Macron neměl moc na výběr. Levicový premiér by pro něj byl ekonomickým postrachem, míní novinář
Počátkem června Emmanuel Macron zaskočil Francouze vyhlášením předčasných parlamentních voleb, o tři měsíce později pak do ulic vyšly tisíce lidí kvůli nesouhlasu s výběrem premiéra. Středopravicový Michel Barnier zatím tvrdí, že bude respektovat všechny strany a během tohoto týdne slíbil představit novou vládu. „První zásadní zkouškou pro něj bude hlasování o rozpočtu,“ popisuje francouzský novinář Emmanuel Galiero pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál.
V mezinárodním měřítku je Michel Barnier poměrně známý francouzský politik, především díky vedoucí roli v brexitových vyjednáváních. Jako o novém premiérovi se o něm nicméně až do poslední chvíle příliš nemluvilo. Kdo tedy je?
Má za sebou velmi bohatou profesní kariéru. V politice se pohybuje přibližně padesát let, o svých zkušenostech napsal řadu knih. Po ukončení jednání s britskou vládou se před čtyřmi lety rozhodl vrátit na domácí politickou scénu.
Francouzská levice nejdříve slavila, teď protestuje. Barnierově vládě chce co nejdříve vyslovit nedůvěru
Číst článek
Je to středopravicový politik, gaullista. Postupně zastával několik ministerských úřadů, uvnitř pravice si dokázal vydobýt silnou pozici. Uvědomoval si, že republikáni jsou od roku 2012 oslabení a mají za sebou potíže, na jejichž řešení se chtěl podílet.
Díky dlouholeté politické praxi jej poměrně respektuje pravice, střed i levice. Říká, že chce přinést jednotu a že mu jeho zkušenosti z komplikovaných brexitových vyjednávání mohou více než komu jinému v aktuálním kontextu pomoci v hledání řešení složitých situací.
Důvodem, proč Macron zvolil právě jeho, je i to, že podle něj byl jediným kandidátem, který by mohl získat relativní podporu při řešení urgentních událostí.
Jaké postoje zastává v hlavních tématech voleb, tedy kupní síle, bezpečnosti, migraci?
Když se rozhodl pro návrat do francouzského veřejného života, uvažovalo se, že by se ujal vedení strany. Během výběru prezidentského kandidáta z řad pravice se podílel na kampani, během níž představil svou poměrně radikálně změněnou politickou vizi. Prohlásil, že si je vědom palčivých problémů, kterým země i Evropa čelí a nachází se v dobré pozici k tomu, aby mohl být součástí jejich nápravy.
Razantnější názor má například v otázce přistěhovalectví, za což si vysloužil kritiku ze strany svých evropských přátel, podle kterých se až příliš kloní doprava. Na určitou dobu třeba v podstatě vyzval ke „zmražení“ migrace do Francie, aby se mohlo analyzovat, jaké postupy a nástroje je nutné upravit.
Pokud jde o finance, situace týkající se státních peněz je velmi napjatá. Je třeba mít na paměti, že nám (Francii) hrozí evropské sankce za nadměrný schodek. Hlasování o rozpočtu pro něj tak bude první zásadní zkouškou v parlamentu.
Budoucnost vlády
Jako hlavní kritérium francouzský prezident uváděl, že potřebuje najít někoho, kdo bude v zásadě nejméně vadit všem stranám. Myslíte, že se mu to podařilo?
To se brzy dozvíme. Je otázkou, zdali se Barnier dokáže na postu udržet až do konce volebního období, či mu opozice naopak velmi rychle vysloví nedůvěru. Při zvolení argumentoval mimo jiné i tím, že je ze strany lepenovců méně než jiní vystaven hrozbě hlasování o vyslovení nedůvěry. Jak ale Národní sdružení prohlásilo, jeho kroky chce bedlivě sledovat.
Kromě toho také avizovalo, že pokud nebude politiku v otázkách migrace, bezpečnosti a kupní síly vést v souladu s očekáváním jeho voličů, mohou přijít následky. A samozřejmě nesmíme zapomenout na levici, která chce hlasovat o vyslovení nedůvěry. Nicméně, Barnier je členem středopravicové strany a rovnováha nového parlamentu leží právě mezi pravicí, středopravicí a macronisty.
Zmíněné vyslovení nedůvěry levice zdůrazňuje opakovaně. Jak jde tedy Macronův výběr nového šéfa vlády dohromady s plánem vybrat někoho, kdo bude co nejpřijatelnější pro všechny aktéry?
Neměl na výběr. Jinými slovy mluvíme o prezidentovi, který prohrál parlamentní volby. Nemohl vybírat ze svého politického spektra a vzhledem k tomu, že nechtěl vládu vložit do rukou radikální levice, pro něj ekonomického postrachu, byl nucen se obrátit doprava. Skrze pravicového premiéra pro něj bude snazší dohlížet na fiskální politiku.
Emmanuel Galiero
Je francouzský politický novinář deníku Le Figaro. Zaměřuje se na pravicové strany, dříve především na lepenovce a v posledních letech na středopravicové republikány. Zajímá se také o politické dění v Paříži a regionu Île-de-France.
Pravice je zde také vedoucí silou, pokud jde o počet poslanců, a v daném kontextu tedy Macronovi nakonec jiná možnost nezbývala. U dalšího z kandidátů, rovněž republikána Xaviera Bertranda, pro změnu nedůvěrou hrozila Marine Le Penová. V úvahu musíme brát i fakt, že pro její stranu hlasovalo na jedenáct milionů voličů.
Barnierovi pomohlo i utvrzení, že bude respektovat všechna politická uskupení a jejich voliče. Zároveň však upozorňuje, že nesdílí myšlenky extrémní pravice ani levice, mluvit chce ale se všemi.
Pokud tedy dojde k vyslovení nedůvěry, co bude následovat?
Barnierova síla může spočívat v tom, že i kdyby zástupci levice pro daný návrh hlasovali, nebude jich dost na to, aby vládu svrhli. Navíc má přátele i v jejích řadách, kupříkladu mezi socialisty. Část z nich, můžeme ji nazývat republikánská levice, nebude chtít vyvolat další chaos.
Vyvstane totiž otázka, zdali zůstat s premiérem, vyhnout se patu a pomalu se snažit přijít s reformami, nebo za necelý rok začít celý příběh plný nejistot znovu. Další bezprecedentní situací je také to, že vedle pravicového předsedy vlády budeme mít pravicové ministry, kteří ale budou muset spolupracovat s macronisty nedávno jimi obviněnými z odpovědnosti za chaos.
Barnier každopádně dobře ví, že bude míst na stole řadu témat, ale nemůže se pustit do reforem ve všech směrech a snažit se naprosto ve všem a se všemi najít shodu.
‚Hyperprezidentská éra'
V našem předešlém rozhovoru ze začátku července jste zmiňoval, že se nacházíme v takové postmacronovské éře, tedy že mnozí už svou pozornost soustředí hlavně na boj o Elysejský palác v roce 2027. Do jaké míry a za jakých okolností by zde byly ve hře volby předčasné?
Pokud by se Macron rozhodl odstoupit sám, jen on ví, co by následovalo. Existuje také možnost jeho odvolání, svržení, ale do toho se nikdo příliš pouštět nechce. Daná otázka je v aktuální vyostřené situaci nicméně přítomná.
‚Máme prezidenta, který chce být i premiérem a šéfem strany.‘ Levice nepůjde na jednání s Macronem
Číst článek
Důležitým okamžikem také bylo prohlášení předsedy senátu, podle kterého bude muset Macron premiéra plně respektovat. Tím mu chtěl naznačit, že jeho „hyperprezidentská“ éra, kdy do všeho zasahoval a nad vším chtěl mít kontrolu včetně výběru ministrů, je u konce. Premiér se má zodpovídat pouze parlamentu a být nezávislý. Také ústava rozdělení rolí velmi jasně definuje a pravice vyžaduje, aby se dané záruky dodržovaly.
Pozorovatelé si často všímají toho, že se Macron během dvou mandátů stále více a více snažil koncentrovat svou moc. Nikdy však nezměnil stranu, strategii ani způsob vládnutí. Byl vždy přesvědčen, že má volnou ruku v tom, jak Francii řídit a jen on sám ví, jak na to. Jeho chování tedy vyžaduje razantní změnu, otázkou však je, jestli jí je schopen.
Když jsme u předčasných voleb, podle mnohých expertů je ve hře i reálná varianta toho, že ty do parlamentu za rok Macron vyhlásí znovu. Brali by je ale Francouzi vzhledem k jeho rozhodnutím vůbec vážně?
Nabízí se dvě hypotézy. Barnierovi by se mohlo podařit získat dostatečnou důvěru, provést několik reforem a zavázat zemi k potřebným změnám. Pokud by se v létě volby konaly znovu, mohly by pak zejména v pravici zamíchat kartami.
Voliči by si mohli například říct, že to nakonec není tak špatné a pravici podpořit. Pak by to znamenalo, že radikální strany jako krajní levice nebo lepenovci by mohly přijít o hlasy. Anebo by se situace mohla stávat čím dál chaotičtější a k moci přivést Národní sdružení.
