Nebyly ženské uniformy. Na vojně jsem v sobě ale našla sílu, vypráví studentka o službě v Estonsku
Ruský vpád na Ukrajinu rozproudil debaty o obranyschopnosti. Jedním z velkých témat je vojna, která ve většině zemí Evropské unie není povinná. Kde v této diskuzi stojí ženy? Na vojnu chodí povinně v Norsku, v jiných zemích se mnohé z nich ke službě zapisují dobrovolně. „Válka na Ukrajině nepochybně zvýšila můj zájem o vojenské zálohy, “ vypráví Sophia Lamvolová, která se v Estonsku rozhodla jít na vojnu.
Když jste se na konci střední školy rozhodovala, kam budete pokračovat, zvolila jste vojnu. To by člověk mohl považovat sám o sobě za neobvyklé, vy jste k tomu ale ještě vyrostla v americkém Coloradu jako napůl Estonka a napůl Američanka, do Tallinnu jste se přestěhovala až v roce 2021. Proč tedy vojna v Estonsku?
Nikdy bych nečekala, že si na sebe vezmu vojenskou uniformu. Na konci střední jsem se hlásila na různé vysoké školy, postupně jsem ale začala uvažovat o tom, že si dám rok pauzu. Rodiče mě tehdy hodně povzbuzovali, abych šla dělat něco prospěšného.
O vojně jako jedné z možností jsem nevěděla, dokud to nezmínila moje vzdálená příbuzná, která je součástí estonské organizace ženské dobrovolné obrany (Women’s Voluntary Defence Organization – pozn. red.). Moje kamarádka, napůl Estonka jako já, nad vojnou také přemýšlela, takže jsem to vzala jako znamení.
Vojačky ve Finsku testují novou uniformu. Místo podprsenky ale dostaly ‚slušivý topík‘
Číst článek
V létě jsem se rozhodla, přihlásila se na vstupní zdravotní prohlídku a v říjnu jsem začala svých osm měsíců.
Řekla byste, že válka na Ukrajině ovlivnila to, jak přemýšlíte o vojně?
Určitě to zvýšilo moje povědomí o naší národní bezpečnosti a o potřebě posílit naši armádu. Jsme malá země a potom, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu, byla podle mě v celém Estonsku shoda na tom, že musíme být připraveni, pokud by se cokoli stalo.
Válka nepochybně zvýšila o můj zájem o to, abych se stala součástí vojenských záloh a dala něco ze sebe zemi mého táty. Jako malá jsem věděla o Estonsku a byla jsem trochu ponořená v jeho kultuře a jazyku, ale cítila jsem, že takhle můžu poctít tátovu zemi a bojovat za ni, kdyby na to přišlo. Hrálo to roli v mém přístupu a podle mě i v přístupu celé země.
Jak se cítíte ohledně pozornosti, která vám byla věnována kvůli tomu, že jste šla do armády? Irituje vás to, přemýšlela jsi nad tím takhle?
Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlela. Rozumím tomu, proč se nechce na vojnu ženám i mužům. Je to osm měsíců, kdy žijete v kasárnách pod něčími rozkazy. Není to sranda, ale kluci tu tím musí projít. Takže když dívka nemusí, proč by šla?
Lotyšsko po 16 letech znovu zavedlo povinnou vojenskou službu. Důvodem jsou obavy z Ruska
Číst článek
Asi jsem podcenila pozornost, kterou na sebe upoutám, když půjdu. U autobusu, který nás měl odvézt do kasáren, se mnou přede všemi udělala rozhovor estonská televize, což bylo trochu… Musíme tomu věnovat tolik pozornosti? Kvůli tomu jsem se nepřihlásila.
‚Nechme to mužům?‘
Jak se vám žilo v kasárnách?
Přivítali mě s tím, že budu bydlet v pokoji s dalšími patnácti kluky, takže jsem byla zezačátku vyděšená. Ten samý den mi nabídli samostatný pokoj, který ale byl v jiné budově, takže by se ke mně nedostávaly informace stejně rychle, jako k ostatním. To jsem nechtěla. Nakonec mě dali do pokoje, kde jsme byli jenom čtyři.
Většina kluků mě podporovala a udělala jsem si tam několik skvělých přátel. Našli se ale i ti, kteří se vyptávali mých spolubydlících, jestli mě viděli nahou, jak se převlékám nebo jak spím, což nebylo příjemné. To bylo prvních pár týdnů, ale pak se to uklidnilo, také dorazilo pár dalších holek.
Válka na Ukrajině rozproudila v evropských zemích debaty o tom, jak navýšit počty armádních záloh, v Estonsku je to také součástí veřejné diskuze. Slyšela jsem názory, že pokud by měla být zavedena povinná služba, měla by se týkat i žen. Co si o tom myslíte?
Je to zajímavé téma. Například Norsko rozšířilo tuhle povinnost i na ženy (v roce 2015 – pozn. red.). Myslím, že je pro nás ženy jednoduché říct mužům: „Běž sloužit, je to sice osm měsíců, ale je to potřeba.“ Když někdo nadnese, že by se to mohlo vztahovat i na ženy, často narazí nad odpor.
Povinná vojna v zemích Evropské unie: kdo ji má, kde ji zrušili a proč ji Malta a Irsko nikdy neměly?
Číst článek
Je to trochu kontroverzní, ale myslím, že ženy jasně ukázaly, že chtějí plnou rovnost, mít možnost získat stejný vliv jako muži. Když ale přijde na armádu, řekneme ale někdy: „Ne, tohle nechme mužům.“ Hodně jsem si o tom povídala s tátou, máme rádi podobné diskuze. On je třeba proti dvojím standardům.
Ke konci vojny jsme na setkání žen, které ten rok sloužily, sepsaly body s doporučeními pro armádu, třeba že by se hodilo dát na web více informací nebo sehnat ženské uniformy. Celých osm měsíců jsem nosila mužskou uniformu, pořád mi ji něčím stahovali, v lese jsem musela volat za ostatními, ať počkají, protože mi padají kalhoty.
Některé ženy na tom setkání vypustily veškerou frustraci. Rozumím tomu, ale nemyslím si, že je na místě si stěžovat na celou vojnu, což některé z nich dělaly. Já jsem se před kluky snažila držet jazyk za zuby, protože oni na rozdíl ode mě neměli na výběr.
Kde se v Evropě chodí na vojnu?
Povinnou vojenskou službu mají v Evropské unii Kypr, Řecko, Rakousko, Dánsko, Estonsko, Litva, Norsko, Švédsko, Finsko a od roku 2023 i Lotyšsko. V Nizozemsku byla povinnost dostavit se k výcviku pozastavena. Systémy v těchto zemích se ale různí: některé státy mají vojnu povinnou plošně, jiné si vybírají nejlepší kandidáty, další mají systém „loterie“.
Ženy se vojny účastní povinně v Norsku a Švédsku, formálně i v Nizozemsku. V dalších zemích se mohou zapojit dobrovolně. Dánsko plánuje ženy zapojit od roku 2026.
Dělala jste na vojně všechno stejně a společně s ostatními? Šlo to?
Stačila jsem ve většině věcí kromě fyzického testu NATO, který má dané standardy pro ženy a muže. Jsou tam rozdíly třeba v tom, kolik musíte udělat kliků. Museli jsme ho splnit třikrát a pamatuji si, že napoprvé jsem to nezvládla.
Když jsem přišla na vojnu, sama jsem si říkala, jestli na mě budou trochu hodnější. Když mi ráno nebude dobře kvůli menstruaci, budu pořád muset běhat a cvičit s ostatními, nést stejně těžký batoh a zbraň? Přeci jen jsme jako muži a ženy jiní a v armádě se hodíme na různé věci, nemyslím si třeba, že bych měla nést kulomet, když na to nemám svaly.
Základní výcvik jsem měla stejný jako ostatní, určitě to pro mě ale bylo těžší. Pamatuji si na náš poslední padesátikilometrový výšlap, který jsme ušli za jeden den s pětačtyřicetikilovým batohem.
OVĚŘOVNA: Tichá změna pravidel mobilizace v Polsku? Armáda zůstává profesionální, reagují úřady
Číst článek
Byl to finální test našeho výcviku a já jsem zrovna měla bolestivou menstruaci. Někteří z kluků mi nabízeli, že mi na chvíli vezmou část zátěže, a i když jsem se to snažila zvládnout, byla jsem za pomoc ráda. Těsně před koncem jsem málem omdlela a všichni kvůli mně museli zastavit. Zpomalila jsem tak naši skupinu, protože jsem neměla tolik síly, jako ostatní.
Na druhou stranu musím říct, že jsem už po měsíci viděla, jak mi roste sebevědomí. Dělala jsem věci, které jsem si nikdy ve svém životě nepředstavovala – žila jsem v kasárnách, trénovala, učila se zacházet se zbraní, házela granáty, spala v lese. Každé ráno jsem vstávala v šest, běhala a potom cvičila. Musela jsem udělat třicet kliků, abych mohla jíst.
Když musíte, tak to zvládnete, zvlášť když nad vámi stojí nadřízený. Našla jsem v sobě sílu, kterou jsem nevěděla, že mám, a tenhle pocit vzrostl po mém zdravotnickém kurzu.
Ten byl součástí výcviku?
Ano, po třech měsících jsme se rozdělili podle specializací. Někteří šli na odstřelovače, jiní ke kulometům, další do zdravotnického kurzu nebo na řidiče. Záleželo na nás, i když museli schválit, jestli se na tu specializaci hodíme.
Chtěla jsem být zdravotník už od začátku, protože jsem se zajímala o medicínu a zvažovala jsem, že to půjdu studovat. Motivovalo mě to k tomu, abych pokračovala, protože ženy mají na vojně možnost odejít po prvních třech měsících. Po vojně jsem šla i díky téhle zkušenosti studovat biotechnologii. Zatím mě to hodně baví, od příštího semestru si chci vybrat zaměření na genetiku.
