Dva roky od smrti Mahsy Amíníové. Režim děsí eskalace protestů, proto sází na popravy, říká Íránec
Mravnostní policie ji v září 2022 zatkla proto, že prý neměla správně nasazený hidžáb, šátek. O tři dny později Mahsá Amíníová v důsledku brutality jejích příslušníků zemřela. Po následných rozsáhlých protestech je dnes situace v Íránu stále napjatá, režim ztratil řadu příznivců a ze strachu o moc zvyšuje počet poprav. „Úřady vyhrožují i rodinám zabitých žen,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Mahmúd Amiry-Moghaddam z organizace Iran Human Rights.
Před pár dny uplynuly dva roky od smrti kurdské studentky Mahsy Amíníové. Úřady rodině přikázaly neopouštět dům, při loňském výročí jejího otec zatkly. Co daným omezováním sledují?
Írán si je velmi dobře vědom toho, že i malé shromáždění může přerůst v masovou demonstraci, jako se tomu stalo v roce 2022. Vyhrožují tak mnoha rodinám zabitých žen. Ta Mahsina stála u počátku hnutí Žena, život, svoboda, a úřady tak za daným přístupem vidí právě vyvarování se eskalace nových protestů.
Jste s jejími rodiči v kontaktu?
To nemohu říci, v zemi ale máme mnoho místních zdrojů.
Úmrtí dvaadvacetileté ženy rozpoutalo zmíněné několikaměsíční protesty, nejvýraznější od islámské revoluce v roce 1979. Podle nevládních organizací během nich zemřelo přes 500 lidí a téměř 20 tisíc jich úřady zatkly. Mahsá, kurdsky Žíná, nicméně nebyla první ženskou obětí, která následkem policejní brutality zemřela. Proč ale právě její jméno, její případ chování společnosti změnilo?
Jen k těm dalším ženám – přesná čísla neznáme, avšak předpokládáme, že jich bylo opravdu mnoho vzhledem k tomu, že řada z nich takzvaně „zemřela ve vazbě“. Ven se nedostávají žádné informace a jejich rodiny se úřady snaží umlčet. Ale zpět k otázce. To, proč právě Žínina smrt íránskou společnost tak zasáhla, souviselo i s tehdejší aktuální situací. Na povrch vycházely stále nové a nové problémy.
Írán minulý rok popravil přes 800 lidí. Podle Iran Human Rights je to nejvíce od roku 2015
Číst článek
V letech 2016 a 2017 proběhla první vlna celonárodních protestů, zásadnějších než ty předchozí, kdy nešlo už jen o kritiku reforem, ale celého režimu. O dva roky později následoval další protest, kdy policejní složky zabily stovky, možná tisíce lidí. Íránci tomu už odmítali přihlížet, pak ale do hry vstoupil covid a kvůli restrikcím se možnosti shromažďování značně snížily.
V létě 2022 se společnost nicméně díky zmírnění omezení k veřejnému vyjadřování nesouhlasu vrátila a atmosféra byla vysoce napjatá. Jako by lidé jen čekali na nějakou rozbušku, bod zlomu. A tím pak právě byla Žínina smrt, která se i skrze informace od novinářů a lidskoprávních organizací dotkla všech Íránců.
Myslím, že jednoduše dospěli k názoru, že už toho bylo opravdu dost. Žena, život, svoboda je pravděpodobně největším hnutím bojujícím za lidská práva. A tentokrát šlo o práva žen a i těch, se kterými se v Íránu jedná jako s občany druhé kategorie, menšinami jako jsou například Balúčové a Kurdové.
Tichá revoluce
Na začátku září OSN Írán vyzvala, aby zastavil popravy osob odsouzených k trestu smrti. Podle její zprávy jich jen v srpnu bylo na 90, dvakrát tolik, co předešlý měsíc. V loňském roce země provedla 853 poprav, což je oproti předchozímu roku téměř padesátiprocentní nárůst. Letos jich zatím režim vykonal přes 430, jak uvádí data na webu vámi spoluzaložené organizace Iran Human Rights. V čem se režim cítí tak oslaben, že počet daných úkonů zvyšuje?
Pokud jde o daná čísla, v srpnu došlo k více než stovce poprav, OSN totiž zprávu připravovala ke konci měsíce a data z posledních dní do ní už nemohla zanést. Oficiální počty nicméně realitě neodpovídají.
Írán vnímá trest smrti jako svůj nejdůležitější nástroj k potlačování kritiky, přirozeně jím dokáže vyvolávat strach. Dva roky po demonstracích je počet poprav zhruba dvojnásobný, země se v příslušné klasifikaci drží na vrcholu. Oběti pak zpravidla pochází z nejvíce okrajových skupin společnosti.
Máme zde co do činění s režimem, který je nejen výrazně represivní, ale také vysoce nekompetentní a neschopný řešit každodenní problémy občanů. A nejde jen o politiku nebo sociální témata, obrovským problémem je i finanční stránka. Řada věcí je nesmírně drahá a obyvatele trápí nezaměstnanost.
Klíčovou charakteristikou íránské vlády je mimořádně vysoká míra korupce. Na počátku 80. let ještě mnozí režimu věřili, dnes tomu tak není už ani mezi jeho příznivci, což jej stále více oslabuje. Jde tedy o kombinaci útlaku, neschopnosti a zkorumpovanosti. A režim, kterému chybí podpora, nemá k udržení moci jinou možnost než šíření strachu.
Podle Centra pro lidská práva v Íránu tamní obyvatelé pokračují v takzvané tiché revoluci. Co přesně si pod tím představit? A jak to aktuálně, i v souvislosti se zmíněným výročím, v zemi vypadá?
Pokud se nyní někdo do Íránu vydá, zjistí, že nic není jako před tím, než Mahsu Amíníovou ve vazbě zabili. Na ulici byste tehdy neviděli chodit ženy bez hidžábu, dnes je potkáte. Navzdory velmi, velmi tvrdým a pro mnohé fatálním represím doprovázejícím protesty lidé v kritice stále pokračují.
Mahmúd Amiry-Moghaddam
Narodil se v roce 1971 ve městě Kermán na jihu Íránu. Po islámské revoluci se sourozenci odešel do Norska, kde na univerzitě v Oslu posléze vystudoval medicínu se zaměřením na neurologii. Získal řadu ocenění nejen v daném oboru, ale i za boj proti porušování lidských práv ve své rodné zemi, na což se zaměřuje i v rámci činnosti pro neziskovou organizaci Iran Human Rights, kterou v Oslu spoluzaložil.
Jde o vyjádření řekněme občanské neposlušnosti a bojování za společenskou svobodu, mimo to pak vidíme i jiné formy snahy o vyjádření nesouhlasu. Například nedávno kvůli platovým podmínkám stávkovaly zdravotní sestry. V íránské společnosti je cítit zvyšující se napětí, jako by se nacházela doslova v posledních minutách před explozí.
Lidé už nějakou dobu cítí, že se něco musí stát, ale nedokáží říct co a kdy. Z předchozích demonstrací se ale hodně poučili. Nicméně jednou z jejich slabin, které může vedení země využít, je, že není připravena opozice, protesty neměly a stále nemají žádnou vedoucí tvář.
Společnost se uvnitř sama sebe potřebuje lépe zorganizovat, aby její kritika vůči vládě mohla přinést nějaký dopad. Nedávno se režim také snažil obyvatele přimět věřit ve změnu skrze to, že přivedl „reformního“ prezidenta.
Tím je Masúd Pezeškján. Do čela země byl zvolen po konzervativci Ebráhímovi Raísím, který v květnu zemřel při nehodě vrtulníku. Může vůbec mít na nějaké změny vliv?
V kontextu islámské republiky prezident nemá pravomoc cokoli přetvářet, vše je v rukou duchovního vůdce. Pezeškján prohlásil, že je vůči němu zcela loajální, což mu v zásadě umožnilo volby vyhrát. Je tu od toho, aby ajatolláhovu rétoriku činil tolerovatelnější, snesitelnější pro mezinárodní společenství. Její obsah a účel nicméně zůstávají stejné.
Íránské prezidentské volby vyhrál reformní kandidát. Chce zemi otevřít světu, změnu ale nejspíš nepřinese
Číst článek
Íránský lid žádné obraty z jeho strany neočekává a on nebo další členové vlády nejsou klíčovým problémem. Tím je vysoce zkorumpovaný systém postavený na represivní ústavě. A právě to vyžaduje změny. K těm ale může dojít, jen když od přístupu k politické moci odstraníte nejvyššího vůdce, ajatolláha.
Vzepření se pravidlům
Některé Íránky zmiňují, že když na ulici odmítly mít hidžáb, zastavovali je lidé se slovy podpory a upozornili je na policejní hlídky v okolí. Jiné ale to štěstí neměly a policisté je rovnou zatkli. Pokud tedy žena vyjde na ulici bez povinného šátku, co ji čeká?
Předně záleží na tom, v jaké části země se nacházíte. V menších městech vás mohou okamžitě zatknou, zbít, posadit do auta a odvézt do vazby. V těch větších se ale policie často bojí reakce okolí, na mnoha videích jsme viděli, jak lidé přispěchali ženě pomoci a nenechali policisty, aby ji odvedli.
Ti si ženy v některých případech natáčí, fotí je. Pak máte lidi, kteří se snažím daným ženám výhružně „domluvit“ s tím, že přeci správná Íránka hidžáb nosí, není pro ni dobré na veřejnosti chodit bez něj a podobně, což je v bledě modrém to samé, co káže morální policie.
Ženy, které pravidla zahalování odmítají, jsou nesmírně odvážné. Mnohé si řeknou, že jde jen o blbý kus látky, a protože chtějí pracovat či chodit na univerzitu, i přes nechuť se s ním smíří. Některé se tomu ale veřejně vzepřou, což vyžaduje obrovskou statečnost.
