Objevování vlastní sexuality v pokročilejším věku, takzvaná „podzimní“ láska a nezávislý single život ženy uprostřed tradiční společnosti. Gruzínský Kos v ostružiní je jedno z příjemných festivalových překvapení loňského roku – a týká se všech těchto témat. Stylisticky výrazný a výborně zahraný snímek teď promítají česká kina.

Premiéry Pavla Sladkého Ostružiní 9:28 25. dubna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

48letá Etero je panna. Žije sama v domě po své rodině, nemá žádného partnera a vede lokální drogerii, obchůdek jemně ironicky nazvaný Jen pro vás. Etero je ráda za nezávislost, kterou jí to dává. Dobře si uvědomuje, že dřív byla v podstatě jen služkou bratrovi a otci, kteří přece „potřebovali ženu, aby se o ně postarala“.

Na svých venkovských přítelkyních vidí, že se v manželstvích potýkají s jinými druhy existenční samoty, nevěrou, podřízenou rolí a neporozuměním. Možná i domácím násilím. „Kdyby manželství a sex nosily štěstí, byla by spousta ženských šťastných. A vidíš tu někoho šťastnýho?“ sumarizuje to v jedné scéně Etero.

Pozor, tenhle akční hrdina kouše. Dev Patel otvírá svou režijní tvorbu Opičím mužem

Číst článek

Pak zažije převratný den. Otřese to jejími jistotami a připomene konečnost. Etero, kterou hraje s půvabnou směsí klidu, intenzivního vnitřního života, ale i smutku Eka Chavleishvili, najde svou „podzimní lásku“, a ta pro ni postupně znamená hned několikeré překvapení.

Centrální metafora kosa v ostružiní, kterého spatříme hned v úvodní scéně, proměňuje svůj potenciál v průběhu celého filmu a dokazuje, jak je významově bohatý. Na kosa se totiž můžeme nejdřív dívat jako na signál smrti, memento mori, ale vzápětí jako na metaforu individuality a osamělosti, ale také lásky nebo dítěte.

Ostružiní nejsnadněji můžeme interpretovat jako rodiče, spolužáky, přítelkyně a přátele a celkově život v trnech společnosti. Anebo to vše také lze vidět jako prostý přírodní detail, protože vztah Etero k rodnému venkovu je silný.

Etero ve světě nevyžádaných komentářů

Elene Naveriani, nebinární autorstvo, snímek natočilo podle stejnojmenného gruzínského románu. Zvolilo originální stylizaci připomínající lakonicky sošnou dramatičnost a úsměvnou grotesknost filmů Akiho Kaurismäkiho, a to i díky barevnému ladění anebo využití šansonu v soundtracku.

Zároveň se ale nezříká poetických gruzínských tradic a samozřejmě ani současného společensko-kritického pojetí snímku zabývajícího se sebepřijetím, netolerancí, ale i fluidností sexuality, například v motivu vzpomínky na dívku jménem Lela. 

Hlavní hrdinku Etero stylizuje jako lehce neobratnou tváří v tvář moderní současnosti, ale také sebevědomou a svéráznou ženu, která dokáže vnímat, kolik je kolem ní krásy světa. A to i když musí neustále snášet uštěpačné poznámky a nevyžádané kritické komentáře například ke svému tělu, se kterým ale dokáže být mnohem víc spokojená než okolí.

Kos v ostružiní je velmi konkrétní ve své kritice, a přitom originální ve své poetice. To se nedalo tak úplně říct například o španělském Mamacruz, který byl v Česku před nedávnem také uveden a je na podobné téma, tedy o osvobození ženského těla i ducha hrdinky ve vyšším věku. Ten působil poněkud prostě a konjunkturálně.

Gruzie v potížích

A film je také intenzivní připomínkou vitality gruzínského filmu, který v posledních letech dále navazuje na své silné tradice. Režiséři a režisérky jako například Levan Akin (Dokud se tančí, Crossing), Nana Ekvtimishvili a Simon Gross (Moje šťastná rodina), Dea Kulumbegashvili (Začátek), případně Levan Koguashvili (Čtvrtá brightonská ulice) a jiní rozvíjejí lokální kinematografii.

Bojují s těžkými domácími podmínkami, které nedávno vedly kromě jiného k rozštěpení místního filmového centra, zastupující kinematografii v zahraničí.

Na protest proti přístupu Gruzínského národního filmového centra, státní instituce, podléhající prioritám současné proruské gruzínské vlády, vznikl Gruzínský filmový institut. Ten je nezávislým orgánem, vytvořeným samotnými filmaři, kteří jsou s politiky v přímém sporu.

Stačí si tedy vybrat, jestli budete Kosa v ostružiní sledovat nejvíc jako politickou, poetickou, tělesnou, nebo společensko-kritickou podívanou. Všechny možnosti dávají smysl.

Snímek Kos v ostružiní měl předpremiéru na lidskoprávním festivalu Jeden svět. Česká kina ho hrají od 25. dubna 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít