„Přístup k tekoucí vodě, a hlavně teplu je naprosto tragický. Spacák a konzervy každý z migrantů dostal asi čtyřikrát, se zajištěním tepla a střechy nad hlavou je ale problém,“ říká koordinátor iniciativy Pomáháme lidem na útěku Milan Votypka. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje tristní situaci tisíců migrantů, kteří se nyní v Bosně a Hercegovině ocitají v mrazech a sněhu bez teplého oblečení, často bez vhodného obutí i možnosti se zahřát.

Rozhovor Sarajevo 7:46 17. ledna 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle nové zprávy, kterou tento týden vydala Amnesty International a několik dalších mezinárodních organizací, se v Bosně a Hercegovině za současného mrazivého počasí nachází bez adekvátního přístřeší zhruba 2500 migrantů. Záběry migrantů a žadatelů o azyl, kteří se bez vhodného oblečení a obutí brodí ve sněhu, přinášejí také zahraniční agentury a média. Vy jste se ze Sarajeva před pár dny vrátil, máte tedy přehled o tom, jak situace na místě vypadá. Jak vážná tedy z vašeho pohledu je?
Vážná je určitě dost. Řekl bych, že situace je rok od roku horší a že to v Bosně jde od desíti k pěti. Bylo to tam strašné už v roce 2018, stejně tak v roce 2019 a dneska je to hrozně těžké a složité. V takové situaci, jakou popisujete, je tam v současnosti několik stovek lidí. Ostatní pobývají ve squatech a provizorních ubytováních na mnoha místech Bosny a Hercegoviny – ať už mluvíme o Sarajevu, Tuzle (město v severovýchodní části BaH – pozn. redakce) a dalších.

Kritická je situace hlavně v bývalém provizorním uprchlickém táboře Lipa nedaleko chorvatských hranic, který v prosinci zachvátil požár. Chybí tam tekoucí voda, adekvátní hygienické zázemí nebo vytápění, asi 350 lidí se ale musí spokojit s provizorními přístřešky, píše se v prohlášení. Měl jste možnost se podívat i tam?
Já osobně jsem tam nejel. Cizinecká policie chytá všechny možné aktivisty, a kdo se tam zjeví, má asi 50procentní šanci, že ho z Bosny vyhostí. Důvodem byl příval různých aktivistů ze západní Evropy, kteří neznají terén a kteří vyvolávali na místě protesty migrantů proti bosenským autoritám a hrotili už tak složitou situaci. Nechtěl jsem riskovat, že se „svezu s nimi“ a do Bosny se pak nějaký čas nepodívám. Byla tam ale kolegyně, která je Bosňanka. Pro ni je to bezpečnější.

Měl jste s ní pak možnost mluvit? Víte, jak tam situace vypadá?
Všechny velké mezinárodní organizace z místa odešly a odmítly tak za tuto situaci spoluzodpovídat. Stany na místě postavila armáda, ale přístup k vodě, distribuce jídla, lékařská péče a jiné další základní potřeby jsou stále nedostatečné. Na místě zůstává asi 500 lidí a teploty v noci klesají až k minus 15 stupňům. Je v podstatě zázrak, že tam ještě nikdo neumřel. A to nehovořím o dalších věcech, jako je přístup těchto lidí k psychologické péči či azylové proceduře nebo že ti lidé nyní opravdu nemají kam jít. Bohužel v Lipě neplatí lidská práva ani zákony země.

Jak vaše práce za takto složitých podmínek probíhá?
Založili jsme komunitní centrum v Sarajevu, které bylo celkem ambiciózní. Poté, co jsem přijel do Bosny, ale začala koronavirová krize, museli jsme proto vymyslet, jak to zařídit, abychom mohli fungovat dál. Původní centrum jsme zrušili, našli menší prostor, sehnali místní dobrovolníky a koordinátory. Naši práci jsme opřeli hlavně o ně. Byl jsem tam teď dva měsíce, moje práce je ale spíš o PR a fundraisingu, zatímco terénní práci dělají bosenští dobrovolníci. To je mnohem schůdnější, a navíc to podporuje místní ekonomiku.

Kam se migranti a žadatelé o azyl mimo uprchlické tábory nejčastěji uchylují? Jsou to hlavně parky, opuštěné domy nebo továrny, jak uvádí v nejnovější zprávě Amnesty International?
Přesně tak. Je to třeba slavný squat v Bihaći (40tisícové město poblíž chorvatských hranic – pozn. red.), kterému se říká Krajina-metal. Hned vedle tábora tam vznikl velký squat, kde bylo něco mezi 600 až 1000 lidmi, kteří se tam schovávali. Pak to jsou různé opuštěné domy, kterých je po celé zemi obrovské množství. Bosna totiž zažívá značný odliv mozků – ze země dodnes odchází kolem tisícovky lidí měsíčně – a po nich zůstávají domy, kam je možné se vloupat a přebývat tam.

Další cestou jsou pak soukromá ubytování pro ty, kteří mají peníze. Znám velkou spoustu případů lidí, kteří pronajímali migrantům ubytování za symbolické částky. Loňský rok přinesl krach cestovního ruchu, majitelé hotelů a hostelů proto pokoje pronajímají právě migrantům.

Nechutná politická hra

Do terénu sice za současných podmínek nechodíte, ale znáte tu situaci zprostředkovaně od bosenských dobrovolníků. Daří se pro migranty mimo tábory zajistit přístup k potravinám, případně k tekoucí teplé vodě?
Mezi několika většími i menšími neziskovými organizacemi v současnosti platí dohoda, na jejímž základě funguje distribuce jídla. Je mezi nimi místní Červený kříž, organizace Danish Refugee Council a další. Podle toho, co jsem viděl, si myslím, že lidé hladem netrpí. Přístup k tekoucí vodě, a hlavně teplu je ale naprosto tragický. Spacák a konzervy každý z migrantů dostal asi čtyřikrát, se zajištěním tepla a střechy nad hlavou je ale problém.

‚Horší situace než v Morii.‘ Migranti na Lesbu žijí v podmáčených stanech, bez topení i teplé vody

Číst článek

Na tristní podmínky v zimním období, kdy teploty padají pod bod mrazu, migranti ale nemají přístup k teplu ani střechu nad hlavou, upozorňují mezinárodní organizace v balkánských zemích včetně Bosny a Hercegoviny dlouhodobě. Jak si vysvětlit to, že se stejná situace opakuje každý rok?
Vysvětlením je nechutná politická hra.

Koho přesně?
V tomto případě vedení bosenského kantonu Una-Sana. Když jsem do una-sanaského kantonu přijel poprvé v roce 2018, všichni tam skandovali: „Všichni jsme byli uprchlíci.“ Situace se ale změnila po zhruba dvou měsících, kdy tam vzniklo obrovské hnutí vedené bývalým učitelem z bihaćského gymnázia Sejem Ramićem. Jeho hnutí začalo proti migrantům bojovat a je velice silné dodneška. Ale místo toho, aby hledalo rozumné řešení pro domácí populaci i migranty, situaci dál vyhrocuje.

Přes křivdy a strach se jezídové vrací do Sindžáru. Život v táborech se kvůli covidu stává nesnesitelným

Číst článek

Tamní obyvatelé navíc spor o migraci vnímají jako boj mezi Sarajevem a kantonem Una-Sana a do toho srbská část Bosny a Hercegoviny, Republika srbská, jasně říká, že na svém území nechce ani jednoho migranta. Tato politická hra, do které se promítají vnitřní problémy země, situaci eskaluje do neskutečných výšin. Upřímně si myslím, že pokud to bude tímto směrem pokračovat, příští rok to bude úplná tragédie a začnou mezi sebou i střílet.

V roce 2019 to ukázal už případ tábora Vučjak, kam se rozhodli převézt migranty z měst jako Velika Kladuša, Cazin nebo Bihać. Na pašerácké cestě do Chorvatska vznikl naprosto improvizovaný tábor, se kterým veškeré relevantní světové organizace, včetně Mezinárodní organizace pro migraci nebo UNHCR, nechtěly mít nic společného. Zásoboval ho proto jen místní Červený kříž, což jsou spojenci Una-Sana kantonu. Všude tam byly miny, unikal tam plyn, celkově to byla naprosto příšerná situace. Už tehdy jsem říkal, že jestli to půjde tímto směrem, bude to ještě horší, a dnes tu je Lipa.

Po pěti letech vyhoření

Jaké je složení migrantů, kteří se v Bosně a Hercegovině ocitají mimo tábory? Jsou mezi nimi i rodiny s dětmi?
Samozřejmě tam jsou i rodiny s dětmi, ale není to jako třeba na řeckých ostrovech, kde děti tvoří zhruba třetinu táborů. V Bosně to jsou asi ze 70 procent mladí muži a dost často pocházejí ze zemí, u kterých se nedá moc předpokládat nárok na mezinárodní ochranu. Je tam hodně lidí z oblasti Maghrebu (státy na severu Afriky – pozn. red.), Pákistánu nebo Afghánistánu. Jsou tam i Syřani a rodiny s dětmi, ale v současné době jich je spíš menšina.

Migrace do Evropy je i kvůli epidemii výrazně menší, koronavirus uprchlíky tolik netrápí, říká odborník

Číst článek

Jaký je vůbec váš vztah k migrantům a žadatelům o azyl, se kterými jste v těchto zemích v kontaktu? Máte s nimi jako koordinátor možnost navázat bližší vazby?
Mám, potkávám se se spoustou lidí a bavím se s nimi. Přiznám se ale, že po pěti letech jsem celkem vyhořelý a už se mi úplně nechce se všemi kamarádit. Mám kamarády spíš z doby uprchlické krize, kteří jsou dnes v Itálii nebo Německu, a s nimi se bavím dost často.

Slýcháváte od nich někdy, že kdyby tušili, do jak zoufalé situace se dostanou, na cestu do Evropy by se nevydávali?
Neděje se to často, ale slýchávám. Velice těžce se to zobecňuje. Je to případ od případu, ale jsou lidi, kteří v Turecku žili v mnohem lepších podmínkách a je pro ně velice těžké, do jakých podmínek se dostali v Bosně a Hercegovině. Zároveň má ale spousta z nich vidinu toho, že se dostanou za bratrem v Itálii nebo rodinou v Nizozemsku, aktuální situaci proto vnímají jako dočasnou.

Co se děje s těmi, kteří mají šanci na mezinárodní ochranu minimální?
Samozřejmě to zkoušejí přes hranice. Dlouhodobě tam funguje velice propracovaný systém, jak se přes hranice dostat. Jsou to stovky tras a zhruba 20 až 30 tisícům lidem ročně to vyjde.

Rozšlapali jim telefony

Zmiňoval jste bývalý bosenský tábor Vučjak, který se dostával do centra pozornosti koncem roku 2019. Ani tam nebyla tekoucí voda, elektřina, použitelné toalety a uprchlíci žili v přeplněných stanech. Po mediálním tlaku byl proto tábor nakonec vyklizen. Pohled do tábora Lipa ale situaci ve Vučjaku velmi připomíná. Stávají se tyto tábory jakýmisi symboly toho, jak Bosna a Hercegovina a potažmo celá Evropa situaci migrantů ani šest let po propuknutí krize v roce 2015 nezvládají?
To je hodně abstraktní otázka. Pro mě je tato situace spíš symbolem toho, jak funguje Bosna. Stejné, a ještě horší situace se odehrávaly na různých místech Evropy, státní úřady si to ale dokázaly poskládat tak, aby to fungovalo. To, co teď sledujeme, je podle mého názoru spíš odrazem stavu Bosny a Hercegoviny.

Kanárské ostrovy jako brána běženců do Evropy. Počty migrantů rostou, destinace čelí krizi

Číst článek

Mezinárodní organizace ve zprávě také uvádějí, že Evropská unie v minulých letech Bosně poskytla dohromady 88 milionů eur (2,3 miliardy korun) na pomoc se zvládnutím přílivu uprchlíků, země ale nedokázala zajistit vyhovující ubytovací zařízení a poskytnout minimální pomoc těm, kdo v zemi uvázli. Čím to je? Proč se úřadům nedaří finance využít?
To je složitá otázka, která ale ukazuje, v jak moc komplikované situaci země je. Neustále se tam zpochybňuje to, na čem Bosna a Hercegovina vlastně stojí. Zaslechl jsem řadu konspiračních teorií, podle kterých Republika srbská, přes jejíž hranice proudí migranti dál na území Bosny, to vlastně dělá schválně. Ale podotýkám, že to je konspirační teorie.

Jak už jsem říkal, úřady stále nejsou schopné najít místo, kam migranty přesunout, a domluvit se na řešení. S hořkým úsměvem jsem také svým bosenským kamarádům říkal, že v Bosně a Hercegovině je až příliš demokracie, kde má každý možnost dát konečné veto. Země se tak stává velmi těžko organizovatelnou. Dám vám příklad: Sarajevo je rozdělené na dvě části – východní patří Republice srbské, zbytek patří federaci a každé to území má vlastní policii. Když překročíte z jedné části do druhé, policie už vás podle zákona vlastně nesmí pronásledovat. A teď si to představte v souvislosti s migrací.

V létě jsem byl v kantonu Una-Sana, kde policisté vyklidili bývalou fabriku, všechny migranty na místě pochytali, dali do autobusů, jejich věci naházeli na hromadu a rozšlapali telefony. Pak je odvezli na hranici mezi Republikou srbskou a federací Bosny a Hercegoviny. Tam je asi kilometrový pás, kde v podstatě nikdo nemá autoritu. Do tohoto nárazníkového pásma vysadili asi pětistovku migrantů a z každé strany se postavila policie – jedna federační a jedna Republiky srbské. Přijeli jsme na místo společně s Lékaři bez hranic a ptali se, co se děje. Policisté se zase nerozuměli tomu, proč jsme přijeli.

To je jejich typická politická hra. Můžu brát jako nespravedlivé, že migrační zátěž nese jediný bosenský kanton, zatímco v Republice srbské není ani jeden tábor, ale na druhou stranu není v zemi nikdo schopný vymyslet jednotné politické řešení.

Co se nakonec stalo se skupinou migrantů v nárazníkovém pásmu?
Různě se rozprchli. Už během večera, kdy jsme na místo dorazili, se většina sbalila a šla na místo, odkud je předtím vyhodili. Někteří se zase zkoušeli dostat přes hranici, protože to odsud neměli do Chorvatska daleko.

Bití na hranicích

Jako dobrovolník a koordinátor pomáháte žadatelům o azyl na Balkáně od roku 2015. Jak se z vašeho pohledu situace za tuto dobu proměnila? Změnilo se vůbec něco?
Proměnila se v mnoha ohledech, například ve složení migrantů. V roce 2015 jsme se bavili hlavně o rodinách s dětmi, především ze Sýrie a Afghánistánu. To je asi nejzásadnější rozdíl, zároveň bych ale chtěl zdůraznit, že se změnila i možnost, jak hranice překračovat. Řekl bych, že se na různých místech změnila také nálada. Vidíme to třeba na Lesbu, kde je daleko menší ochota místních lidí pomáhat, protože jsou logicky z toho všeho po pěti letech unavení.

Co se naopak nezměnilo, je neschopnost zemí Evropy najít jednotné řešení a způsob, jak s lidmi nakládat – kromě toho, co se děje na chorvatské hranici, kde dochází k systematickému bití bez ohledu na to, jestli je člověk ze Sýrie nebo z Pákistánu.

V jakém smyslu se podle vás proměnila možnost překračovat hranice, kterou zmiňujete?
Hlavní změnu přinesla dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií z roku 2016. Od té doby jsou hranice hlídané čím dál ostřejším způsobem. V Evropě funguje síť lidí, kteří monitorují násilí na hranicích, a z jejich závěrů vyplývá, že toto násilí obrovským způsobem roste. Vůbec se nemusíme bavit o tom, že je tak porušováno mezinárodní právo. Lidé jsou chytáni na ulicích v Itálii nebo Rakousku a následně vraceni do Bosny a Hercegoviny přes Chorvatsko nebo Slovinsko, kde si je předává policie. Jsou tu okrádáni, horší je ale to, že jim je upírána možnost požádat o mezinárodní ochranu.

Pokud se bavíme třeba o Pákistáncích, mohou mezi nimi být lidé z LGBT komunity nebo jim mohou být upírána práva v zemi původu jiným způsobem. Je tedy možnost, že nárok na mezinárodní ochranu takový člověk má, i když není ze zemí, v případě kterých se mezinárodní ochrana nejčastěji uděluje. Tohle ale na hranici nikdo neposuzuje.

Evropská komise minulý rok představila nový migrační pakt, který má řízení migrace zefektivnit. Má z vašeho pohledu šanci současnou situaci změnit k lepšímu?
Nejsem právník, ale doufám, že pakt šanci na zlepšení přinést může. Sám za sebe jsem rád, že text zmiňuje i tu praxi „push-backů“ na hranicích (násilné poslání zpět do země, ze které se osoba snaží uprchnout – pozn. red.) a mluví o tom, že by se něco takového nemělo dít. Doufám, že země, které dnes odmítají při řešení migrace pomáhat, budou mít možnost se podílet třeba na návratové politice. Ale upřímně řečeno, představa, jak (ministr vnitra za ČSSD) Jan Hamáček řeší návrat Pákistánců ze Sicílie, mi připadá absurdní. Takže i když se snažím být optimistou, jsou v návrhu věci, které mě optimistickým nedělají.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít