Načasovat si ostré výroky na adresu Severoatlantické aliance jen pár týdnů před jejím londýnském summitem, kde si mají prezidenti a premiéři členských zemí připomínat 70. výročí vzniku vojenského svazku, který pomohl Západu obstát ve studené válce se Sovětským svazem, dokáže snad jen francouzský prezident Emmanuel Macron. Koneckonců již dříve dal najevo, že se vždy nedá svazovat diplomatickým protokolem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Adam Černý: Proč Macron mluví o „mozkové smrti“ NATO

Na jeho slova, že NATO je ve stavu „mozkové smrti“, reagovala takřka vzápětí z Berlína kancléřka Angela Merkelová, když po boku generálního tajemníka aliance Jense Stoltenberga prohlásila, že francouzský prezident zvolil drastické výrazy, ke kterým se ona sama neuchyluje, ani když existuje skutečný problém.

Tady se nejspíše skrývá klíčový rys celé situace. Nelze tak úplně tvrdit, že Macronova charakteristika aliance je mylná, připomeneme-li si, že americký prezident Donald Trump se o ní přinejmenším jednou vyjádřil jako o „přežilé“.

Stejně tak nelze upřít pravdivost tvrzení, že NATO schází strategická koordinace, když Spojené státy, nejsilnější člen aliance, stahují své vojáky ze severu Sýrie a vystavují smrtelnému riziku Kurdy, své dosavadní spojence v boji proti takzvanému Islámskému státu, zatímco do stejné oblasti nastupují jednotky tak významného člena NATO, jako je Turecko, jehož hlavním cílem a terčem jsou právě ozbrojení Kurdové.

Převzato z Plusu

Radost v Rusku

Problém proto nebude v Macronově analýze, ale spíše ve formě, když své sdělení spojencům adresoval prostřednictvím rozhovoru pro britský týdeník Economist, a ne třeba na uzavřeném jednání NATO, takže by se francouzskému prezidentovi dalo vytknout to, nač si sám stěžuje, tedy absence strategické koordinace.

Druhý otazník se vznáší nad nabízeným lékem, kterým má být vojenská, a tedy mocenská soběstačnost Evropy tváří v tvář obratu Spojených států vůči Asii a sílící Číně a při rostoucí asertivitě Ruska.

Jak jí dosáhnout v dohledné době, když Evropskou unii zdlouhavě opouští Spojené království, které má v Evropě vedle Francie druhou největší a nejakceschopnější armádu, disponující i jadernou výzbrojí, a když ekonomická velmoc Německo má chronické potíže dostat své výdaje na obranu na úroveň dohodnutou mezi spojenci a zároveň se s ohledem na svou minulost a na veřejné mínění zdráhá podílet se na vojenských akcích s nasazením síly?

Německá kancléřka by raději sázela na obnovu a posílení svazku mezi oběma břehy Atlantiku, třebas s výhledem na dobu potrumpovskou. Jak toho však dosáhnout, když není jasné, kdo a kdy v Berlíně vystřídá Angelu Merkelovou?

Více otázek než odpovědí nevěstí brzké a žádoucí zlepšení nynějšího stavu, a naopak vysvětluje, proč z Macronových slov byla tolik nadšená mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová. Pro země střední a východní Evropy naléhavá připomínka, že pád železné opony, kterou po druhé světové válce spustila Moskva a které se před třiceti lety zbavily, nebyl samozřejmý a jednou provždy daný.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Adam Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít