Expert: Pětina generace Z chce být offline a bez sociálních sítí. Zároveň chtějí pracovat z Bali
V mnoha evropských státech sílí snahy zavést do legislativy právo být offline. Centrum pro výzkum médií Nordicom ve své publikaci předvídá, že by 2025 mohl být rokem práva na offline. „My marketéři známe rozdíly mezi tím, co by lidé chtěli a co skutečně dělají. Třeba jsou fascinováni životem v Banátu, kde babička pečuje o svoje políčko. Ale ve skutečnosti si užívají pohodlí,“ reaguje pro Český rozhlas Plus Petr Srna.
Co znamená právo na to být offline?
Ve své podstatě lidé nechtějí být nuceni do digitální komunikace. Nasvědčují tomu i letošní události v několika evropských zemích. A dokonce v některých zemích existují petice proti nutnosti být online.
Poslechněte si rozhovor s Petrem Srnou, generálním ředitelem agentury World of Online
Převážně se to týká třeba návštěv u lékaře nebo návštěv různých úřadů a podobně. Lidé pak mají pocit, že potřebují mít za každou cenu moderní technologie, aby mohli komunikovat třeba se státní správou.
Dá se říct, že je to trend? Není to jen přechodná záležitost?
Celé to téma pramení ze severské studie. V ní se mladí lidé vyjadřují k tomu, že by rádi byli více offline a rádi by to neměli coby tak nutnou součást života jako dnes.
Nicméně my marketéři často známe tyhle rozpolcenosti ve výzkumech, kdy se lidí ptáme na to, co by chtěli a co pak skutečně dělají. Například generace Z často ve výzkumech uvádí, že by chtěla žít udržitelně, ale ve skutečnosti se tak nechová.
24:16
Právo být offline má být v ústavě, tvrdí Chalánková. Jde to proti vývoji společnosti, oponuje Láska
Číst článek
Lidé třeba jezdí do Banátu, což je takový český skanzen v horách mezi Rumunskem a Srbskem. A tam jsou všichni fascinováni tím, že tam stará babička se svojí kravičkou pečuje o políčko. A každý by tak chtěl žít. Ale potom se lidé vrací do svých moderních domovů, které jsou zařízené moderními technologiemi. A ve skutečnosti si rádi užívají pohodlí.
Za druhé je to jako jakákoliv technologická revoluce. Našel jsem si paralely se stoletím páry a s průmyslovou revolucí. I dříve lidé vzdorovali technologickému pokroku.
Například se báli, že vlak, který tehdy jel třeba 30 kilometrů za hodinu, může být pro člověka smrtící. Nebo se báli o pracovní místa. Někteří dělníci dokonce úmyslně ničili stroje.
Napadá mě i metafora s analogovými fotkami a obecně k tomu navracení se k retru, které znamená, že to, co tady bylo dřív, je dnes moderní. Ale neznamená to, že tak musíme nutně žít.
Jaké evropské státy se snaží zavést právo na offline?
Jsou to severské země, vlastně všechny země na sever od nás. Tam je obecně přístup státní správy a lidí k vyřizování úředních dokumentů online daleko za našimi snahami o digitalizaci státní správy.
O právu na offline se mluvilo i v Česku. Diskuze o tom, jestli by nemělo být toto právo uvedeno v Ústavě, se objevilo na začátku minulého roku. Nicméně poslední zmínky o tomto tématu u nás jsem našel v prvním čtvrtletí minulého roku. Potom se po tématu zem slehla.
Život offline
Dokážete si vůbec představit, že by se v Česku jednalo o tom, jak zanést právo na offline do legislativy? Je tady přece obrovská snaha digitalizovat státní správu. Dokonce kvůli tomu odešla z vlády jedna politická strana. Nebylo by to všechno kontraproduktivní?
Myslím, že nic není černobílé. Pohybujeme se na nějaké škále. Podle dat za druhé čtvrtletí roku 2022, novější data bohužel nemám k dispozici, bylo k internetu připojeno 85 procent českých domácností. Mezi rodinami s dětmi a mladými rodinami bez dětí byli připojeni téměř všichni, to znamená 99,7 procenta. A čím jdeme výš po generacích, tak tím je to procento o něco nižší.
Belgie zavedla právo být offline a čtyřdenní pracovní týden. Chce lepší balanc se soukromým životem
Číst článek
Češi obecně tráví online zhruba šest hodin denně. To je opravdu velká část našich životů. A podle Ami Digital Indexu využívá sociální sítě v Česku 80 procent internetové populace starší patnácti let. To znamená, že je to součástí DNA našich životů.
Také je ale vidět, že čím nižší příjem domácnosti, tím zároveň klesá dostupnost moderních technologií. Takže si myslíme, že by měl spíš stát pomoci sociálně znevýhodněným rodinám být online, ať už by ta pomoc byla ve formě školení, nebo poskytnutí technologií.
Ve zmiňovaném výzkumu Nordicom se řeší i to, do jaké míry může zaměstnavatel používání online aplikací nařídit. Jsou na to u nás nějaké regulace?
Já jsem žádné regulace nenašel. Například my jsme marketingová agentura a většina naší práce se samozřejmě odehrává online.
Chci ale říct, že třeba v rámci té severské studie se hodně, myslím, že kolem 20 procent lidí, z generace Z vyjádřilo k tomu, že by se chtěli odpojovat od sociálních sítí zcela dobrovolně. Na druhou stranu nám většina zástupců této generace na pohovorech říká, že by chtěli dva měsíce pracovat z Bali a podobně. Což samozřejmě bez online nástrojů není možné.
