Snímek Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa je společným dílem egyptologa Miroslava Bárty a cestovatele, novináře a režiséra Petra Horkého. Pod dílem jsou podepsaní rovnou měrou, i když je patrné, že Bárta je více autorem námětu a klíčových idejí, převzatých z knihy Sedm zákonů, a Petr Horký vice režíroval.

Film míří vysoko. Chce být esejem o globální současnosti. Vypovídat o zákonitostech, kterými se řídí vzestup a pád celých společností. Nebo snad dokonce „odpovídat na otázky, které trápí většinu z nás – odkud a kam jdeme, jaký má náš život smysl a co může každý z nás udělat pro to, aby byl svět lepší a udržitelný“, jak praví distribuční anotace filmu.

Nic takového se z filmu nedozvíme ani omylem. Ve skutečnosti je snímek skladištěm přemoudřele pronášených floskulí a místem, kam Petr Horký „bilančně“ umístil rozhovory se slavnými lidmi, které v posledních dekádách natočil.

Kritika nesoudnosti

Jak je možné, že si zkušený novinář a cestovatel-dokumentarista myslí, že může Civilizaci vydávat za osobní dílo shrnující sumu jeho náhledu na svět, když používá netrapnější „ilustrační záběry na téma politika“ nakoupené z foto/video banky?

Jak je možné, že úvodní desetiminutovku 80minutového snímku marní výkladem o tom, jak film začal vznikat, namísto aby šel k věci? Je to banálně aplikovaná dramaturgická poučka o tom, že film má mít osobní linii? Nebo prostá autorská nesoudnost?

Jak je možné, že si archeolog a egyptolog myslí, že může něco přínosného sdělit „zákonem o zániku civilizací“ ve znění „civilizace často končí nebo začínají konfliktem“? Děkujeme, to nás nikdy dřív nenapadlo! U toho ale nezůstává.

Tento zákon je bez jakéhokoli analytického komentáře doprovázený nepůvodními záběry z Ukrajiny po letošním vpádu ruských vojsk. Jaký je to přitom komentář k probíhající ruské agresi, nevíme. Jde o ilustraci? Nebo chiliasmus?

O obecně největší globální hrozbu konce světa jako ho známe, tedy klimatickou změnu, se film jen otře. Vůbec se k ní nevyjádří, jako by se snažil nenaštvat ani ty diváky, kteří na ni vůbec nevěří. A kde je téma migrace? K čemu takové beznázorové, ve své povrchnosti pokrytecké výpovědi jsou?

Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa vypovídá ze všeho nejvíc o ambicích svých autorů, které bohužel dalece přesahují jejich intelektuální schopnosti a všeobecný rozhled. Přemoudřele stylizovaný snímek obsahuje vážně pronášené věty jako například: „Minulost nezměníme, naši současnost už také ne. Ale budoucnost můžeme, tu máme ve svých rukou.“ Děkujeme za informaci! Takovou bychom čekali spíš od blouznivce kandidujícího na funkci prezidenta, Karla Janečka. A vida, ten je koproducentem snímku.

Odkud a kam jdou autoři?

Zdá se, že kolem padesáti let věku někteří lidé propadají iluzi, že by měli sdělit světu svůj světonázor. Stává se to podezřele často hlavně pánům. Kromě mentorského tónu také ošklíbají nad směřováním současnosti. Proč proboha mají Horký a Bárta potřebu ve filmu sdělit, že lidé „příliš koukají do mobilních telefonů“? Má to jiný smysl, než že už současnosti tak úplně nerozumějí? Pokud ano, z filmu se to nedozvíme. Tam jsou jen další dva stárnoucí muži křičící na mraky.

Vrcholem je v tomto ohledu sekvence filmu, ve které Horký s kamerou zavítá do Vídně. V galerii Belvederu se pak pohorší nad tím, že si lidé fotí selfies s kopií slavného obrazu Gustava Klimta Polibek. Ó hrůza! Jak jsou ti návštěvníci galerie povrchní. Signifikantní je ale i rétorická strategie této sekvence.

Horký totiž divákům klade otázku: „Kam myslíte, že směřuje většina návštěvníků? Do sálu s originálem Polibku, nebo k selfie pointu, kde je obyčejná kopie?“ Odpověď nedává. Naznačení přece stačí. Odpovím tedy za tvůrce filmu. V Belvederu je u Klimtova mistrovského díla lidí rozhodně dost, určitě ne méně než u kopie. A i kdyby tomu tak nebylo, jakže to celé souvisí s koncem civilizace?

Stejné je to s celým filmem. Chce působit moudře. Hodnotné odpovědi nedává, jejich nekonkrétnost a nedostatek maskuje floskulemi, řečnickými otázkami a přemírou efektních dronových záběrů exotiky. Kdyby Horký vypustil film na svém youtube kanálu jako bilanci své novinářské a cestovatelské dráhy, nebylo by na místě být k němu tak přísný.

Vágní tvrzení ze závěrečných titulků „máme od turistů informaci, že už se u indiánského kmene turisté radši ani nezastavují, protože začali brát drogy, tj. zkazili se“ by obstálo na cestovatelské přednášce. Ne v dokumentárním filmu.

U snímku pro kina, který nutně musí připomenout civilizační eseje jako Baraka – Odysea země v režii Rona Frickeho nebo „Qatsi trilogii“ Godfreyho Reggia z let 1982 až 2002 je namístě konstatovat, že obrazově, intelektuálně a umělecky Civilizace nestojí ani za námahu bližšího srovnávání s nimi.

Autoři se touží včlenit do skupiny autorit, po kterých je poptávka v mainstreamových médiích. Po egyptologovi, kterého se lze ptát na obyčejný lidský strach z konečnosti a další otázky zcela mimo jeho kompetence. Po cestovateli, kterého se lze ptát na osud kultur a celek naší planety.

Po geologovi, kterého média nechají blouznit mimo svůj obor o čemkoli včetně myslivecké domobrany. Po etnologovi, který na někdejší znalosti z Amazonie naváže covidovými a jinými řečmi. Po filozofce, která na potkání morálně pochybně zaheideggerizuje. Po otužilci, který by nám povídal o nemocnicích a civilizaci.

To nejmírnější, co lze po zhlédnutí filmu říct, je, že Bárta a Horký by se prostě měli držet svých původních oborů.

Dokumentární snímek Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa měl v českých kinech premiéru 14. října.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít