Film Až na věky vypráví o krizi jednoho manželství a také o tom, jestli je možné milovat druhé, když tak úplně nemilujeme sami sebe. Dostal pět různých cen na karlovarském filmovém festivalu, vzbudil divácké emoce a teď ho promítají kina po celém Česku.

Premiéry Pavla Sladkého Oslo 8:23 24. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vztahové drama ze současného Norska natočila režisérka Lilja Ingolfsdottir. Vypráví o Marii a krizi jejího manželství. To začalo z lásky, ale teď je vystavené tíze každodennosti, únavě a rozepřím.

Marie zápasí s antipatiemi své dospívající dcery z prvního vztahu a nese na bedrech naprostou většinu péče o dvě společné malé děti. Její muž Sigmund je často na pracovních cestách. Marie zároveň s tím, co ji tíží, odhaluje hlubší příčiny svých obav, které se jí do života promítají.  

Až na věky není žiletkově ostrým vhledem do mezilidských potíží ve stylu Augusta Strindberga nebo Ingmara Bergmana, jehož Scény z manželského života se mimochodem nedávno dočkaly seriálového remaku v režii showrunnera Hagaie Leviho.

Jsme ve věku, který „věří v sílu sdílení“. Mnohem více novinka spoléhá na schopnost publika vcítit se do hlavní postavy a připomíná další současnou severskou tvorbu – vstřícnou vůči mainstreamovému publiku, ale zároveň usilující o výpověď o proměnách současných vztahů v proměnách času, společnosti a kultury.

Jejím nejznámějším příkladem je svěže režírovaný a výborně zahraný Nejhorší člověk na světě od režiséra Joachima Triera z roku 2021. Ve 12 kapitolách ukazuje etapy života třicátnice Julie ve vztahových zvratech, postupném zrání, ale také pocitu, že je tím nejhorším, nejvíce bezcílným nebo dezorientovaným člověkem celého světa.

Milé laskavosti, nejisté totožnosti. Nový film Yorgose Lanthimose vypráví tři bizarní povídky

Číst článek

Až na věky sdílí mnohé i s loňskou Hypnózou, kterou lze nyní také vidět v českých kinech. Ta klade důraz na satirický tón namířený proti současné startupové kultuře a „zkorporátnělé“ představě o upřímnosti, ale autenticita vztahů v ní také hraje důležitou roli. Hypnózu natočil Ernst de Geer a také s ní mimochodem uspěl v hlavní soutěži karlovarského festivalu.

Nejblíže má k Až na věky ale jiný letošní norský film Láska (Kjærlighet), který natočil Dag Johan Haugerud jako prostřední díl své plánované trilogie Sex, láska a sny.

V Lásce hraje výraznou roli Oslo a dokonce jeho geomorfologie, stejně jako hledání nových podob spokojených mezilidských vazeb, oproštěných od monogamních vazeb, homosexuální nebo heterosexuální sexuality, ale nikoli upřímnosti a vzájemnosti.

Všechna zmíněná díla zobrazují zajištěné postavy bez větších existenčních potíží ve svobodné a tolerantní severoevropské společnosti, která je pro nemalou část světa hodnotovým nebo politickým vzorem. Marie, hlavní hrdinka Až na věky, žije v „tradičním“ svazku a její schopnost milovat se odvíjí především od kapacity být milována. Ta se formovala už dlouho předtím, než Sigmunda potkala. Svědčí o tom především zásadní scéna s matkou.

Norská režisérka Lilja Ingolfsdottir natočila autentické vztahové, respektive rozchodové drama. Není pochyb o tom, že do filmu promítla i osobní zkušenosti, a to nejenom s partnery nebo s vlastními dětmi.

Silný film je to mimo jiné díky Helze Guren, představitelce hlavní role, která dobře zvládá mimiku i řeč těla, vyjadřující snahu a trápení, která ji svazují. A sympatie publika nejsou v jejím případě samozřejmostí.

Silný snímek je to i díky palčivým situacím, ke který není problém se vztáhnout. Jsou to nejenom konfrontace partnerů, ale také scény, ve kterých Marie dělá chybu, patrně to ví, ale nemůže si pomoct, například v zoufalé snaze prolomit nepřízeň. Mám na mysli například sekvenci, ve které se vydá za svou dcerou do školy.

Otázka ale je, jestli Lilja Ingolfsdottir nabízí skrze hraný příběh víc, než co se přísně vzato dozvídáme ze všech různých seberozvojových příruček a podcastů. A to, že abychom byli schopni milovat jiné, musíme milovat sami sebe, nebo se sebou být minimálně srovnaní. Uznávat vlastní hodnotu, neodvíjet ji od reakcí jiných. Je to stejnou měrou pravda jako těžko napadnutelné klišé.

Tímto směrem také míří originální, respektive anglický titul filmu Elskling/Lovable, který na rozdíl od manželského závazku z českého názvu podtrhuje to, co Marie musí dokázat říct sama sobě. A jak režisérka prozradila v Karlových Varech, od věty „miluji se“, kterou na castinzích nechávala říkat různé lidi, celý svůj projekt i odvinula.

V pozadí dění Až na věky cítíme společenské tlaky na ženy a břemeno komunikace v patchworkových rodinách, i když o nich film přímo příliš nevypoví. Emoce a nutnost uvědomění si vlastní hodnoty tu má výrazně větší důležitost než feministická perspektiva, případně běh času nebo znovupromýšlení žánrového rámce rozvodového dramatu.

Intenzita ústředního dramatu ukazuje, že to není vůbec málo. Jiné současné filmy ale prozrazují i jisté limity Až na věky, a to v možnostech souvislostí i hloubce výpovědi.

Snímek Až na věky měl tuzemskou předpremiéru v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech, kina ho hrají od 19. září 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít