Rychlé šípy jako mezigenerační dialog? Dobrodružství u dětí pořád funguje, říká skautský historik
„Jeho schopnost komunikovat se čtenářem byla naprosto ojedinělá a obrovsky vyčerpávající,“ říká o Jaroslavu Foglarovi skautský historik Roman Šantora. „Na dveřích měl nápis, že návštěva nesmí trvat déle než 10 nebo 15 minut,“ vypráví. Coby šéf Skautské nadace Jaroslava Foglara se podílel na výstavě Jsme Klub Rychlých šípů! Zrod jedné legendy na stránkách Mladého hlasatele 1938–1941, která je od 12. prosince k vidění v pražském Muzeu literatury.
Čím je ta výstava ojedinělá?
Poprvé jsou tam vystaveny originály Rychlých šípů. Ty byly v minulosti vystaveny třeba jenom ve dvou třech kusech, ale tady se postupně představí všechny díly, které vyšly v časopise Mladý hlasatel. Je úžasné to vidět, protože ten originál je strašně velký, má formát A2. Člověk to viděl v běžném A4 komiksovém sešitu, ale tady je najednou mnoho detailů, které jinde neviděl.
Foglar uměl skloubit to, aby to ty kluky a holky bavilo, s poselstvím. Hodnoty dokázal přinést takovou formou, že to bylo atraktivní a zajímavé, popisuje skautský historik Roman Šantora
Druhá věc, která je zajímavá a většinu lidí překvapí, je ta, že hodně těch komiksů je černobílých. Jan Fischer kreslil černobíle a v tiskárně je kolorovali. Proto některá vydání vypadají pokaždé jinak – ten kolorista nakreslil třeba jinak barevné kalhoty a tak dále. Takže tady je možnost poprvé vidět Rychlé šípy v celku, jak vypadaly v originále.
Takže i my, kteří si myslíme, že známe Rychlé šípy ze 70. let téměř nazpaměť, objevíme něco nového?
Určitě. Pokud jste to četl v té době, tak ano, uvidíte první díly, které už pak nikdy nevyšly. Je to zajímavá historie, protože ty první díly byly takové drsné – byly s Černými jezdci, kdy ti kluci měli šátky na obličejích a vypadali jako opravdoví drsňáci. A na Jaroslava Foglara se začaly snášet v letech 1938 a 1939 výtky, že ten seriál je hrubý a podobně. Další díly pak předělal, těm klukům sundal šátky a udělal to takové měkčí, lehčí.
Mezigenerační dialog
Mají Rychlé šípy co říct dnešním teenagerům?
Myslím, že teenagerům ne, ale jsem přesvědčený, že dětem ve věku od šesti do deseti let pořád mají co říct. Posunul se věk, kdy to děti čtou – my jsme to četli, když nám bylo třeba třináct. Máme zprávy od rodičů, kteří říkají, že se tomu děti smějí, baví je to, to dobrodružství pořád funguje.
Je tam jediná zásadní proměna: děti mají obrovskou nabídku věcí, po kterých můžou sáhnout, a tak je potřeba, aby přišel rodič nebo prarodič a přinesl jim to. Ale má to tu obrovskou výhodu, že to může sloužit jako mezigenerační dialog. Dneska si babička s dědečkem nebudou s klukem povídat o Tlapkové patrole, protože ji neznají, ale Rychlé šípy znají.
„Znovu jsme do trafik dostali Rychlé šípy ve stejné podobě jako před 55 lety a reakce lidí je neuvěřitelná.“
Roman Šantora (skautský historik)
Ty okamžiky, kdy jsme v roce 1970 čekali před trafikou a těšili se na další sešit, byly ojedinělé a nikdy na to naše generace pravděpodobně nezapomene.
Teď jsme znovu do trafik dostali Rychlé šípy ve stejné podobě jako před 55 lety a reakce lidí je neuvěřitelná. Na sociálních sítích je spousta fotografií nadšených lidí v trafikách. Často je kupují třeba vnoučatům a obrovsky je to těší.
Foglarův byt
Je to sedm let, co se odpečetil Foglarův byt. Jak to tam vypadalo?
Jako v bytě, kde patnáct let nikdo nebyl. Jaroslav Foglar tam předtím vlastně nežil, protože byl několik let v nemocnici a vždycky do toho bytu jen přijel vyzvednout si nějakou věc.
Bylo to velmi neuspokojivé, neuspořádané, byly tam zbytky jídla a další věci – různé nafouklé konzervy a tak dále. Ale samozřejmě tam bylo obrovské množství dokumentů a materiálů. Mysleli jsme si, že už tam toho moc není, protože většinu věcí ještě za života věnoval Památníku písemnictví, ale ukázalo se, že v jeho bytě bylo ještě sto banánových krabic plných papírů a dokumentů.
V tom jste se prohraboval?
Ano, všechny ty věci jsem v tom bytě balil a procházel.
Kolikrát jste žasl?
Hodněkrát. Byla tam spousta věcí, které se považovaly za ztracené. Jaroslav Foglar vyprávěl oblíbenou historku o tom, jak se jim Ernest Thompson Seton podepsal do kroniky, když byl v Praze, ale ten zápis zmizel. A pak se našel až právě v nějaké krabici v jeho bytě. Byla tam spousta velice zajímavých věcí, třeba část jeho deníků z období, kdy vznikaly Rychlé šípy.
Před 75 lety se skupina s vojáky i skauty pokusila o převrat. Vinu na sebe za všechny vzala skautka Rakša
Číst článek
Nejvíc tam bylo korespondence, protože v 80. letech dostával tři tisíce dopisů ročně, což je neuvěřitelné. A je vidět, že všechny dopisy četl a snažil se odpovědět. Pak už měl takové hromadné dopisy, kdy dával do obálky jenom ten připravený hromadný dopis a dopsal tam třeba větu.
Ale jeho schopnost komunikovat se čtenářem byla naprosto ojedinělá a obrovsky vyčerpávající – na dveřích už měl nápis, že návštěva nesmí trvat déle než deset nebo patnáct minut, protože za ním denně přišlo deset návštěv a on nezvládal nic dělat. Jenomže děti přišly, chtěly podepsat knížky a on prostě neměl to srdce jim říct: „Tak končíme, běžte pryč.“ Takže spousta lidí vzpomíná, že tam zůstala hodinu.
Jak Jaroslav Foglar hledal a vymýšlel jména pro své hrdiny? Proč pak některá mazal? V čem byla unikátní jeho spolupráce s Československým rozhlasem? A jak Rychlé šípy tvarovaly vztah dětí k morálním hodnotám, jako je čest nebo pravda? Poslechněte si celý rozhovor!
