Herecké hvězdy amerického filmu jako Emma Stone, Jesse Plemons, Willem Dafoe nebo Margaret Qualley vystupují v bizarních příbězích o tom, že náš život často nepatří tak docela nám samotným. To je jeden ze způsobů, jak by se daly shrnout Milé laskavosti. Řecký režisér Yorgos Lanthimos se s nimi částečně vrací ke starším filmům, které ustavily slávu tzv. řecké divné vlny.

Premiéry Pavla Sladkého New Orleans 15:49 13. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lanthimosova novinka je vtipná, absurdní, ale taky upřímně krutá, spíš než milá. Tři velmi volně propojené povídky vyprávějí o společenských a vztahových nerovnostech a bizarnostech života v současném světě. Sedm centrálních herců a hereček v nich hraje pokaždé jiné role.

V první části nazvané Smrt pana R. M. F. sledujeme muže, jehož život, práce i intimita jsou do detailu určovány někým jiným. Ve druhém příběhu R. M. F. létá vidíme policistu, jehož žena je pohřešovaná po oceánologické expedici. Když se pak vrátí, nezdá se mu stejná a jejich vztah se radikálně a toxicky promění.

Třetí povídka R. M. F. jí sendvič ukazuje příběh členů jedné bizarní sekty, hledající klíčovou duchovní osobu. Vina, nejistota, podezřívání a obsedantní zvyklosti jsou základními ingrediencemi tohoto bez servítků podívaného světa.

I posmrtný úřad stále čeká na digitalizaci. Tim Burton znovu povolal svého filmového bio-exorcistu

Číst článek

Sekty, uzavřená firemní a rodinná společenství, ve kterých platí svérázná pravidla a identita je formována nastavenými pravidly, jsou takřka poznávacím znamením nejenom pro Lanthimose, ale i pro jeho scenáristu Efthimise Fillipou. Ten ve dvojici s režisérem napsal scénář například k ranému mistrovskému kousku Špičák i následujícím Alpám.

Úspěšná dvojice si společně otevřela cestu k mezinárodním koprodukcím a filmům Humr a Zabití posvátného jelena s Colinem Farrellem, Nicole Kidman a dalšími hvězdami.

Fillipou ale scenáristicky pomohl na svět i snímku o absurdním mužském soupeření Chevalier od další klíčové řecké autorské režisérky a producentky Athiny Rachel Tsangari, nebo snímku Lítost, který zfilmoval jiný Řek, Babis Makridis.

V Lítosti se mimochodem vypráví o muži, jehož žena je v kómatu a on přivykne vyjadřování soustrasti a soucitu. Když se žena uzdraví, nedokáže už bez lítosti žít. Povědomost zápletky s Milými laskavostmi je evidentní už z tohoto krátkého shrnutí.

Lanthimos se po předcházejících, Oscary vyznamenaných filmech Favoritka a Chudáčci, natočených podle scénářů Tonyho McNamary, ke spolupráci s Efthimisem Fillipou vrátil. A po radostné satiře s elementem úlevného smíchu zase trochu utahuje šrouby.

Ambiciózní, 163 minut dlouhé Milé laskavosti prodlužují režisérovu spolupráci s Emmou Stone, ale i kameramanem Robbiem Ryanem, který jinak mimochodem snímal například sociálně realistické filmy Ken Loache nebo snímky Andrey Arnold.

Zároveň režijně-scenáristické duo navazuje absurdní divadlem současnosti přímo tam, kde před pauzou ve své spolupráci skončilo. Ale bez jisté skromnosti, která byla divným řeckým mikroportrétům vlastní.

Lanthimos se pokusil ambiciózně propojit tři vyprávění, která by mohla vytvořit rozsáhlejší portrét poněkud dezorientované společnosti vystavěné na individuálních nejistotách. Na to ale Milé laskavosti tak docela nestačí.

Surreálné nápady, které svým společensko-kritickým potenciálem bez moralizace můžou upomenout třeba i na českého Vratislava Effenbergera, spojené s absurdní vyhroceností chladné observace jako od Michaela Hanekeho. Kryptický tón ale odpovídá víc subverzi zaměřené na jednotlivé, třeba i okrajové jevy spíše než velkému portrétu.

Lanthimos tak tentokrát uspěl spíš v jednotlivostech. Kamerová a barevná řešení nabízejí ironické potěšení. Režie v nás pěstuje jistou nikoli neproduktivní nejistotu. Výkon Jesseho Plemonse, subtilně, ale intenzivně umístěný mezi nejistou identitou, nebezpečnou toxicitou a společenským statusem, byl v Cannes oprávněně oceněný hereckou cenou.

Plemons převyšuje i Willema Dafoea nebo Emmu Stone, navzdory tomu, že i Stone dostává – především ve třetí povídce – vícevrstevnatou kreativní příležitost. Možná právě tam už se dostavuje určitá únava z dlouhého filmu. I když je nápaditý ve svých eruptivních momentech a překvapeních, která postupně zaskočí většinu postav.

Athina Rachel Tsangari se v letošním novém filmu Harvest (Sklizeň) také pokusila o ambiciózní společenský portrét s motivy imigrace, společenské koherence, raného kapitalismu pod pláštíkem feudalismu a navíc i možností jazyka. A její film také navzdory intenzivním a krutě vtipným momentům působí, že nedosahuje šíře svých ambic.

Možná se absurdní reflexe světa od řeckých tvůrců ocitá i na hranici svých možností? Anebo se svět od začátku tisíciletí a počátků Lanthimosovy tvorby proměnil v přístupu k poněkud necitelnému vykosťování filmových postav zapletených do absurdností? Anebo takové nerovné, vypouklé a začernalé zrcadlo pořád potřebujeme, ale tentokrát Lanthimos jako vypravěč v plné míře prostě jen neuspěl?

Milé laskavosti jsou pořád film, který nabízí hodně podnětů. Nedává rozhodně žádné rady do života, ale jako kdyby z něj vyplývalo, že je dobré si „krýt záda“ při (možná marné?) snaze o osobní svobodu a důstojnost. A zdravě o sobě a své racionalitě a humánnosti zavčasu pochybovat. Jako celek se ale mezi režisérova nejlepší díla nezařadí.

Snímek Milé laskavosti měl tuzemskou předpremiéru na festivalu v Karlových Varech, kina ho hrají od 12. září 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít