. Aragon se na to konto rozčílil a napsal krásnou předmluvu k Žertu a Gallimard knížku přijal i přes zákaz, nedůvěru, nepochopení nebo zlomyslnost jedné Češky.
Pařížská knihovna spisovatele Kundery se přesunula do Brna. Čtenářům se otevře nejpozději v únoru
Číst článek
Když pojedu do knihovny Milana Kundery v Brně, tak tam uvidím taky obrazy, které jste posílali.
Já nevím, jestli se Milanovy kresby dají označovat jako obrazy. To mi lichotí. V knihovně jich uvidíte spoustu. Milan se začal v určitou dobu bavit tím, že maloval. To dělají ostatně všichni spisovatelé. Ionesco najednou přestal psát a stal se malířem. To, co dělal Milan, to nejsou obrazy v pravém slova smyslu.
Když byla řeč o portugalském vydání Jakuba a jeho pána (divadelní hra Milana Kundery napsaná v roce 1971 – pozn. red.), tak nakladatel požádal Milana o obálku. On ji udělal. Od té doby vycházejí obálky s jeho kresbičkami po celém světě i v Číně. Teď se to dokonce rozmohlo tak, že vycházejí obálky s kresbičkami, které jsou modifikované dle situace v dané zemi.
Já mám ještě jeden obraz, který přijede z Touquetu (město na severu Francie, kde Kunderovi žili, pozn. red.). Tento obraz se jmenuje Jánošík a je nádherný. Musí být i v knihovně v Brně.
To jsou ty obrazy, které váš manžel maloval v Rennes, když jste měli prázdný byt a chtěl ho zaplnit?
Ano, my jsme oba z rodiny, ve které byly vždy obrazy. Ty bílé zdi v bytě v Rennes, to bylo k nesnesení. Skuhrala jsem a vyskuhrala jsem první obraz. To byla ruka, která drží oko ve vzduchu. To byl první obraz, který Milan namaloval v Rennes, abych přestala skuhrat, že jsou zdi prázdné. Od té doby si začal takhle hrát.
Takže se na vaše skuhrání stal i malířem?
Na moje skuhrání si začal hrát a vyskuhrala jsem obraz s okem.
Otevírá se tedy Knihovna Milana Kundery v Brně. Bude to knihovna v knihovně, protože Kunderova knihovna bude v Moravské zemské knihovně. Jakou misi by podle vás měla plnit tato knihovna. Bude mít podobnou úlohu jako třeba Knihovna Václava Havla v Praze?
Knihovna Václava Havla a Milana Kundery nemají nic společného, ani zeměpisně, ani obsahově. Václav Havel byl politik, Milan byl romanopisec. S Tomášem Kubíčkem si představujeme, že to bude knihovna především pro studenty, vědce, literární kritiky. Tam je vše, co nikdo nezná. Lidé znají knihy, ale neznají archiv. Tam je prostě celé dílo Milana Kundery – spisovatele, autora románů. To není případ Václava Havla. Srovnání nelze užívat.
Tomáš Kubíček vytvořil poradní komisi, kde je devět lidí. Je tam Angličan, jsou tam Francouzi, například velvyslanec Francie pan Dutertre, Yasmina Reza (francouzská spisovatelka – pozn. red.), Poláci a tak dále. Ti všichni budou rozhodovat o programu knihovny. To znamená diskuse s lidmi, kdo bude pozvaný – literární vědci, významní spisovatelé z celého světa. To je zatím v mlhách. Poradní výbor tedy tvoří devět lidí a má to na starosti hlavně Tomáš Kubíček. Já jsem se složením tohoto výboru souhlasila.
Jaké hosty by si knihovna Milana Kundery měla zvát? Mohla byste naznačit, kdo by mohl přijet do Brna?
O tom já nebudu rozhodovat. To bude mít na starosti už zmiňovaný výbor v čele s Tomášem Kubíčkem a budou mě informovat. Já bych si třeba přála, aby do knihovny přijel třeba profesor Cyril Höschl, který je jedním z našich nejlepších psychologů. Mohl by poskytnout pohled na dílo z jeho strany.
Překladatelka Kundery zvažovala téměř každé slovo. Postupně vzniklo deset verzí textu
Číst článek
Nebo třeba aby byl na besedu, na diskusi se studenty pozvaný báječný mladý spisovatel Adam Thirlwell. On je zároveň ve zmiňovaném sboru poradců. Prostě celý svět. Třeba Wuping Zhao je nakladatel v Šanghaji, vydal všech 17 knih. On by třeba mohl přijet diskutovat o tom, proč je Milan Kundera tak známý a čtený v Číně. Na konci každého roku dostávám zprávy o čtenosti.
Víte, které jsou nejoblíbenější (Milanovy) knihy v Číně? První je samozřejmě Nesnesitelná lehkost bytí, ale na druhém místě je Umění románu. Oni chtějí vědět, co je to ta Evropa. Já jsem byla tři roky na univerzitě v Rennes. V naší třídě jsme měli osm Číňanů. Přišli vždy jako jeden blok, neřekli dobrý den ani na shledanou a odešli. Byli z nás nejchytřejší. My jsme byli vedle nich úplní pitomci. Diskuse s Wupingem Zhao by byla nesmírně zajímavá. Čínský pohled na dílo české a speciálně na dílo Milana Kundery. A proč se l’Art du roman“ (Umění románu) tolik prodává v Číně.
Už jste měla příležitost o knihovně mluvit se svými známými ve Francii? Představit jim ten projekt? Co na to říkají?
Všichni jsou spokojení, říkají, že je to výborný nápad. Kamarádi samozřejmě. Já nemluvím s lidmi vyššího typu. První, kdo říkal, že je to báječný nápad, byl Benoit Dutertre (francouzský spisovatel, pozn. red.). On se jmenuje skoro jako francouzský velvyslanec v Česku, Alexis Duterte. Alain Finkielkraut (francouzský filozof – pozn. red.) byl také spokojený. Všichni jsou spokojení a také závistiví, protože Milan je francouzský spisovatel, což já popírám. Milan napsal 22 knih, z toho 7 ve francouzštině. Proto je taky v Brně, protože je odtamtud.
Smíření s vlastí?
Je to i smíření s vlastí, s rodnou zemí Milana Kundery? Tím, že se vrací jeho dílo?
To nezáleží na Milanu Kunderovi, to nezáleží na mně, to záleží na zemi. V každém případě v Brně určitě. Praha zůstává navždy moje velká pochybnost, protože všechno zlo, co už se stalo a udělalo Milanovi, přichází z Prahy. Žádné zlo nikdy nepřišlo z Brna, nikdy.
Takže to nezáleží ani na Brně, ani na Milanovi, ani na mně. Bohužel hlavní město, moje město, kde jsem se narodila, udělalo dost zle v této rodině.
Kdybyste mohla jet do Brna, chtěla byste se podívat na knihovnu Milana Kundery?
Samozřejmě, ale nemůžu odjet, protože já musím zůstat s Milanem. Oni mi pošlou fotografie. Tomáš Kubíček mi slíbil, že má nějakého profesionálního fotografa, a že mi pošlou fotografie.
Ještě nezapomeňte, že večer je slavnostní představení Milanovy hry Majitelé Klíčů v režii Martina Glasera. Touto divadelní hrou bude končit slavnostní otevření knihovny. Pláču, že jsem ji ještě neviděla. Nevím, jak dlouho ji bude Martin Glaser ještě hrát. Chtěla bych ji vidět, knihovnu taky. Neuvidím nic. To už je můj osud. Vše organizuji, zařizuji, ale nevidím vůbec nic.
