Chtěl jsem vytvořit horor. Sleduji, jak se rozmělňuje hranice mezi civilizací a přírodou, říká Zbořil
Novela prozaického debutu Jonáše Zbořila s názvem Flora vychází po básnických sbírkách Nová divočina a Podolí. Za ně byl Zbořil nominován na Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu v kategorii Objev roku. „Próza vyžaduje dynamiku vyprávění a příběh. V tom nejsem moc dobrý,“ přiznává kulturní editor a redaktor Seznam Zpráv v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
Vůle napsat prózu předcházela Zbořilovu básnickou tvorbu. Celý proces se ale zdržel i díky práci moderátora. Čas strávený s poezií však autor nevnímá jako přípravné práce pro román.
„Myslím, že jde o úplně jiný druh uvažování. Básně vyžadují citlivost a jsou vlastně statické v tom, jak přemýšlejí o světě. Próza na rozdíl od nich vyžaduje dynamiku vyprávění a příběh. V tom nejsem moc dobrý,“ přiznává Zbořil. „Próze jsem věnoval dlouhé roky práce, přestože je útlá. Básně se mi píšou snadněji.“
Čtenář by Floru mohl žánrově vnímat jako dystopická nebo postapokalyptická novela. To však autor považuje za poněkud problematické.
„Spíše bych řekl, že je to před-apokalyptické. Baví mě uvažovat nad tím, jak se svět pomalu mění. Myslím, že věci, které se odehrávají ve Floře, se už reálně dějí – knížka sleduje, jak se svět postupně mění a rozšiřuje. Jak se rozmělňuje hranice mezi civilizací a přírodou,“ vysvětluje autor.
Tuto neostrou hranici mezi civilizačním a přírodním v knize reprezentuje mimo jiné bytost, kterou objeví dvojice protagonistů. Její podobu utváří jak přírodní, tak člověkem zpracovaná matérie. Na takové objekty lze narazit i v Praze.
28:18
Domem v Matoušově ulici se prohnaly dějiny. Hrůzy minulosti mi až znemožňovaly psát, říká Boučková
Číst článek
„Bydlím ve Vršovicích nedaleko od nouzové kolonie Slatiny, kde civilizace s přírodou přirozeně splývá. Nacházíte tu vyhozené pračky, zapomenutá auta, do nichž příroda vrůstá a postupně si to všechno bere zpátky. Hranice mezi technologií a přírodou mizí a právě tyhle věci vypadají jako nové bytosti,“ popisuje.
Kniha, která není zasazená do konkrétního časoprostoru, a nechává tak čtenáři prostor pro vlastní imaginaci, působí znepokojivě a místy téměř hororově.
„Chtěl jsem vytvořit horor a zároveň jsem se snažil, aby si čtenář nikdy nebyl jistý, jestli se má víc bát, nebo k tomu světu s jeho postavami přilnout,“ dodává autor.
Co o české kultuře odhalila covidová pandemie? A jaký je stav české kulturní publicistiky? Poslechněte si celý rozhovor v úvodním audiu.
