Zachránil svět před jadernou válkou. Sověti ho pochválili, pak potrestali. Standard, glosuje expert

Moskva 31. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Celou sérii ATOM o jaderných zbraních najdete zde.

Minule jsme mluvili o tom, že svět byl za karibské krize nejblíž jaderné válce. O konci světa se ale nerozhodovalo na Kubě, nýbrž v bunkru nedaleko Moskvy.
Máte pravdu. Respektive kdybychom to měli zasadit do kontextu, tak obě události byly velice blízko k vypuknutí jaderné války. Jen se posouváme v čase.

Takže jsme o dvacet let později…
Ano, na začátku 80. let. Konkrétně, budeme-li se bavit o tom bunkru, tak jsme v roce 1983.

Co to je za bunkr?
Podle kódového označení sovětské armády Serpuchov-15, což bylo centrální stanoviště systému včasné výstrahy pro útok, který by proti SSSR hrozil v případě mezikontinentálních balistických raket poslaných z USA. K tomuto účelu byl sestaven celý systém, který sestával nejenom ze speciálních satelitů Kosmos, ale i z opěrných bodů radarových stanovišť, které byly dislokovány na zemi. A to jak na pevninském území SSSR, tak v arktické oblasti.

Proč je tak důležitý, je nasnadě. Mezikontinentální balistická raketa by mezi USA a SSSR letěla něco mezi 30 a 45 minutami. Máte tedy velice limitovaný časový prostor na to, abyste odpověděli, jinak budete zničeni. Proto měli tento sofistikovaně vybudovaný systém včasné výstrahy. A právě objekt Serpuchov 15 byl jakýmsi CML (Centrální mozek lidstva) – když budu parafrázovat známý český seriál Návštěvníci – takže se tam střetávaly především komunikační zprávy ze satelitů, které ale SSSR vypouštěl až v druhé polovině 70. let. Systém včasné výstrahy, především ten systém Oko – což je celkem výstižné pojmenování – byl v moderní formě spuštěn rok před touto událostí, to znamená na začátku 80. let. Zcela logicky tedy ještě mohl vykazovat určité problémy, které bylo nutné dořešit.

Takže se bavíme o bunkru, který byl jakýmsi „srdcem“ jaderných strážních věží, které hlídaly SSSR před potenciálním útokem z USA…? 
Dá se to tak říct. 

A ten systém se jmenoval Oko?
Ano. Ten monitoroval, zda z území USA nebo případně jiných států NATO nebudou na SSSR vypáleny mezikontinentální balistické rakety.

Očekávalo se, že by mohly být? Bavíme se o době, kdy došlo k sestřelení korejského dopravního letadla, které letělo z USA, ne?
Je to tak, letělo do Jižní Koreje a cestou opravdu nastaly navigační problémy. Byl to Boeing 747, takže velké letadlo, největší dopravní letadlo té doby. A v tomto konkrétním případě částečně přeletělo i nad SSSR. Máte pravdu v tom, že napětí na začátku 80. let bylo podstatně větší než celou dekádu předtím. Minule jsme řešili kubánskou raketovou krizi, to znamená začátek 60. let, a tam to napětí bylo extrémní. Pak ale začalo postupně klesat, až dospělo do období takzvaného détente – uvolnění mezi supervelmocemi, které probíhalo v 70. letech.

Teď jsme ale v úplně jiné situaci. Řeknu vám příběh, který se odehrál nikoli v tomto bunkru, ale v roce 1980 v USA. Poradce pro otázky národní bezpečnosti – což je významná role v americké administrativě – Zbigniew Brzeziński obdržel jedné letní noci telefonát, že proti území USA bylo vypáleno 200 sovětských mezikontinentálních balistických raket. Okamžitě tak musel uvědomit vrchní velení, vzbudit prezidenta a rozhodnout o odvetném úderu. Během pěti minut, kdy o tom přemýšlel, dostal nový telefonát, že raket není 200, ale 2000. V tu chvíli byste se v něm krve nedořezal. Později vypověděl, že nevzbudil ani svoji manželku, protože si řekl, že jí nebude kazit zbytek života, těch pouhých 45 minut. Tři minuty poté, co to rozdýchával, dostal další telefonát, že to byla chyba součástky za 40 centů, která špatně vyhodnotila situaci. Takže vidíte, že to napětí bylo enormní. Proč zmiňuji rok 1980 – v prosinci 1979 SSSR napadl Afghánistán. Tímto dnem skončilo détente a začal nový „level“ studené války. 

Navíc nastoupil do úřadu Ronald Reagan a všechno se začalo stupňovat. Víme dobře, že Reagan v jednom ze svých prvních projevů označil SSSR za „říši zla“. Na základě toho SSSR spustil v roce 1980 operaci KGB s názvem RJAN, což byla ruská zkratka pro jaderný raketový útok, čili napadení SSSR raketovou technologií nepřítele. Byla to největší akce KGB od druhé světové války, která měla za cíl vyhodnotit, jaké je riziko, že USA udeří na SSSR jako první a zlikvidují ho jako stát, jako supervelmoc. A šli dokonce tak daleko, že agenti obcházeli americké nemocnice a zjišťovali zásoby krve a krevní plazmy, aby vyhodnotili, zda se USA nepřipravují na jadernou válku.

Takže paranoia v sovětském vedení byla čím dál tím větší a vyvrcholila právě v roce 1983 hned třemi událostmi. Ta první byla v první čtvrtině roku, kdy v Ochotském moři – de facto na sovětském dvorku – probíhalo velké cvičení NATO s názvem FleetEx. A stalo se, že ze sovětské letecké základny Burevestnik, nevzlétly letouny Mig-23, aby když ne zastavily tak monitorovaly americká letadla, která narušovala vzdušný prostor SSSR. Z toho bylo obrovské pozdvižení. A vyvrcholilo to právě tím, že SSSR na začátku září sestřelil ten dopravní letoun, o kterém jsme před chvilkou mluvili. To lidově řečeno „vystíhování“ sovětských čelních představitelů – nejenom politických, ale i vojenských – bylo tak velké, že vydali rozkazy, že kdokoliv byť omylem naruší vzdušní prostor SSSR, tak sovětské záchytné stíhače musejí proti němu zasáhnout. Napětí bylo obrovské.

Systém Oko

První událost cvičení NATO, druhá událost sestřelení dopravního letadla na trase z New Yorku do Soulu a třetí událost se odehrála v bunkru nedaleko Moskvy. To bylo jedné noci v září roku 1983 a noční měl Stanislav Petrov.
Ano. K tomu je potřeba dodat, že to vlastně bylo štěstí v neštěstí. Stanislav Petrov, tuším, že v té době podplukovník, byl především inženýr. Té noci nebyl a neměl být operačním důstojníkem. Měl na starosti algoritmy přenosu mezi družicemi a systémem včasné výstrahy.

Takže sledoval, co dělá Oko?
Přesně tak, podílel se na počítání algoritmů právě z tohoto systému. To vlastně pomohlo k tomu, že situaci nutně nevyhodnotil jako fatální. Neměl být operačním důstojníkem, který by nepřemýšlel nad tím, co se děje. To je podstatné. Byl v tomto ohledu erudovaný, vzdělaný a přemýšlel.

Musíme říct, k jaké situaci vlastně došlo. Na monitoru se objevilo, že USA útočí?
Ano. Během noci se mu na monitoru objevilo, že USA poslaly do vzduchu pět – to je podstatné – mezikontinentálních balistických raket, které s jadernou hlavicí neomylně letí na území SSSR. Sovětské protokoly v tu chvíli říkaly, že důstojník systému včasné výstrahy, který má službu, musí okamžitě informovat nadřízené, kteří následně budou zprávu dále vyhodnocovat. Stalo se ale to, že Stanislav Petrov chvíli počkal a vyhodnotil – a to je přesně to, že přemýšlel – že vyslání pěti raket nic neřeší. Kdyby USA zaútočily a chtěly vyvolat třetí světovou válku, tak by preventivním útokem chtěly vyřadit všechny jaderné zbraně, nebo když ne všechny, což úplně nešlo, tak drtivou většinu strategických jaderných zbraní SSSR. Tím pádem by použily plnou salvu.

Tomu rozumím, ale chci si představit tu situaci. Je noc, sedím v bunkru, a najednou mě praští do očí červené nápisy „nejvyšší stupeň výstrahy“. Na monitorech vidím, že na mě letí pět balistických raket, které můžou mít jadernou hlavici. A on zachoval chladnou hlavu?
Ano. Chvíli počkal, aby si tvrzení verifikoval, protože dospěl k závěru, že pět raket je nesmysl. A dospěl ke zcela správnému závěru. To, co jsem chtěl naznačit, je, že kdyby použil někdo – v tomto případě USA – preventivní útok s cílem vyřadit strategický jaderný arzenál SSSR, tak by použil plnou salvu, to znamená stovky raket. Takže vyhodnotil, že pět raket by byl nesmysl. Později sám do slova a do písmene řekl, že to bylo padesát na padesát, ale vzal komunikační zařízení a vytočil svého nadřízenému, kterému oznámil, že šlo o falešný poplach.

Muselo to být neuvěřitelné. Pro BBC sám později uvedl, že v tu chvíli úplně zamrzl. Jen seděl, sirény houkaly a chladná hlava volá nadřízenému, že je to planý poplach.
Logicky. Vezměte si, co vám v tu chvíli proletí hlavou. Víte, že když to planý poplach není, tak jste na prahu třetí světové války. Když ale vyhodnotíte riziko tak, že to tak opravdu je, tak dáváte páku nejvyššímu politickému vedení, aby odpověděl. A nejvyšší politické vedení by samozřejmě rozhodlo o odpovědi formou užití strategického jaderného arsenálu SSSR. To znamená, že by opravdu začala třetí světová válka, která by mohla skončit tak, že by byl anihilován život na světě. Nezapomeňme, že jsme v období 80. let, kdy měly obě jaderné supervelmoci podstatně více jaderných zbraní než dnes. Na každé straně jich bylo přes třicet tisíc. Dnes mají Ruská federace i USA kolem pěti tisíc hlavic. Rozdíl je tedy opravdu obrovský.

Zachovat chladnou hlavu

Mohl tehdy rozhodnout pouze Stanislav Petrov, nebo je tam několik stupňů řízení? Kdo by byl ten poslední, kdo by o odvetě rozhodl?
O odvetě rozhodnout nemohl. Měl za úkol pouze zpravit o situaci, kterou získal z družic Kosmos ze systému Oko, tedy že na SSSR míří mezikontinentální balistické rakety. Jeho posláním bylo zpravit svoje vrchní velení o tom, že tomu tak je. Samozřejmě by to nebylo tak jednoduché, že by po této zprávě došlo k odpalu celého arzenálu SSSR. Stejně tak by vrchní velení prošlo procesem dalšího kola verifikace.

Ale měli by na to 30 nebo 40 minut…? 
Je to tak. Ale nezapomeňme, kdy se ta Petrovova zpráva ukázala jako správná. To nebylo za 30 minut, ale za 10, maximálně 20 minut. Ve chvíli, kdy by systémy včasné výstrahy pozemního charakteru, ony radarové stanice na Arktidě, nevyhodnotily přelet žádné mezikontinentální balistické rakety, v tu chvíli by podle mého názoru byl poplach tak jako tak zrušen v tom smyslu, že by nedošlo k odvetnému opatření. Chtěl bych to tedy v tomto zmírnit – Stanislav Petrov neměl rozhodovací pravomoc, pouze informoval vedení. Ale samozřejmě, kdyby paranoia dosáhla maxima, jakože mohla – cvičení FleetEx, projev Ronalda Reagana o „říši zla“… Nezmínili jsme, že Reagan spustil program Strategic Defense Initiative, v překladu strategická obranná iniciativa. Byl to systém laserů na oběžné dráze, který bude sestřelovat sovětské rakety a který dostal lidové označení hvězdné války. To všechno tvořilo obrovskou paranoiu.

A v situaci, kdy by bylo najednou potvrzeno, že letí několik mezikontinentálních balistických raket, tak by ve finále nejvyšší sovětské politické vedení rozhodlo o odvetném opatření. Nikoliv armáda, nikoliv vrchní vedení. To mělo pouze ověřit, dát na jisto, že se tak děje a dát možnosti odpovědi: jaderné, konvenční či jiné. Nejvyšší politické vedení v čele s generálním tajemníkem komunistické strany SSSR by ve zrychleném režimu v řádu minut rozhodlo o odvetných opatřeních. Takže není to tak, že by všechno z hlediska třetí světové války třímal v rukou Stanislav Petrov, ale odvedl nesmírně odbornou a dobrou práci, že to včas zarazil. Když jednáte v emocích, tak nejednáte racionálně.

Takže mu neseděly počty, na základě čehož si řekl, že to asi nebude pravda. Následně byl 15 minut v neklidu, a pak mu asi spadl obrovský kámen ze srdce…?
Když to zjednodušíme, tak je to přesně tak, jak říkáte. Odborně vyhodnotil, že pět mezikontinentálních balistických raket je nesmysl. Abychom to dali do rámce, co se vlastně stalo – nakonec se ukázalo, že systém včasného varování z hlediska použití družic Kosmos selhal v tom smyslu, že se paprsky slunce odrážely od vysoké oblačnosti. To satelit vyhodnotil jako útok.

SSSR to zjistil hned poté, nebo se čekalo na nějaké vyšetřování?
Samozřejmě muselo být vyhodnoceno, co se stalo a proč se stalo. To samozřejmě trvalo řádově několik dnů, respektive týdnů. Chyba v algoritmu pak byla eliminována tak, aby se to do budoucna již nestalo.

Nicméně byl to právě Stanislav Petrov, který stál za rozhodnutím, že pět raket neletí. 
Nade vši pochybnost. 

Ocenil to Kreml?
Do Kremlu se to ani nedostalo, ocenil to vrchní velitel systému včasné výstrahy. 

Oni to Andropovovi neřekli? 
Určitě mu to řekli, nicméně to bylo pod jeho rozlišovací schopnost, aby se do toho sám osobně vměšoval. Nechal to na armádě, která pak bezprostředně po této situaci udělila podplukovníku Petrovovi pochvalu. Netrvalo to ale dlouho, protože tím, že odhalil chybu v systému, tak „šlápl na kuří oko“ řadě vysoce postavených… 

Ajaj.
… To jste správně použil. Řadě vysoce postavených vědců, výzkumných pracovišť a ústavů, kteří se na vývoji systému včasné výstrahy a na družicovém programu podíleli. Stal se tak nepohodlným, protože nikdo nechtěl přiznat chybu. Byl tedy de facto donucen odejít z armády. Když se na to ale díváme optikou historie, tak mohl být Stanislav Petrov rád, že se to stalo v 80. letech. Kdyby se to stalo ve 40. nebo 50. letech, tak by byl s nejvyšší pravděpodobností fyzicky eliminován, nebo poslán do gulagu. Nejdřív tedy byl pochválen, aby byl následně potrestán. Standardní sovětský přístup, když to odlehčím.

Nástup Gorbačova

Kdy se o tom dozvěděli Američané? 
Američané, respektive celý svět se o tom dozvěděl až po konci studené války. Do té doby bylo všechno utajováno. Na začátku 90. let s tím vyšel na světlo světa tuším vrchní velitel protivzdušné obrany SSSR. Následně – sám jste to zmínil – Stanislav Petrov poskytl interview BBC a celé to osobně popsal.

Byl Petrov poté rehabilitován? V tu chvíli už asi nešlo zastírat, že on byl ten první, kdo držel v ruce sluchátko, do kterého říkal, že se nic neděje. 
V SSSR moc ne, na mezinárodním poli ano. Tuším, že v roce 2013 obdržel v Drážďanech cenu včetně peněžité odměny za to, že dokázal situaci vyhodnotit tak, jak ji vyhodnotil. Takže na mezinárodním poli byl po zásluze oceněn.

Poté, co odešel z armády, se v civilním životě paradoxně podílel na eliminování podobných chyb systémů, i přímo toho včasné výstrahy. Nebylo to však u vojenských organizací, ale civilních. Dožil tedy v relativním klidu, nicméně nebyl oslavován jako hrdina, nebyl to, ruskou optikou, novodobý Gagarin. Ke konci života se staral o svoji manželku, která byla těžce nemocná a musel jí být fyzicky po boku až do její smrti. Neměl tedy úplně lehký život.

Co bylo se světem po telefonátu z roku 1983? Uvědomil si SSSR, že jakákoliv panika může vést ke konci světa a že je možná na čase se zbavit velkého arzenálu třiceti tisíc jaderných hlavic, nebo ne?
Ke konci 80. let SSSR atakoval dokonce až čtyřicet tisíc. Strašlivé číslo.

Takže si to neuvědomil hned vzápětí, ale možná posléze?
Uvědomil si to až s nástupem nového generálního tajemníka Michaila Gorbačova. Ten pochopil, že věčné zbrojení vede jen k tomu, že SSSR chudne. Nedostatek spotřebního zboží byl již tak evidentní, že prostě a jednoduše musel něco dělat. SSSR vydával enormní částky na zbrojení a jaderný program z toho dokázal ukousnout opravdu obrovské procento. A paradoxně i ten tvrdý Ronald Reagan pochopil, že v Michailu Gorbačovovi může najít partnera, s kterým je možné hovořit o těch nejcitlivějších otázkách, tedy o otázkách jaderného zbrojení. A tak se také stalo. A v druhé polovině 80. let a na přelomu 80. a 90. let došlo k uzavření významných odzbrojovacích smluv, které znamenaly nejenom zastropování jaderného arzenálu, ale i jeho výrazné snížení v případě obou jaderných supervelmocí. Tato událost tedy situaci nezměnila, to muselo ještě dozrát. Nicméně byla velkým momentem a je pravda, že ve druhé polovině 80. let došlo díky Michailu Gorbačovovi a Ronaldu Reaganovi k tomu, že obě jaderné supervelmoci konečně začaly odzbrojovat.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z youtubového kanálu BBC News - Русская служба.