Před 75 lety se skupina s vojáky i skauty pokusila o převrat. Vinu na sebe za všechny vzala skautka Rakša
Je to přesně 75 let, co se skupina vojáků, úředníků a skautů pokusila o státní převrat proti komunistickému režimu. Pokus se tehdy nezdařil, část organizátorů dostala trest smrti. Vinu za všechny skauty nakonec na sebe vzala Dagmar Skálová, známá také pod přezdívkou Rakša. Český rozhlas získal záznam unikátního rozhovoru s ní, který zůstal tak trochu zapomenutý v archivu. Jako celek se na veřejnost dostává nyní po téměř třiceti letech.
Podle skautského historika Romana Šantory přináší hodinový rozhovor osvěžující pohled na Dagmar Skálovou: „Jsou tam zajímavé věci, kdy ona povídá o svém věznění, jak ho prožívala. Ale to, co mi na něm přijde vlastně úplně nejzajímavější, je, že ji najednou vidím v nějakém gesci, v tom jak mluví, jak jedná, zatímco předtím jsme si ji představovali z papíru, z dokumentů. Ale teď vidíme, že ona opravdu byla taková žena, aktivní, která si nenechala nikdy nic namluvit a vždycky jednala podle toho, jak vnitřně cítila, jak by to mělo být.“
Příliš světla sice nedává, dá se na ní ale ohřát jídlo. Čeští skauti vyrábějí pro Ukrajinu zákopové svíčky
Číst článek
Skautský archiv přitom podle Šantory dál po pramenech pátrá. Možná totiž existují například audionahrávky natočené Dagmařiným manželem Karlem Skálou.
Jak se Českému rozhlasu podařilo zjistit, nově zveřejněný rozhovor natočil v roce 1995 Vladimir Rogl, skautský spisovatel, který v té době pracoval v Dobrém večerníku. Ten se znal ze skautských kruhů s Karlem Skálou ze sedmdesátých let.
Na natáčení rozhovoru vzpomíná Rogl dodnes, podtrhuje především nadšení do života: „To je na tom to úžasné. Zatímco já jsem poznal některé ty politické vězně, kteří byli tedy otrávení, nechtěli nic slyšet. Ona byla plná energie, i teda v tom svém pokročilém věku.“
Z natáčení podle Roglových vzpomínek spěchala Skálová za svým skautským oddílem na schůzku vlčat (skautská věková kategorie 6–12 let).
Zapojení do převratu
Cílem převratu, do kterého byli zapojeni i úředníci nebo vojáci, bylo v první řadě osvobodit generála Karla Kutlvašra, velitele Pražského povstání, který už v té době byl vězněn komunistickým režimem.
Do celé operace byli zapojeni oba manželé Skálovi, Dagmar i její muž Karel, skautskou přezdívkou Číl. Ten pracoval jako úředník na ministerstvu vnitra a z této pozice bojoval i proti nacistickému režimu.
Samotná Dagmar Skálová se do operace zapojila vlastně trochu náhodou. Jako skautskou vedoucí ji tehdy oslovil její soused Emanuel Čančík, který ke Skálům chodíval telefonovat, protože doma neměl zavedenou linku. Požádal ji, aby mu dodala skupinu skautů, kteří by se také zapojili.
„Já jsem tomu Čančíkovi slíbila, že ty skauty, ty starší, jim dám, ale počítala jsem k takovým těm pomocným službám. Doběhni támhle a stůj před ministerstvem a řekni, v které kanceláři sedí ten a ten,“ vzpomíná Skálová v nahrávce a popírá některá dobová tvrzení, že skauti byli vyzbrojení: „Mně rukoudáním Čančík slíbil, že zbraně nedostanou do rukou, já jsem měla strach z občanské války.“
V Jižní Koreji začalo skautské jamboree. Češi tam představí podsadový stan i turistické značení
Číst článek
Skupinu sestavil Jiří Navrátil a její členové byli v noci ze 16. na 17. května připraveni v centru Prahy. Z pohledu historiků dodnes není zcela jasné proč, ale celou skupinu pozatýkala Státní bezpečnost ještě předtím, než vše začalo. A to včetně Dagmar Skálové, která tou dobou seděla doma jako telefonická spojka.
Když začalo vyšetřování, Dagmar Skálová se rozhodla vzít celou vinu na sebe: „(Řekla jsem), že jsem našla v manželově kapse lísteček se jmény a adresami těchhletěch starších chlapců, tak jsem jim zatelefonovala, že je skautská hra a že mají přijít v tolik a v tolik hodin, tam a tam.“
Při výsleších i mezi nimi, pomocí morseovky skrze stěny cel, se jí podařilo celou skupinu 24 vyšetřovaných skautů sladit dohromady: „Takže jsme tam byli, celá ta má skupina pohromadě, a já jim řekla, že zaručeně se ode mě nikdo nedoví nic jiného, než že jsem je obtelefonovala a že to je skautská hra.“
Tehdy sedmatřicetileté Skálové se mladé skauty dařilo chránit i díky tomu, že do jejich výpovědí vstupovala: „Já jsem mluvila do všech výpovědí. Já byla samozřejmě první vyslýchaná, jako hlava. A ti, co šli po mně, když už jsem měla strach, že už řeknou něco, co jim přitíží, tak jsem se do toho vložila.“
Z nahrávky – a i z jiných rozhovorů – je jasné, že je dodnes na výsledek pyšná: „Bylo nás 24 a z toho třináct jsem dostala ven.“
Od vydání příručky Skauting pro chlapce uplynulo 115 let. Baden-Powell tak odstartoval milionové hnutí
Číst článek
Většina z odsouzených přitom dostala relativně krátké tresty, vysoký dostal Jiří Navrátil (20 let za velezradu). Skálová dostala doživotí, její manžel v jiném procesu 24 let vězení. V pěti procesech nakonec soudy udělily šest trestů smrti včetně zmiňovaného Emanuela Čančíka.
Ani po sametové revoluci ale o některých věcech nechtěla Skálová v rozhovorech mluvit. Odmítala třeba zmiňovat konkrétní jména lidí podle zvyku z vězení. Obávala se toho, že by informaci později někdo mohl použít proti nim.
Ani během let ve věznici ale nezanevřela na skauting a lidská práva. V roce 1956 společně s dalšími vězeňkyněmi iniciovala dopis pro tehdejšího generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda, ve kterém ho informovala o tom, že v Československu existují političtí vězni a vězeňkyně: „Hezky jsme je potrápily, tyhlety dopisy, tomu Hammarskjöldovi, tak ty se skutečně nelegální cestou některé ven dostaly, jeden byl uveřejněný v německých novinách, co vím.“
Na svobodu se dostala nakonec v roce 1965. Během pražského jara se podílela na tehdejší obnově skautingu, svůj oddíl a středisko obnovovala i o dvacet let později, po sametové revoluci, i proto, že skauting vnímala jako tu správnou výchovu. „Každý je individuum. Ale vychovat z něj personalitu, to znamená vychovat člověka s vlastním úsudkem, který ví, co je dobré, co je špatné, který má hierarchii hodnot,“ řekla.
Svých činů nelitovala a viděla v nich smysl. „(Kdyby mi bylo těch 37), tak to udělám klidně znovu.“ Zemřela v roce 2002, téměř čtyřicet let po svém manželovi.
Skautský historik Roman Šantora připomíná, že právě na jejího manžela Karla Skálu by se nemělo zapomínat. I podle výpovědi Dagmar Skálové totiž velmi aktivně působil ve druhém a třetím odboji.