Dělají to proto, že v sobě stále mají naději na změnu a stejně jako mužská populace doufají, že mezinárodní solidarita, která byla během protestů obrovská, se jim vrátí. Dává jim to perspektivu, že jsou jejich hlasy slyšet, a i proto se neváhají postavit policejnímu násilí.
Několik žen i mužů zmíněnému Centru pro lidská práva v Íránu popsalo své aktivity v hnutí Žena, život, svoboda nebo život pod přísnými pravidly. Například 32letá lékárnice Mahshid říká, že se díky protestům naučila, že jako žena má i jiné a důležitější role, než jaké jí ukládá společnost a vláda. U řady lidí si prý také za poslední dva roky všimla pozitivních změn v chování i toho, že se více mužů zajímá o feminismus a ženská práva. Jak se tedy společnost v daném směru posouvá?
V rámci Íránu bych řekl, že nyní se o práva žen zasazuje či je podporuje nejvyšší počet mužů. Je důležité protestní hnutí označovat za to, které se zasazuje o lidská práva, protože dané svobody nemůžete mít v zemi, kde polovina populace, tedy ženy, nemá stejná práva jako ta druhá.
Nobelovu cenu za mír má íránská bojovnice za práva žen Narges Mohammadíová
Číst článek
Totéž se děje i s menšinami, kdy jejich diskriminace vyplouvá stále více na povrch. Mnozí Íránci se díky protestům v zásadě poprvé seznámili s tím, co se děje třeba v Balúčistánu. Jde o desítky tisíc lidí, kteří nemají ani občanský průkaz, přestože se v Íránu narodili.
O tom obyvatelé větších měst v centrálních částech země neměli ponětí. Během demonstrací i po nich jsem si tak začal všímat rozšířené mezilidské solidarity bez ohledu na pohlaví nebo etnickou příslušnost, na což si v období před nimi moc nepamatuji.
Vymyté mozky
Máte pocit, že se názor na vládu mezi lidmi ve větších městech a na venkově či odlehlých oblastech stále liší? Například i kvůli přístupu k informacím?
Myslím, že se to mění. Před událostmi v roce 2016 či o rok později po změně v ulicích volala spíše městská střední třída, během posledních let se ale nesouhlasná nálada rozšířila všude.
Tradičně měl režim příznivce především na venkově, v oblastech pod větším náboženským vlivem. V důsledku extrémně vysoké míry korupce nicméně ztratil i je. A i to je důvod, proč je momentálně oslaben více než kdy jindy, neboť se jeho podporovatelská základna vytratila. Máme zde skupinku rodin, které jsou součástí vedení režimu a mají vše, na co si vzpomenou, a zároveň po celé zemi žije nespočet lidí, kteří každý den trpí.
S korupcí pak současný prezident nic neudělá, režim si lidi nevybírá na základě jejich zkušeností, ale míry loajality. A daní „vyvolení“ pak moc předávají svým dětem či dalším členům rodiny. Když Pezeškján před pár dny absolvoval první zahraniční cestu do sousedních států, byl s ním i jeho zeť, aniž by byl součástí týmu. Máte-li někoho na klíčovém postu, zastávají je pak i jeho příbuzní.
Vy osobně jste z Íránu odešel s rodinou ještě jako dítě, v Norsku se kromě lidských práv ve své rodné zemi věnujete neurovědě. Jaký je ve zkratce váš příběh příchodu do Skandinávie?
Společně se sourozenci jsme odešli po islámské revoluci, byl jsem hodně mladý. Režim upevňoval svou moc, zavíral vysoké školy a začal omezovat práva žen. Má sestra se zrovna chystala studovat na univerzitě, ale vyloučili ji. Ve škole nám vymývali mozky, snažili se z nás udělat jedny z nich.
Atomová hrozba a ztracené přátelství. Vše o nenávisti mezi Íránem a Izraelem
Číst článek
Dělo se hodně věcí, začátek 80. let byl tou nejtemnější dobou. Mého bratrance například popravili za to, že vydával opoziční noviny. Náš otec byl tedy přesvědčen, že odchod bude tím nejlepším řešením. Nikdo nevěřil, že se mulláhové budou u moci držet nyní už přes čtyřicet let.
Odešli jsme do jedné ze sousedních zemí, kde to ale nebylo bezpečné, a tak jsme se nakonec dostali do Norska. Prvních řekl bych patnáct let, jsem si myslel, že se brzy vrátíme. Jak ale vidíte, pořád jsme tady.
Nicméně se rozhodně nehodláme vzdát. Myslím, že právě i díky podpoře ze zahraničí nachází obyvatelé Íránu odvahu. Všichni vědí, že takový režim nemůže trvat věčně, problémem ale je, že za každý den boje proti němu platí řada lidí životem.