Jaký jste druh Američana? Upřímná odpověď na tuhle otázku vás může v novém dystopicky laděném snímku stát život. Britský režisér a scenárista Alex Garland, který na společnost v různých stádiích rozkladu nahlížel už ve sci-fi dramatech Ex Machina, Anihilace či 28 dní poté, se v něm ptá, co to vlastně znamená zaujímat uvnitř (válečného) konfliktu pozici pozorovatele.

Recenze Bílý dům 16:09 2. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Spojené státy jsou ve válce se sebou samotnými. Vojenská aliance Kalifornie a Texasu obklíčila hlavní město a prezidentovi (Nick Offerman), který z Bílého domu vysílá do světa vzkazy o brzké kapitulaci vzbouřenců, údajně nezbývá mnoho času.

S vidinou exkluzivního posledního rozhovoru se do Washingtonu vydává čtveřice novinářů: ostřílené válečná fotoreportérka Lee (Kirsten Dunst), její dlouholetý kolega Joel (Wagner Moura) a s nimi i odsloužilá legenda Sammy (Stephen McKinley Henderson) a mladá, ke zkušenější Lee vzhlížející fotografka Jessie (Cailee Spaeny).

Manželství a sex nenosí štěstí – a kos je v ostružiní. Gruzínský film vypráví o ženském osvobození

Číst článek

Obrazy, které se jim po cestě naskytnou, jako by vypadly z nejprůměrnějšího postapokalyptického filmu: Dálnice jsou poseté zástupy opuštěných aut. Z newyorského panoramatu stoupá dým. V ulicích se odpalují sebevražední atentátníci. „Vždycky když jsem fotila ve válečné zóně, věřila jsem, že posílám domů varování: Nedělejte to,“ vypráví zdrcená Lee svým kolegům. „A tady to máme znovu.“

Vyostřená realita nepříliš vzdálené budoucnosti dostává jen ty nejpotřebnější obrysy. Víme, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné strany. Že prezident slouží své, z hlediska současných ústavních pořádků nemyslitelné, třetí funkční období. Že nechal rozpustit FBI. Že z prestižního deníku The New York Times zbylo něco, nad čím si Joel jen pohrdlivě odfrkne.

Když se auto s novináři dostane uprostřed zdánlivě opuštěného prostranství do přestřelky mezi vojáky a ozbrojeným majitelem domu, marně se od maskovaných mladíků snaží zjistit, na jakou stranu sporu patří. „Někdo na nás začal střílet, tak střílíme zpátky,“ kroutí hlavami nad jejich zbytečnou otázkou.

Garlandovo pojetí občanské války má zcela praktickou úlohu: je to vyhraněný konflikt za účelem vyhraněného konfliktu. Maketa do extrému vyhnaného rozdělení společnosti, které filmaři dovoluje se ptát, jestli uprostřed něčeho takového vůbec jde nevybrat si stranu.

Ten motiv se ve filmu opakuje několikrát. Jednou jako letmý povzdech mezi přáteli, když se Lee svěří s tím, že její rodiče bydlí na farmě a předstírají, že k žádnému krveprolití nedochází. Později je z toho celá mrazivě groteskní scéna, když novináře jejich roadtrip zavede do centra města, kde si všichni žijí zcela poklidně a v relativním normálu. („Je to všechno, co jsem už zapomněla,“ prohlásí Lee při pohledu na uklizenou ulici s květinami a načančanými výlohami. „Je to všechno, co si pamatuji,“ odvětí o generaci starší Sammy.)

‚Dokud čteme dystopie, tak svět ještě funguje.‘ Matěj Dadák nahlíží na rozpadlou Evropu příštích dekád

Číst článek

Na skoro až sarkasticky vyznívající dotaz, zda si místní všimli války probíhající hned za hranicemi jejich okresu, odpovídá prodavačka s úsměvem: „Ano, ale snažíme se do toho nemíchat.“ Rezonuje to podobně jako Leeino vysvětlení, že nemá v popisu práce ptát se na otázky – jenom fotí, aby si ty otázky mohli položit jiní.

Na popředí bezhlavého masakru se tak odehrává asi nejděsivější snímek o novinářské integritě aspoň od chvíle, kdy Jake Gyllenhaal jako titulní Slídil namířil svou ruční kameru v nepříjemném detailu na to, jak senzacechtivá a krvežíznivá umí být soudobá společnost spektáklu.

Garland se nechal slyšet, že vyrůstal v obklopení zahraničních zpravodajů a reportérů a že Občanská válka jejich nelehké profesi skládá poctu. Neznamená to ale, že by je jakkoli šetřila. Velmi zřetelně dává najevo, že jde o specifickou práci vyžadující neméně specifický přístup k věcem. Něco mezi hlubokou empatií a skoro až cynickým odstupem. Neschopnost odvrátit zrak před absencí lidskosti. Cosi jako perverzní zájem v kráse nalezené mezi utrpením. 

„Ta světla mě děsně rajcujou!“ volá Joel k noční obloze osvětlené záblesky z ostřelování. Hranici mezi poselstvím a posedlostí potom Garland dál stírá ve scéně, kdy reportéři zasněně vyhlížejí z auta na hořící les. Naschvál ji doprovází nepadnoucí energická hudba.  

Jesse Plemons, velký herec malých rolí a životní partner Kirsten Dunst, se v Občanské válce objeví doslova na pár minut, aby intenzitou a nepředvídatelností své postavy (a jejími červenými brýlemi) zatlačil diváky strachem do sedaček. Podobný chlad ale může vyvolat i sledování někoho, kdo si nejenže fotí svět v plamenech, ale ještě se pozastaví nad tím, jak krásnými barvami to celé hraje.  

„Vyfotila bys okamžik, kdy mě zastřelí?“ ptá se Jessie své mentorky v okamžiku, který svým způsobem celý snímek definuje. „Co myslíš?“ říká jí Lee. O významu její odpovědi přitom není pochyb. 

Snímek Občanská válka měl v českých kinech premiéru 18. dubna 2024.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít