Hlavní hrdinkou filmu měla být od počátku stejnojmenná žena?
Ano.

Je to totiž vůbec poprvé, co je u vás hlavní postavou žena. Proč to pro vás bylo tentokrát na místě?
Bylo to nutné z několika důvodů. Chtěl jsem vyprávět o tom, jak ženy hledají svou svobodu. A jak je to zajímavější než u mužů. Navíc jsem usiloval o to vystihnout jakousi moderní podoby epiky, jejímž protagonistou býval dřív vždycky muž.

V epice byla vždycky nějaká válka. Ty se dnes odehrávají hlavně v našem nitru. V tom jsou podle mě ženy lepší než muži. A věřím, že ženy dokážou času čelit líp. Muži, jen co dospějí, se dopady času snaží spíš vytěsňovat.

Proč jste hrdince dal akademické povolání a proč je to antropoložka?
Chtěl jsem pro ni zaměstnání vztahující se k tématu filmu. Věřím, že antropologie a kinematografie mají v tom, jak se na věci dívají, mnoho společného.

Parthenope se ve filmu muži často ptají, na co myslí. Připadají vám ženy nějak mysterióznější než muži?
Ano, pro muže jsou ženy tajemství. V devíti z deseti případů se bojí, že ženy myslí na nějakého jiného muže. Muži se v ženách nevyznají, mají je za mystérium. Mě nevyjímaje.

A nebylo tedy pro vás komplikované film o ženě natočit, když je pro vás záhadou?
Vždycky dělám filmy o tom, co neznám. Natočil jsem třeba filmy o politice a konkrétních politicích, protože jsem se v nich nevyznal. Sleduji příběhy a chci se něco dozvědět. Ani na konci si ale nenalhávám, že se v tom dobře vyznám. Nevyznám se v ženách, nevyznám se v mužích, ale nepřestávám si klást otázky, ze kterých se ty filmy rodí.

Jak jste našel představitelku hlavní role Celeste Dalla Port? 
Poznal jsem ji na castingu. Chodila na filmovou školu a studovala herectví. Mimochodem si zahrála malou roli už v mém předcházejícím filmu Ruka boží. Jenže jsme ji nakonec celou vystřihli.

Celeste je skvělá herečka. Velmi přirozeným způsobem dokáže ztvárnit 18letou dívku i 35letou ženu. V její osobnosti je jak svoboda mládí, tak určitý podpovrchový smutek, kterého si sama není vědoma. Proto jsem usoudil, že je na tu roli ta pravá.

Proč se ve filmu objevuje zrovna spisovatel John Cheever?
Johna Cheevera a jeho knihy miluju – a skutečně pobýval v Neapoli a dobře ji znal. Potřeboval jsem také postavu jako partnera do diskuze s Parthenope o svobodě. Byl schopen jí tyhle věci vysvětlit a svobodu pochopit, protože na to měl intelektuální kapacitu, ale taky proto, že se sám svobodný rozhodně necítil.

Druhou hlavní postavou filmu je Neapol. Ve filmu na město víc lidí nadává, než ho chválí. Máte k němu taky takový vztah?
Většina lidí v Neapoli na svoje město nadává. Z hloubi duše ho ale milují. Je to prostor extrémů, intenzivní a invazivní město, ale je taky hodně senzitivní a senzuální. Je to město touhy i touhy z něj uniknout. Podobá se to svazující lásce.

Tak proto pro vás má město víc ženskou duši?
Ano, hlavně v první polovině filmu je město hodně ztotožněné s Celeste jako Parthenope. Obě jsou velmi svůdné. Jsou v centru dění, ale zároveň se snaží trochu schovat. Obě jsou tajemné. Když Parthenope stárne, mění se to. Je k městu kritická a už ho nemá tak ráda. Proto z něj také odchází.

A vy sám trávíte v Neapoli pořád hodně času?
Ne, žiju v Římě. Vracím se tam velmi, velmi zřídka.

Krása je hodně spojená s mládím. Co se tedy s krásou děje pod vlivem času? Jsme podle vás pořád krásní, i když jsme staří?
Asi jsme krásní v jiném slova smyslu. To, co mě ale opravdu zajímá, není krása, ale spíš trauma. Když jste mladý, hledáte sám sebe a to, co o sobě vyprávíte, vlastně není pravda. Jste plní touhy, snů a podobně. A pak tohle hrdinské vyprávění o sobě samém skončí a začnete stárnout. A stanete se tím, kým doopravdy jste, jak by řekl Nietzsche. A to je to trauma a krize. O nich chci vyprávět.

Rozhovor vznikl po premiéře filmu na festivalu v Cannes.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít