Akvakultura, známá také jako vodní farmaření, je pěstování vodních organismů — například ryb, korýšů, měkkýšů, řas a vodních rostlin — v kontrolovaném prostředí. V takovém prostředí nehrozí vylovení některých ohrožených druhů ryb, jako tomu je u tradičního rybolovu. Její kritici ale varují, že akvakultura může poškodit životní prostředí a dostat do volné přírody nemoci a invazivní druhy. V případě úniku jen několika málo exemplárů dochází k jejich rozšíření ve vodách, kam nepatří. V nich pak nemají přirozené nepřátele a silně tak narušují ekologickou rovnováhu. FAO ale doplňuje, že tomu lze zabránit vhodnou regulací a monitorováním.

Podle Manuela Barange, vedoucího oddělení rybolovu a akvakultury FAO jsou ryby vhodnou ekologičtější alternativou. Oproti suchozemským zvířatům má jejich chov menší dopad na životní prostředí. Zároveň jsou vodní živočichové pro miliony lidí na celém světě důležitým zdrojem bílkovin.

Přibližně 90 % vodních živočichů, kteří jsou chováni nebo loveni, je určeno pro lidskou spotřebu. Zbytek se využívá k jiným účelům, například jako krmivo pro jiná zvířata nebo rybí tuk.

Podle posledních údajů však bylo v roce 2021 označeno 37,7 procenta rybích populací v mořských rybolovech za přelovené, což znamená, že jsou loveny rychleji, než se stíhají přirozeně obnovovat. To způsobuje jejich pokles a ohrožení. Tento trend nepřetržitě roste od roku 1974, kdy bylo přelovených jen deset procent populací, dodala FAO. Mezi nejčastější ryby, které se loví ve světových oceánech, mořích, řekách, jezerech a rybnících, patří sardel peruánská, tuňák pruhovaný a aljašský mník.

Alena Harciníková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít