Svěrák: Všichni jsme cítili, že po Láďově odchodu už nikdy nebude Divadlo Járy Cimrmana celé
Pomyslnou poslední kapitolu nám ze svého divadelního deníku přečte Zdeněk Svěrák. Přesuneme se do poměrně nedávné doby, do roku 2010. Divadlo Járy Cimrmana mělo na repertoáru už 15 her, tedy veškerý repertoár – včetně Českého nebe. V její hlavní roli učitele národů Jana Ámose Komenského se střídali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.
„Láďa se necítí dobře. Ztrácí na váze a z očí lze vyčíst, že trpí. Ale nepřestává hrát a doufat, že nemoc překoná.“ 12 let staré zápisky Zdeňka Svěráka už jsou psány jiným perem než ty z roku 1966. A všechny jsou věnovány Ladislavu Smoljakovi.
Chodí na nás diváci, kteří nebyli na světě, když jsme hry vymýšleli, ohlíží se Zdeněk Svěrák
Přestože byl divadelní autor a režisér vážně nemocný, divadlem žil – jezdil na zájezdy, hrál 15krát za měsíc, a dokonce zkoušel novou hru v Divadle Na Zábradlí. „Doktor Bouzek soudí, že práce na jevišti mu i v tomto zbědovaném stavu pomáhá. Překvapuje nás, že Láďa je schopen odehrát komedii, aniž by si diváci všimli jeho indispozice.“
Seminář, zdánlivě snadnější úkol, ale neudýchá. „Stalo se pravidlem, že jeho přednášku přečetl někdo jiný a Láďa nastoupil až do hry,“ pokračuje Zdeněk Svěrák.
A tak tomu bylo až do 27. května 2010, kdy si Ladislav Smoljak zahrál naposledy. Pouhých devět dní před smrtí.
„Když jsem ho 3. června navštívil v kladenské nemocnici, u lůžka byly všechny čtyři jeho děti. Láďa byl zesláblý, ale duševně v pořádku. Ukázalo se, že nepřestává sledovat politiku a vítá každou veselou řeč. Poslední, co mi na rozloučenou sdělil, bylo ujištění, že si brzy od každodenního hraní odpočinu, protože mě za deset dní vystřídá. Nevystřídal,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.
3:47
Prácheňského hraji nejraději, přiznává Zdeněk Svěrák. Hru Záskok diváci milují dodnes
Číst článek
Tři nováčci
Tři roky po smrti Jiřího Šebánka odešel 6. června 2010 do pomyslného českého nebe i Ladislav Smoljak. Divadlo muselo snížit počet představení v měsíci, omezit hraní na zájezdech a některé role přeobsadit. Do souboru taky nastoupili tři nováčci – Vojta Kotek, Josef Čepelka nebo Miroslav Táborský.
„Všichni jsme cítili, že tato rána se nezhojí a že po Láďově odchodu už nikdy nebude Divadlo Járy Cimrmana celé. Ale na otázku, co dál, jsme našli jedinou odpověď: hrát.“
„Já myslím, že to funguje. Že po těch 55 letech jsme tak otrlí, že se z nás už stali opravdu herci. Je to takový speciální druh herectví,“ směje se Petr Brukner.
Neustále vyprodáno
Herci Divadla Járy Cimrmana kočovali snad ve všech českých divadelních sálech, zahráli si v Národním divadle i na Pražském jaru. A neustále mají vyprodáno.
„Hry, které jsme napsali, pořád ještě odmítají stárnout s námi a do hlediště chodí diváci, kteří nebyli na světě, když jsme je vymýšleli. Chceme u toho zázraku být, dokud se koná,“ uzavírá Zdeněk Svěrák.
