„Kdo ví, kde budu za pár měsíců?“ ptá se Volodymyr Nikulin. S sebou má pouze bojem poničené auto, malou tašku s oblečením a dvě igelitky s jídlem a léky.

Celoživotní policista původem z Doněcku nyní žije ve Slovjansku, ubytoval se u známého ve volné pracovně. Už brzy se možná bude stěhovat zase – frontová linie pomalu postupuje směrem na západ a od Nikulinova současného azylu ji dělí lehce přes 20 kilometrů.

Svůj první domov opustil před deseti lety, když Ruskem podporovaní separatisté převzali kontrolu nad Doněckem a Nikulin utekl do Mariupolu. Po začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 musel odejít i odtamtud a zamířil do Myrnohradu, odkud ho válka vyhnala během letošního léta.

Na Donbasu vyrůstal během 70. a 80. let minulého století ještě v éře Sovětského svazu a vždy toužil stát se vojákem. Vystudoval tamní vojenskou akademii a po pádu bolševického režimu vstoupil do policejních složek, 90. léta ale jeho milovaným městem otřásla. „Každý den došlo k několika vraždám s využitím zbraní nebo bomb,“ popisuje Nikulin pro deník The New York Times, který jeho příběh popisuje, své zážitky z období ekonomického přechodu.

Doněck ale přesto miluje. „To město se měnilo, stávalo se proevropštější,“ vzpomíná policejní důstojník. K srdci mu přirostlo hlavně kvůli kontrastům – město poznamenané těžbou uhlí postupně doplňovaly hipsterské kavárny a mrakodrapy. Nejraději vzpomíná na čtvrtfinále fotbalového Eura v roce 2012, které sledoval na tehdy novém doněckém stadionu.

V epicentru války

Poté, co jeho rodné město obsadili v roce 2014 proruští separatisté, se i s celým policejním sborem přesunul do Mariupolu, který se stal „ostrůvkem svobody“ pro lidi utíkající před ruskou agresí. I jeho ale v únoru 2022 probudily zvuky invaze a společně s kolegy od policie se dal do práce.

Nikulin pomáhal zraněným z trosek a snažil se zamezit panikařící populaci v rabování obchodů. Jeho hlavní misí se však stala pomoc novinářům, kteří stojí za filmem 20 dnů v Mariupolu. Ve svém autě, které kvůli poškození od výbuchů nemá ani okna, je převážel přes ruská kontrolní stanoviště nebo jim pomáhal najít připojení k internetu.

Výsledný dokument začíná scénou z nemocnice v obklíčení ruských vojáků, odkud Nikulin podává zprávy ukrajinské armádě. „Přijely tanky, vidím je,“ hlásí do vysílačky.

„Opravdu chtěl, aby svět věděl, co se stalo v Mariupolu,“ řekl o Nikulinovi Mychajlo Vershynin, vedoucí tamní policie v době nejtěžších bojů. Pro novináře ve válečné zóně byl „jako jejich otec“.

Ze zničeného Mariupolu utekl Nikulin do Myrnohradu, kde pokračoval s výpomocí při evakuaci civilistů ze sousedních měst nedaleko frontové linie. Přes veškerou snahu však často narážel na to, že lidé nechtěli ze svých domovů odejít. Někteří tam žili celý život a nechtěli se stěhovat, jiní věřili, že se jim pod ruskou vládou bude žít lépe.

„Je to komplikované, ale musíme je dostat pryč,“ podotýká Nikulin.

Minulé léto ho při evakuaci nedalekého města Pokrovsk zranily střepy z raketového útoku. Přesto, že musel třikrát odjet do Kyjeva na operaci, dále pokračoval ve své práci.

Nikulin si navzdory současnému vývoji války zachovává optimismus. Ačkoliv letos v létě kvůli blížícím se bojům opustil Myrnohrad, věří, že Ukrajina může získat své území zpátky.

Neustálé stěhování je ale i pro něj emočně náročné, při třetím a zatím posledním loučení s domovem nahrál na svůj telefon krátký videovzkaz: „Home sweet home (sladký domov),“ povzdychává na videu těsně před odjezdem. Na kuchyňském stole leží několik jablek a misek se salátem. „Ještě se nechci loučit,“ říká.

David Čížek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít