Lotku se snažím vychovat, jak nejlépe umím, říká nevidomá máma Alena
Absolutně nevidomá Alena Terezie Vítek je už přes pět let mámou Šarloty. O dceru se stará sama bez partnera. Místo očí Alena využívá při péči o dítě hlavně hmat a sluch. Život téhle netradiční dvojice zachycuje od roku 2019 časosběrný seriál Radiožurnálu Mámou potmě.
„Šarlotko, kdo se to tu zase odkopal? Bude ti zima. Pojď ke mně, pojď,“ říká dceři na podzim 2019 po propuštění z porodnice nevidomá Alena. Na dítě opatrně sahá prsty a pak ho zvedá z postýlky do náruče. Malá Šarlota zrakové postižení po matce zdědit nemohla, protože není vrozené. Za poškození očí může u Aleny nadbytek kyslíku v inkubátoru. Stejně tak je to u celé řady dalších nevidomých v Česku i ve světě.
Zraková vada Aleny není dědičná
Alena se narodila předčasně v 80. letech, kdy se o hrozícím poškození sítnice v inkubátorech nevědělo. Potíží se zrakem si začali všímat Aleniny rodiče až po několika měsících doma, když nereagovala na hračky. Lékaři následně zjistili takzvanou retinopatii nedonošených.
Zbytky zraku na jednom oku pak u Aleny Terezie Vítek v 16 letech zničil zelený zákal. Od té doby nosí skleněné oční protézy. „Snažím se žít ten život obyčejně. Něco se mi daří, něco se mi nedaří. Ano, je tam ta nevýhoda, že nevidím. Ale na druhou stranu já jsem člověk, který se snaží si užít všechno, co mu ten svět a život přináší,“ komentuje zrakovou vadu Alena.
Retinopatie nedonošených dětí (ROP)
Jde o onemocnění nezralé sítnice, které postihuje děti s nízkou porodní hmotností. V inkubátorech jim je podávaný kyslík. Jeho dávky dřív nebyly kontrolované, takže vyšší koncentrace nebo nestabilita množství kyslíku významně narušovala normální vývoj tvořících se cév sítnice. Nedonošené děti jsou dnes proto na všech novorozeneckých odděleních pečlivě sledovány, aby byla všechna stádia retinopatie rozpoznána a léčena včas. Opožděná diagnóza a zanedbání léčby může způsobit závažné zrakové obtíže a často i slepotu.
Zdroj: Nedoklubko, Dětské oční centrum Kukátko
Těhotenství Alenu Terezii Vítek v roce 2019 zaskočilo, protože má v lékařské dokumentaci napsané, že děti mít nemůže. Jak sama v první řadě seriálu Mámou potmě říká, tuhle největší životní výzvu ráda přijímá i přesto, že bude na dceru sama. Jak dál vysvětluje ještě v době těhotenství, otec si dítě nepřál.
„Je to složitější. Nežijeme spolu, rozhodně mu ale nebudu bránit v tom, aby dceru vídal,“ popisuje záměrně bez detailů v roce 2019 Alena, která si postupně zvyká na otázky okolí, jak se bude se zrakovým hendikepem o dítě a navíc sama starat. „Já si to všechno uvědomuji. Neříkám, že to bude procházka růžovou zahradou, ale to není pro nikoho z nás.“
Trénování s kočárkem a narození dcery
Alena se chystá na dítě doma v pražském dvoupokojovém bytě a připravuje se i na pohyb venku. V ulicích Prahy zkouší jízdu s tříkilovou maketou dítěte v kočárku. Ten nevidomí vozí za sebou, aby mohli před sebou prozkoumávat terén slepeckou holí. V záloze má Alena i nosítko.
„Je to pocit, který se nedá popsat. Jsem čerstvě mámou. To dítě držíte v ruce, je to kus mě. Je to krása,“ popisuje v říjnu 2019 po porodu císařským řezem Alena Terezie Vítek ještě v pražské porodnici. Dceru pojmenovala Šarlota Anna. Váží 3750 gramů a měří 51 centimetrů. Alena si po hmatu všímá, že má buclaté tváře. „Já mám dceru denně v ruce, takže vím, jak vypadá. Nos má po mé mámě. Oči také. Vím, že má tmavé vlasy,“ komentuje nevidomá máma.
Příprava mléka pomocí injekční stříkačky
Po propuštění z porodnice Alenu v začátcích pravidelně navštěvuje porodní dula, kterou jí zařídili kamarádi. Alena trénuje přebalování, koupání i přípravu kojeneckého mléka z prášku. Aby odměřila přesné množství vody, používá velkou injekční stříkačku. „Teď natahuji kojeneckou vodu. A protože má ta stříkačka 100 mililitrů, a já potřebuji méně, tak si odeberu. A těch 90 mililitrů pustím do lahvičky. Přidám tři odměrky prášku. Tu odměrku je možné otřít o okraj, který je k tomu určený. To znamená, že je přesně plná, jak má být. Nasadíme savičku na lahev a promícháme,“ popisuje přípravu mléka pro Šarlotu Alena Terezie Vítek.
Šarlota Anna roste. Když jí je půl roku, hraje si nejčastěji na zemi na podložce. Když si není Alena jistá, kde přesně dcera je, zavolá na ni a čeká na reakci, případně si klekne na kolena, aby na ní nešlápla.
Loty si mě odvede, kam potřebuje
„Loty začíná chodit a v podstatě si mě odvede, kam potřebuje. Už je natolik samostatná, že se obslouží i ze skříně,“ říká v roce 2020 Alena, která hlídá, aby se Loty v kuchyni nedotýkala horkého sporáku nebo trouby. Alena se také učí v bytě svítit, aby nebyla dcera večer nebo brzo ráno potmě.
V roce 2021 jsou Lotce 2 roky. Nejvíc ji baví oplocené hřiště naproti domu, kam jezdí na odrážedle. Například na skluzavku s ní leze i Alena. Orientuje se také díky echolokaci. Když jde s dcerou například do metra, pro jistotu používá vodítko na děti. „Máme takový speciální postroj ve tvaru křídel, aby to nevypadalo tak uměle. Ten má uprostřed kroužek, na který si ji zacvaknu. Buďto jdeme takto na vodítku, nebo za ručičku. Vždycky jdu po straně refýže já.“
Pomoc se stříháním nehtíků nebo vlasů
Rodina nevidomé Aleny bydlí daleko, kamarádi ji tak domluvili dvě asistentky, které za Alenou pravidelně docházejí a pomáhají, s čím je potřeba. Pro čtrnáctiletou Adélu je to brigáda. „Je to super. Chodím sem za Alenou a Šarlotou jednou týdně, třeba dnes jsem přinesla barevné pastelky. Lotka je zlatíčko, takže hlídání je jednoduché. Připravím svačinu nebo pomůžu s obědem. Stříhám Lotce nehty nebo ofinku,“ popisuje pomocnice Adéla.
„Co se týče Šarlotky, já se ji snažím vychovávat, jak nejlépe umím. Je spousta věcí, které už by třeba umět mohla, ale je zas spousta věcí, které umí. Každé dítě má svůj čas, svůj prostor. Je to tak v pořádku,“ mluví o dceři nevidomá Alena na konci roku 2022, kdy jsou Šarlotě tři roky.
Alena dál pracuje se seniory jako aktivizační terénní pracovník, působí jako lektorka workshopů a pravidelně i jako zpěvačka vystupuje. Na konci roku 2023 se s Šarlotou stěhují mimo Prahu do menšího města, kde jde i pětiletá Loty poprvé do mateřské školy. Dvojice se v roce 2024 setkává také s 34letou Janou, která vyrůstala s nevidomými rodiči a detailně Aleně popsala, jak ji hendikep rodičů ovlivnil.
Jana je hodně samostatná a zvyklá pomáhat, řadu sportů se učila až v dospělosti a musí si například připomínat, aby se lidem dívala do očí. Oční kontakt od nevidomých rodičů odkoukat nemohla. I o tom budou další díly šesté řady seriálu Mámou potmě.
SERIÁL MÁMOU POTMĚ
Pondělí 1. díl - Kdo je Alena Terezie Vítek a jak pečuje jako nevidomá o dítě
Úterý 2. díl - Jak se měla nevidomá Alena s pětiletou Šarlotou v uplynulém roce
Středa 3. díl - Alena a Šarlota nově v menším městě, kde začínají od nuly
Čtvrtek 4. díl - Setkání s Janou, kterou vychovali nevidomí rodiče
Pátek 5. díl - Šarlota nastupuje poprvé do školky
Sobota 6. díl - Alena s Šarlotou na hřišti a na výletě
Neděle 7.díl - Alena v práci, v rámci které chodí do škol mluvit o svém hendikepu
