Dětský obličejík zalévá svit obrazovky a chlapec se utápí v příběhu. Má pootevřenou pusu a na jeho soustředění je cosi posvátného. Čím dál naléhavěji znějící zvuk houslí naznačuje, že příběh se blíží do finále, a chlapcovy zornice mají velikost dezertních talířů. Když pohádka skončí, probere se z ní ohromený a je na něm znát fyzická úleva. Neporozuměl sice všemu, co viděl, ale podstata vyprávění, kterého se dvě hodiny účastnil celou svou bytostí, bude jeho představivost živit dál. Emoce vyplavily hormony úzkosti i radosti, a když vzrušení pominulo, přivolalo únavu. Chlapec leží v posteli a cítí se… Čistý.

Přehrát

00:00 / 00:00

Zuzana Válková: O nejdivnějším příběhu pro osm miliard hrdinů

Vánoční svátky bývají obdobím, kdy ze sebezáchovy skáčeme šipky do všech příběhů, které jdou zrovna kolem – nežijeme-li tedy tím hlavním, jímž je příchod Božího syna. Únik od vlastního života ve prospěch cizích dobrodružství označujeme za eskapismus, protože dospělý člověk by se přeci měl bez báchorek a plytkého rozptylování obejít.

Známkou osobní zralosti se nám jeví střízlivý pobyt ve světě neorganizovaných nahodilostí, s nimiž se člověk vyrovnává tak, jak přicházejí, a příliš na nic nespoléhá. Ale dá se něco takového vydržet? Dá se svět neprožívat jako soustava vyprávění, které mají začátek, prostředek a konec?

Role příběhů

O tom, jaké role v našich životech hrají příběhy, lidstvo mudruje po staletí. Za zmínku však možná stojí novější výzkumy: třeba ten o významu vypravěčů a jejich vlivu na schopnost lidí spolupracovat. Spolupráce je přitom pro vědu monumentálně složitý pojem – nejen u lidí je dosti nesamozřejmá a v některých ohledech dokonce kontraintuitivní.

Antropolog Daniel Smith z britské University College London s týmem kolegů publikoval v roce 2017 v časopise Nature Communications výsledky výzkumu mezi filipínským lidem Agta. Jejich životní styl si dodnes drží návyky někdejších lovců a sběračů. Antropologové zkoumali, mimo jiné, jaké postavení a případné výhody náleží nejlepším vypravěčům, víme-li, že mýty a báje jsou prostředkem, jak si členové společenství předávají a vštěpují normy i hodnoty.

Převzato z Plusu

Vědci přišli třeba na to, že skupinky lidí z odlehlého filipínského ostrova Palanan, které měly ve svém středu nejzkušenější vypravěče, vykazovaly vyšší ochotu ke spolupráci. Vypravěči byli preferovanými partnery, a přestože třeba nebyli fyzicky zdatní, hmotné statky si k nim našly cestu formou darů. Podle vědců se ovšem projevili hlavně jako nenahraditelní zprostředkovatelé způsobů, jak se má skupina chovat – jak má spolupracovat –, aby to pro ni bylo udržitelné i výhodné.

Když se člověk chvíli zaobírá úhlednými legendami kmene Agta, nemůže si nevšimnout, jak zoufalého a dramaturgicky vyšinutého příběhu se sám účastní už druhým rokem. Pokud pandemie zatím příběhem není, stane se jím později – člověk takhle s dějinami zachází odedávna, přestože některé kapitoly jsou tak temné, že se to skoro nesluší.

Zatím sledujeme story, v níž se do světa vylilo nepostižitelné zlo, a my nevíme, kdo nebo co za to může. Váháme, ke komu se budeme chovat jako k hrdinovi – a když už si někoho vybereme, vzápětí ho popravíme coby posla špatných zpráv.

Jedním z hlavních problémů pandemie se ale jeví osoby jejích vykladačů. Tedy vypravěčů. Do nového roku bych nám všem přála, abychom si vybírali ty, kteří mají cit pro historku. Pro katarzi. Ale hlavně nás povedou ke spolupráci.

Autorka je publicistka

Zuzana Válková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít