Pravice a levice? Spektrum je složitější, politolog učí Čechy ideologický trojúhelník

Praha 6. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Proč je snowboard levicový a tenis pravicový?
Patrně proto, že si to takto představuje pan Václav Klaus, a myslím si, že tenis pro něj spíš reprezentuje tradiční podobu klasického sportu, a to prkýnko, na kterém jezdíte, naopak nějakou podivnou novost. Ani to nejsou ty správné lyže.

Možná důležitější otázka je, proč je něco vůbec pravicové a levicové, proč se tomu tak říká? Proč ne třeba horní a dolní, ale zrovna levá a pravá?
Protože jsme si na to zvykli po francouzské revoluci tak jako na spoustu jiných věcí, které francouzská revoluce vnesla do evropského prostoru a specificky v politice. Od francouzské revoluce vidíme proměnu Evropy od absolutistických monarchií směrem k demokraciím a pro ty je klíčová lidová mobilizace. Lidé mají právo vyjadřovat se k politice, už to není záležitost úzké vrstvy šlechty. V rámci této široké masy lidu se ukázalo, že je zapotřebí lidi mobilizovat, ale že se nepodaří mobilizovat všechny okolo jednoho tématu a že se většinou okolo jednoho tématu mobilizují skupiny dvě, jedna pro a druhá proti, když to zjednoduším. Proto jsme si postupně navykli na to, že politika má bipolární charakter, a zvykli jsme si od francouzské revoluce používat termíny pravice a levice, protože po pravici krále seděli zástupci prvního a druhého stavu a po levici krále seděli zástupci třetího stavu.

Před Velkou francouzskou revolucí, tedy před koncem 18. století, se neříkalo vlevo a vpravo?
Ne, protože předtím se neříkalo nic. Předtím politika nevypadala tak, jak vypadá dnes, protože před revolucí do ní nevstupoval lid, třetí stav v ní vůbec neexistoval, byli tam v podstatě pouze zástupci prvního a druhého stavu, a i ti jenom velmi omezeně. Politika byla záležitost velmi úzké elity, ve které tím pádem vůbec nehrál roli tento typ mobilizace kolem nějakého konfliktu. Pokud je lidí málo, tak jsou důležité jejich osobní představy, pokud je jich hodně, tak se musí na něčem shodnout a v ten moment vznikají ideologie.

Proč je v některých zemích levicová strana označovaná červenou barvou, jinde modrou a někde to vůbec nehraje roli?
Dokonce když pojedete do skandinávských zemí, tak tam často máte strany, které se jmenují „Venstre“, což znamená levice, ale jsou to liberálně pravicové strany, aby to bylo ještě složitější. „Radikale Venstre“ je klasická liberální strana v pojetí Skandinávie. 

Jakou má barvu?
Přiznám se, že nevím, ale ne všechny politické strany používají barevný kánon. Nicméně červená je dlouhodobě spojená s levicí, respektive se socialisty, kteří ji takto sami vnímají. Abychom byli přesní, mluvíme o původních socialistech, u kterých ještě nedošlo k rozdělení a oddělení sociální demokracie od komunistických nebo anarchistických proudů. Ti se všichni vztahovaly k rudé barvě, kterou vnímali jako barvu revoluce, což je to klíčové a je to je důvod, proč pro levici většinou volíme červenou barvu. V případě Spojených států je to úplně jinak a nemá to žádný význam. 

Nemá to ani logiku?
Nemá. Je to záležitost, která se objevila po roce 2000 při sčítání u voleb, kdy bylo zapotřebí začít šrafovat jednotlivé plochy, které získal jeden nebo druhý kandidát, zvolily se k tomu červená a modrá barva a tak to pak zůstalo. A protože to přepočítávání trvalo dlouho, tak si většina lidí zafixovala, že ty barvy patří k těm stranám, přestože je dostaly přidělené od novinářů a nebylo to podle žádného konkrétního klíče. 

Tam se spíš dělí na ta zvířata, oslík a slon.
Osel a slon jsou velmi tradiční a s nimi si je lidé spojují dlouhodobě. 

Problém bipolárního dělení

Už jsme se spolu ve Vinohradské 12 několikrát sešli nad tématem krajní levice a krajní pravice. Zároveň ale vím, že toto bipolárním dělení nemáte moc rád. Proč?
Nemám ho rád. Před chvílí jsem sice řekl, že na ty věci nahlížíme bipolárním způsobem, protože je nejjednodušší, ale to ještě neznamená, že je nejsprávnější. Jeden z problémů, které vidíme v poslední době, je neporozumění tomu, jak politika funguje na nejzákladnější úrovni, to znamená na pravolevém dělení. Upřímně si myslím, že přes 30 let po revoluci už je pozdě na to, abychom se drželi tohoto zjednodušeného pohledu, který v 90. letech měl svůj smysl a význam, ale už bychom mohli být schopni si uvědomit, že to spektrum je složitější. 

Už jsem mluvil o francouzské revoluci, protože když se podíváte na historii Evropy, evropského politického myšlení, tak vidíte, že se víceméně formuje právě po francouzské revoluci. Před ní máme celou řadu politických myslitelů, ale po ní se postupně začínají objevovat ideologie, ze kterých se skládá pravice a levice. Ale když se podíváte pořádně na vývoj ideologií za posledních 200 let, tak si všimnete, že se v zásadě v této historii zformovaly tři hlavní etablované ideologie a víceméně k nim velmi odpovídajícím způsobem tři krajní. To znamená, že představa pravice a levice se nám evidentně nevejde do historické reality.

Liberalismus

Špatně se na ní ukazují extrémy.
Mimo jiné. Ale my máme problém primárně v tom porozumět dobře tomu, co znamená pojem pravice. U levice to není tak složité, je to jednodušší. Jenže pokud máte tři hlavní ideologie, tak když se budeme bavit o pravici a levici, tak buď jedna ideologie zmizí, což se nestává, anebo ji musíte s nějakou jinou spojit, což může být problém. A to je to, co jsme viděli a co jsme si v české společnosti ne úplně uvědomili, ne úplně připustili. Když se podíváme na konkrétní historii, tak vidíme, že se v Evropě zformovaly primárně tři ideologie: liberalismus, konzervatismus a socialismus. To jsou ty etablované. Liberálové, mezi které patří John Locke, Adam Smith, reprezentují představu o tom, že aby společnost byla spravedlivá a fungovala, jak má, tak jejím naprostým základem je svoboda. 

Volná ruka trhu. 
To je Adam Smith, pro Johna Locka je to spíš svoboda a rovnost, ale shodnou se na tom, že to je svoboda. Ostatně i název liberalismus má v sobě slovo liber, latinsky svoboda, to znamená svobodu jako klíčový pojem, od kterého se odvozují všechny ostatní věci, které je v politice zapotřebí dělat. To je proud, který se formuje během francouzské revoluce a který nachází své zastoupení v zástupcích třetího stavu, což jsou v této době primárně zástupci bohatého vzdělaného městského obyvatelstva, které přichází do politické situace a říká: My jsme velmi často bohatší než šlechta a vzdělanější než církev, ale naše možnosti ovlivňovat politiku jsou nulové a podle nás je to nespravedlivé. Chceme svůj podíl na moci, který bychom měli mít. Proto požadují rovnost s prvními dvěma stavy. Čistě z historického pohledu první dva stavy v době Velké francouzské revoluce měly podle odhadů dohromady asi 100 tisíc členů, zatímco třetí stav jich měl asi 23 milionů. To je obrovský nepoměr a z dnešního pohledu působí naprosto nespravedlivě. Je důležité si uvědomit, proč k revoluci došlo, a jedním z důvodů byla tato obrovská disparita. 

Konzervatismus

Liberálové tedy říkají, že chtějí rovnost. Na svobodě a rovnosti je postaven celý systém tak, aby fungoval správně. Proti tomu stojí zástupci prvních dvou stavů, kteří postupně začnou tvořit myšlenku, které říkáme konzervatizmus. Klíčovým autorem je Edmund Burke a jeho kniha Úvahy o revoluci ve Francii, kterou píše během revoluce. Zemře, než revoluce skončí, ale přesto v ní velmi přesně dokáže odhadnout, že revoluce skončí terorem, takže schopnost vnímat vývoj politiky mu rozhodně nechyběla. Do jisté míry to může být u všech velkých myslitelů, proto je pokládáme za velké myslitele. Nicméně pohled Edmunda Burkeho byl v tomto směru velmi odlišný. V zásadě předpokládal, že společnost je tvořená různými celky tak, jak byla do té doby. Společnost do francouzské revoluce je rozdělená do celé řady segmentů, které mají svoje práva a povinnosti. Nikdo neuvažuje o tom, že by si tyto segmenty byly vzájemně rovny. Rovny jsou si před tváří boží, to ano, ale ve světském světě to tak není. Burke říká, že lidé si nejsou z principu rovni a nemohou být. Pokud se vytvoří nějaká společnost, která by na rovnosti měla stát, musí se nutně zhroutit. Smysluplné rozdělení je právě to, že někteří lidé jsou předurčeni k tomu, aby vedli, a někteří k tomu, aby byli vedeni. Ti předurčení k vedení, to je šlechta, která má staletí tréninku, jak společnost řídit, a nedává tím pádem smysl, aby do politiky mluvili obyčejní lidé. Je tedy zapotřebí držet společnost tímto způsobem, což naráží na představu liberálů, kteří říkají, že to není spravedlivé a že pokud ve společnosti žijí lidé, tak mají právo se vyjádřit k tomu, jak má jejich společnost vypadat.

Tito lidé seděli napravo od krále?
Ano, napravo sedí zástupci prvních dvou stavů, což jsou ti, za které mluví Edmund Burke. Tyto dvě ideologie spolu soupeří po první polovinu 19. století a tyto představy se rozšíří po francouzské revoluci do celé Evropy. Ukáže se, že postfeudální systém, který v Evropě funguje, se otřese, protože situace je velmi dramaticky jiná než v průběhu středověku, kde se první dva stavy shromažďovaly kolem krále a třetí stav byl rozprostřen v celém prostoru. Asi bychom měli pocit, že zástupci třetího stavu velmi často neměli možnost reálně do politiky zasáhnout, nebyli vzdělaní a tak dále. To všechno v 19. století neplatí, situace je úplně jiná. Snaha fungovat v raně novověké společnosti podle pravidel středověké společnosti se ukáže jako nemožná a francouzská revoluce je momentem, který to velmi jasně ukazuje. Celá Evropa začíná postupně přecházet k nějaké formě demokratizace a tyto dvě ideologie jsou ty, které spolu soupeří, tedy liberální a konzervativní přístup. Konzervativní směr postupně ustupuje, liberálové jsou silnější, protože se ukáže, že zejména jejich ekonomické přístupy velmi dobře rezonují, státy je využívají. Původní liberální představa o tržní ekonomice vychází z toho, že se prosadí sama. Sociologové a historikové dnes říkají, že je to hezká myšlenka, ale že v 19. století tržní ekonomiku prosadily jednotlivé státy silou a v podstatě všechny donutily akceptovat základy tržní ekonomiky, což se nicméně ukazovalo jako velmi úspěšný krok až do poloviny 19. století, kdy se najednou dostavila první velká série fiskálních krizí napříč celou Evropou. 

Tržní ekonomika narazila. 
V ten moment spousta států vzala trochu zpátečku a byl s tím spojen ještě třetí moment. Vždycky, když to popisuji studentům, říkám: Představte si, že máte parlament a tam stojí pánové v načechraných parukách tak, jak to znáte z obrazů z Velké Británie, a křičí na sebe, liberálové vyčítají konzervativcům, že nejde o žádnou svobodu, že to je jenom snaha všechny držet pod krkem, a konzervativci vyčítají liberálům, že sice mluví o svobodě, ale ve skutečnosti je to jenom chamtivost a žádná skutečná svoboda v tom není. A najednou se ozve rána, rozletí se okno, dovnitř vletí kámen. Všichni se zastaví, koukají se ven a venku na náměstí stojí obrovský dav otrhaných lidí s velkým rudým praporem. To do hry vstoupil třetí hráč, což je organizované dělnictvo v čele s ideologií socialismu. 

Socialismus

Socialismus je ideologie, která říká, že naprosto klíčová je rovnost. Ale socialisté říkají: My rovnost nemáme. Liberálové ji slibují, konzervativci odmítají, ale ani jedni nám ji nedávají. Reálně rovnost neexistuje. Existuje celá řada strukturálních problémů, které jsou pro dělníky nepřekročitelné. To je důležité a lidé jsou dnes většinou dost překvapení, když slyší, že existovalo něco takového, jako je Master and Servant Act. To byl zákon, respektive série zákonů, která vznikla původně ve Velké Británii, ale následně se rozšířila do celé Evropy v průběhu 19. století a která v zásadě předcházela to, čemu bychom dneska říkali pracovní právo nebo zákoník práce, protože stanovila práva a povinnosti pro pracující a pro zaměstnavatele. Když bych to měl hodně zjednodušit, tak práva měli zaměstnavatelé, povinnosti měli zaměstnanci, to znamená, že když jste například chtěl změnit práci, tak to bylo podle tohoto zákona zakázáno. Šel jste do vězení.

To se dělníkům nelíbilo.
Nelíbilo, protože to byl ten moment, který stanovoval, že budete pracovat 12 nebo 14 hodin, nemůžete změnit práci, nesmíte se organizovat v podobě odborů...

Zaměstnavatel vás vykořisťuje...
Tyto všechny věci reálně po jistou dobu platily. Bavíme se o dvaceti, třiceti letech. Nebavíme se sice o století, ale o poměrně dlouhé době z pohledu jednoho lidského života. V tento moment přišli lidé, jako byl Karl Marx, kteří dělníkům říkali: Všechno bohatství, které kolem sebe vidíte, jste vybudovali vy, to je vaše práce. To samozřejmě chcete slyšet a něco na tom opravdu je. Zároveň vám říkají: Všechno toto bohatství si ale přivlastňují lidé, kterým patří továrny, ve kterých vy pracujete, a oni vám neumožní, aby to bylo jinak. Nedovolí vám odejít z práce, pracovat osm hodin denně, organizovat se v odborech a tak dále a je to všechno pro to, že cílem je vás maximálně vykořisťovat.

Tomu porozumíte, že ano? To je velmi srozumitelná, jasná řeč a po dvanáctihodinové šichtě s největší pravděpodobnostní řeknete, že přesně tak to je. Ale Karl Marx navíc říkal, že to všechno se může v budoucnu změnit, protože do budoucna to bude tak, že celý svět bude rozdělený jenom mezi dělníky, kteří budou tvořit naprostou většinu, a úzkou vrstvu kapitalistů, ale v ten moment bude velice zřetelné, že na té obrovské mase dělníků to celé závisí. Socialisté říkají: Když vy, dělníci, nebudete chtít, tak se systém zhroutí, ale nepůjde to samo a nepůjde to klidně. Musí to jít revolucí, protože kapitalisté v tento moment ovládají nejenom továrny, ale i stát. Podívejte se, co se stane, když nechcete jít do práce, když vyhlásíte stávku. Přijede policie, která je tu jenom od toho, aby chránila kapitalistický systém. Proto musíme udělat revoluci, která zničí jak kapitalismus, tak stát. Stát zanikne v momentě, kdy zanikne kapitalismus.

Spousta dělníků na to slyšela a není asi úplně těžké si to představit, když víte, v jakých podmínkách ti lidé fungovali. A na to je navázaná celá řada dalších myslitelů, kteří říkají: Základ je v tom, že chceme rovnost, ale my ji nechceme samu o sobě. Rovnost vede ke spravedlnosti a to je to klíčové, co je pro nás důležité.

Proč teď řadíme socialismus na levici, když to nejsou ti lidé, kteří seděli nalevo od krále?
Oni tam teoreticky seděli, protože jsou to všechno zástupci třetího stavu. Třetí stav je ve skutečnosti mnohonásobně širší. Zatímco první a druhý stav jsou vymezeny celkem jasně, je to šlechta a církev, tak třetí stav jsou všichni ostatní počínaje majiteli továren, obchodníky a univerzitními profesory a konče dělníky a zemědělci nebo bezzemky hluboko na venkově. Tito všichni jsou teoreticky zástupci třetího stavu. Ale ve Velké francouzské revoluci mluví primárně zástupci bohaté a vzdělané třídy, ze které se zformuje proud liberalismu. Ten zbytek, který bude možná tvořit těch 22 milionů lidí, kteří pracuji rukama, když to hodně zjednoduším, tak jejich hlas tam reálně nezaznívá.

Svoboda, přirozený řád, spravedlnost

Definovali jsme levici, pravici a trojúhelník liberalismu a konzervatismu a socialismu. 
A teď je otázka, jak se k sobě tyto dvě věci mají, jak k sobě stojí. Doplním jednu věc, která je podle mě důležitá pro pochopení. Pro liberály je klíčová svoboda, pro konzervativce je klíčový přirozený řád a pro socialisty je důležitá spravedlnost. Když se nad tím zamyslíte, tak si můžete říct, že svoboda je důležitá, řád je také důležitý, protože bez něj fungovat nemůžeme, a spravedlnost je také důležitá. Všechny ty tři věci nám jenom ukazují, že pro fungování společnosti potřebujete zřejmě tyto tři složky, svobodu, spravedlnost a řád, které budou vyrovnané a budou fungovat. Jednotlivé ideologie nám ukazují, že kolem každé konkrétní představy se zformovala jedna ideologie, jež zdůrazňuje jednu konkrétní myšlenku, kterou pokládá za klíčovou většinou podle toho, jak to vyhovuje nositelům té ideologie a lidem, jež se k tomu vztahují. 

K liberalismu se velmi často vztahují lidé, kteří jsou bohatší, vzdělanější, protože jim vyhovuje. Pro ně bude liberalismus ideální variantou, protože umožňuje se plně projevit, být úspěšný, vydělat peníze, postarat se o rodinu a tak dále. Pokud jste v pozici někoho, kdo je na místě ustupující šlechty, tak chcete, aby všechno zůstalo tak, jak bylo. A pokud jste v pozici dělníků, kteří nic nemají a jsou přesvědčení, že to není spravedlivé, tak chcete spravedlnost, kterou vidíte v tom, že chcete dostat větší kus z toho koláče, na kterém se podle vašeho názoru přinejmenším podílíte. Je důležité si uvědomit, že všechny ty tři ideologie mají svůj logický důvod, proč existují.

Dokážete je promítnout na pravolevou osu? 
Dokážu. Já to říkám proto, že někdy za mnou chodí lidé s tím, abych jim řekl, která z těch ideologií je správně. Odpověď je ne, to jsou tři různé pohledy na realitu, které vyplývají z toho, jaká je vaše zkušenost a jaké jsou vaše potřeby. 

Ale proč jsem vyprávěl příběh s tím rozbitým oknem. V ten moment se stane to, že v parlamentu stojí zástupci liberálů a konzervativců, koukají dolů na socialisty a říkají si, že asi mají problém. Tam dole totiž stojí lidé, kteří vypadají, že je jim úplně jedno, jestli jsme liberálové, nebo konzervativci. A pokud se dostanou k moci, tak nás pověsí všechny. V ten moment se stane to, že konzervativci a liberálové dojdou k tomu, že je zapotřebí, aby se spolu dohodli, a vzniká takový sňatek z rozumu. Úplně přesně je to tak, že nejradikálnější skupiny liberálů v tento moment říkají: Počkejte, co jako liberálové říkáme? Přece že je tu rovnost a svoboda pro všechny. Rovnost znamená rovnost všech. To říká ve skutečnosti i John Locke, jenom to tam možná není na první pohled vidět. A nejde najednou říct, že rovnost není pro všechny, protože to přece liberálové vyčítali konzervativcům, respektive lidem na druhé straně stolu, kteří seděli po pravici krále. To oni říkají, že tu jsou nějaké výhody, ale ne pro všechny. Nejradikálnější liberálové mají za to, že nejde udržovat výhody jen pro ně, liberály a konzervativce, že je musí dát všem, a tak se odtrhnou. Zbytek liberálů říká, že je to sice hezká představa, ale ptá se: Podívejte se dolů, jak to v reálu vypadá. Chcete těmto lidem opravdu dávat taková práva a možnosti? To nedopadne dobře.

V ten moment se nejradikálnější skupiny odtrhnou a přejdou na druhou stranu. Je jich málo, jsou to relativně malé skupiny, ale děje se to. A v tu chvíli vzniká dichotomie pravice a levice, kdy na levici stojí jednoznačně zformovaný socialismus, zatímco na pravici je fúze mezi liberály a konzervativci. Začne se navíc ukazovat ještě druhá věc, která do té doby vůbec neexistovala jako problém. Když se bavíme o ideologiích, tak ony neznamenají jenom pohled na ekonomiku, ale mají minimálně dvě polohy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ekonomickou a politickou, chcete-li kulturní. Do tohoto momentu to bylo jedno, protože se v zásadě vždycky objevovaly obě dvě spolu. Představa o tom, že máte být svobodný i v ekonomické rovině, byla vždycky spojená s tím, že zároveň můžete být svobodný i ve veřejném životě. 

Teď se to najednou zejména kvůli spojení mezi konzervativci a liberály začíná spolu srážet, protože konzervativci a liberálové se dokážou shodnout na tom, že soukromý majetek je nedotknutelný, což je věc, kterou socialisté zpochybňují. Tady je velmi jasná jako dichotomie. Ale v momentě, kdy se budou bavit například o otázce akceptace homosexuality, tak se naprosto rozejdou. Liberálové řeknou, že lidé jsou svobodní, ať si každý dělá, co chce. Stát nemá nakukovat lidem do ložnice. Zatímco konzervativci řeknou, že to není pravda a že klíčové jsou instituce, které se zformovaly. Společnost funguje, protože v ní jsou čtyři základní instituce, rodina, obec, církev a stát, které ji pomáhají udržet pohromadě. A pokud bychom řekli, že homosexualita je akceptovatelná, tak to narušuje jednu z těchto čtyř klíčových institucí, a to rodinu. Liberálové a konzervativci se shodnou ekonomicky, ale v momentě, kdy narazí na kulturní, politická, sociální témata, tak se jasně ukáže, že tam je odlišnost. Není to tak, že vezmete liberály a konzervativce, nasypete je do kádinky, zamícháte a vznikne nová ideologie. Jsou to pořád dvě odlišné ideologie, které se kříží, ale které pod tlakem nastupujícího socialismu musely najít společnou řeč. Problém je, že v 90. letech toto v Česku nikdo pořádně nevysvětlil, takže pro drtivou většinu lidí...

Jsou to ti samí lidé. 
Pro většinu lidí existuje jediná dichotomie, a to je liberalismus versus socialismus. Pravice jsou liberálové, jsou to lidé, kteří chtějí málo státu, málo daní a hodně podnikání. To není pravice, to je ryzí liberalismus. Konzervativci by s ním nesouhlasili, protože nemají problém s většími daněmi. Ale taky nechtějí danit moc jako socialisté, kteří řeknou, že chtějí vysoké daně, protože z nich dávají benefity celé společnosti tak, aby vyrovnávali strukturální rozdíly. Liberálové řeknou, že to je blbost a že každý by se měl postarat sám o sebe, takže daně by měly být malé. Stát potřebuje z něčeho vycházet a potřebuje mít nějaký majetek, abychom s tím mohli pracovat. Možná je dobré mít nějakou sociální síť, ale konzervativci říkají, že to tak úplně není. Teď jsme říkali, že máme čtyři instituce, ale ty potřebují nějakou podporu, takže vybereme víc daní, ale dáme to rodinám. To je za konzervativce úplně v pořádku. 

Proto ta přímka úplně nefunguje a měli bychom se soustředit na ten trojúhelník.
To znamená, že v tento moment máme tyto tři ideologie, které stojí proti sobě. Ale jak říkám, když se konzervativci a liberálové spojí, tak tomu říkáme pravice. A aby to bylo ještě o něco složitější, dostaneme se malinko k tomu, že v případě liberalismu se to dokonce ještě rozdělí, ale úplně stejně se to rozdělí i v případě krajního bodu. To je věc, která je důležitá. Proč mám rád tento příklad, proč to vykládám na trojúhelníku, je proto, že pro všechny tři tyto etablované ideologie máme ke každé z nich jednu krajní. O tom budeme mluvit příště.