Detaily tajné operace, která vedla k útoku na íránské jaderné zařízení, se možná nikdy nedozvíme, incident ale může ohrozit jednání Teheránu se Západem a o to Izraeli jde, soudí bezpečnostní analytik Josef Kraus. „V zájmu Izraele do určité míry je, aby situace eskalovala a udělalo to z Íránu darebácký stát, se kterým se nedá jednat,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. Jaderný program je přitom poslední kartou Teheránu, jak omezit západní sankce.

Rozhovor Teherán 7:04 15. dubna 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V neděli Íránci ohlásili problémy s elektrickou distribuční soustavou v jaderném komplexu u Natanzu, tento týden začali mluvit o útoku a obvinili ze sabotáže Izrael. Podle původních zpráv izraelských médií se jednalo o kybernetický útok, pozdější zprávy hovoří o tom, že v továrně explodovaly nálože. Jak přesně měl tedy útok na íránské jaderné zařízení u města Natanz proběhnout?
Nevíme toho o moc víc, než jste právě nastínila, protože obě strany detaily tají. Z izraelské strany je to pochopitelné, protože se k tomu nepřiznávají, do médií proto vypouštějí jen něco.

Zatím se nicméně zdá, že u Natanzu skutečně došlo k explozi. Potvrzují to i satelitní snímky, ale co bylo zdrojem exploze, se v tuto chvíli neví. Do značné míry to možná nevědí ani sami Íránci. Na začátku se skutečně spekulovalo o tom, že blackout způsobily technické problémy, Íránci následně obvinili cizí mocnost z kybernetického útoku a až pak začali přiznávat, že došlo i k dalším problémům, žádné specifikace ale neposkytli. Víme jen to, že během útoku nikdo nezemřel, několik lidí se mělo zranit až při následné sanaci škod.

Budeme si tedy muset ještě nějakou chvíli počkat, abychom zjistili další informace, úplné detaily ale dost možná nebudeme znát nikdy. Jde o tajné operace a je v zájmu obou aktérů nevypouštět detailní informace na veřejnost.

Pokud by se zprávy o útoku potvrdily, co to vypovídá o síle zabezpečení íránských jaderných zařízení?
To je dobrá otázka, spíš to ale vypovídá o síle státu Izrael, pokud tím útočníkem skutečně byl. Na řadě různých incidentů, ke kterým došlo v posledním roce, Izrael dokázal, že jeho bezpečnostní služby patří ke světové špičce a že podniká takové operace a aktivity, jaké si jiný stát jen tak dovolit nemůže.

Na straně Íránu to zase vypovídá o tom, že i tak perfektně střežená a izolovaná zařízení, jako je Natanz nebo Fordo, prostě nemají maximum možné ochrany. Do značné míry je to dané tím, že s izraelskými zpravodajskými službami spolupracuje také řada Íránců. Nedělají to proto, že by chtěli zrazovat vlastní zemi, ale proto, že nemají rádi íránský režim. Právě pomoc místních, kteří se připojují k podobným aktivitám bezpečnostních služeb Izraele a dalších států, znamená tu největší zranitelnost jakýchkoliv íránských bezpečnostních záležitostí. Pokud cizí síly mohou počítat s pomocí místních, kteří to dělají z nejrůznějších důvodů, dá se tomu velmi těžko bránit.

Útok je některými médii přirovnáván k události z roku 2010, kdy zhruba tisícovku íránských odstředivek vyřadil počítačový vir Stuxnet vyvinutý Američany a Izraelci. Jsou podle vás tyto útoky do jisté míry srovnatelné?
Podle dostupných informací to zatím vypadá, že Stuxnet napáchal mnohem větší škody. Míru škod na íránském jaderném programu v tuto chvíli neznáme, v případě Stuxnetu to ale skutečně znamenalo, že íránský jaderný program jako takový byl na několik měsíců v podstatě vyřízen. Napáchalo to reálné fyzické škody na celé řadě zařízení uvnitř Natanzu – jednalo se konkrétně o centrifugy, které mají obohacovat uran.

Íránský jaderný provoz v Natanzu se stal obětí ‚jaderného terorismu,‘ míní jeho šéf Sálehí

Číst článek

Jaké následky má nejnovější útok, zatím úplně nevíme. Íránská strana přiznala především blackout. To znamená, že do zařízení nebyla dodávána elektřina a je otázkou, jestli tím bylo nějaké zařízení poškozeno. Pokud ne, tak se jedná vlastně jen o zařízení pro dodávku elektrické energie. Tím, že je Natanz izolován od zbytku elektrické sítě v Íránu, má vlastní generátory i vlastní zdroje, jako jediná škoda se zatím jeví pouze poškození těchto zdrojů. A to nemá na íránský jaderný program žádný dramatický dopad.

Jak potom vnímáte zprávy amerického deníku The New York Times, které tvrdí, že zjevná sabotáž značně snížila schopnosti pokračovat v obohacování uranu a že opětovné nastartování produkce v Natanzu může trvat až devět měsíců?
Tohle všechno jsou neověřitelné informace, které pocházejí ze zpravodajského prostředí, a my nejsme schopní je z veřejných zdrojů verifikovat.

Íránci se naopak tváří, že se nic nestalo. V úterý dokonce ohlásili, že jim prostředky stačí k tomu, aby začali obohacovat uran na 60 procent, což je historicky největší hranice, na kterou by se mohli dostat. Samozřejmě to může být dílem íránské propagandy, ale jak říkám, nelze to úplně ověřit. Pokud tedy porovnáme dostupné informace, stále mi z toho vychází, že škody nebudou až tak dramatické, nicméně může to být dáno utajováním informací o jejich rozsahu.

Dochází k podobným útokům častěji a jen některé získají takovou mediální pozornost, anebo jde spíš o výjimečné případy?
Ke kybernetickým útokům dochází na denní bázi, a to nejen mezi Íránem a Izraelem, ale v podstatě po celém světě. Existují databáze, které zaznamenávají kybernetické útoky, a ty jsou každý den zahlcené tisíci větších či menších incidentů. Z tohoto hlediska to není nic nového, ale pokud jde o útoky, které dokážou reálně poškodit nějakou infrastrukturu, ty jsou relativně výjimečné. Za posledních deset patnáct let pár příkladů ve světě máme, ale i tak můžeme hovořit o tom, že jde o něco relativně nestandardního.

Počet vzájemných půtek a šarvátek mezi Íránem a Izraelem nicméně v posledních měsících výrazně nabývá. Jsou to nejrůznější útoky na izraelské lodě, z druhé strany zase na íránské lodě, útoky na personál a podobně. V úterý Írán ostatně oznámil, že došlo k destrukci zpravodajské sítě Mosadu v sousedním Iráku. To jsou opět neověřitelné informace, okamžitě se proto vynořily spekulace, že jde pouze o íránskou propagandu, která má ukázat, že Írán není až tak bezbranný, jak se v souvislosti s útoky na Natanz zdá.

Jediná karta: jaderný program

K útoku došlo po sobotním představení nových odstředivek, které umožňují rychlejší obohacování uranu a které prezident Hasan Rúhání v tento den slavnostně uvedl do provozu. Byla tato událost hlavní motivací k útoku, anebo to souvisí spíš s probíhajícími diplomatickými rozhovory o íránské jaderné dohodě, které začaly minulý týden ve Vídni?
Načasování skutečně není náhodné, velice pravděpodobně to bude ale kombinace obou těchto zásadních událostí.

Poslední ‚polibek' od Trumpa? Smrt fyzika je hlavně pokračováním ping-pongu mezi Íránem a Izraelem

Číst článek

Asi před měsícem Íránci oznámili pořízení nových centrifug, které den před útokem prezident Rúhání ve státní televizi fakticky „pokřtil“ a uvedl je v činnost. Určitě tedy není náhoda, že jen den poté dojde k útoku. Zároveň je ale potřeba to vnímat v kontextu probíhajícího jednání na úrovni 6+1 ve Vídni, které má za cíl dostat Írán opět k jednacímu stolu a výměnou za zmírnění ekonomických sankcí Západu ho dotlačit k dodržování jaderné dohody, ať už bude mít jakoukoliv podobu.

Je zjevné, že Izrael dlouhodobě vystupuje proti jakékoliv dohodě s Íránem. Izraelská politika poslední roky nedělá v podstatě nic jiného, než že systematicky torpéduje jakékoliv snahy o domluvu s Íránem, teď ale došlo ke změně politické konstelace. Když Bílému domu vládne republikánská administrativa, není nakloněná debatám s Íránem, a naopak přijímá tvrdší přístup. Tím je například přitvrzení unilaterálních ekonomických sankcí nebo odstoupení od jaderné dohody, jako se to stalo právě za vlády Donalda Trumpa. Začátkem roku ale do Bílého domu nastoupili demokraté, Joe Biden přitom opakuje, že odstoupení od jaderné dohody byla chyba a že to nová administrativa bude chtít napravit. Tím vysílá Íránu signály, že Američané jsou ochotni se domluvit.

Když celou tuto situaci začnete eskalovat a hrozí odvetná opatření ze strany Íránu, tak to komplikuje, nebo dokonce znemožňuje uzavření dohody na mezinárodní úrovni. A to je to, o co státu Izrael jde. 

Írán už ostatně varoval, že útok může jednání poškodit. Může tedy nejnovější incident rozhovory skutečně ohrozit?
Určitě může, ale asi ne dlouhodobě. Jak Spojené státy, tak Írán o dohodu stojí, jde jen o to, jaké bude mít podmínky. V tuto chvíli dochází k ukazování svalů, ať už jde o íránské deklarování o cíli obohacovat uran na 60 procent, nebo výhrůžky o odchodu z jednání. Tohle všechno je součástí rozhovorů a zastávání pozice, z níž mohou během vyjednávání slevovat výměnou za americké ústupky. Američané zase tvrdí, že nebudou odstraňovat žádné sankce, dokud Írán nezačne automaticky plnit podmínky dohody, která už je jejich zaviněním mimochodem mrtvá.

Pokud si obě strany vzájemně neustoupí, nemají šanci se domluvit. Vysílají ale signály, že domluvu chtějí, což nám dává šanci, že k dohodě velmi pravděpodobně dojde, pokud tedy situace neeskaluje z nějakého jiného důvodu. Tím mohou být právě tyto „přestřelky“ se státem Izrael.

Jak už jste zmiňoval, Írán v úterý oznámil, že začne obohacovat uran na 60 procent, což je nejvyšší koncentrace, na kterou by kdy obohacoval. Íránská televize PressTV rovněž uvedla, že v továrně v Natanzu bude zprovozněno dalších 1000 odstředivek. Vidíme z těchto plánů, že útok pobídl Teherán k tomu, aby své úsilí v rámci jaderného programu ještě zesílil?
Do určité míry ano. Tady je ale třeba si uvědomit, že jaderný program je pro Írán poslední karta v ruce, která mu při diplomatickém snažení zbývá. Teherán nemá jinou šanci, jak tlačit na mezinárodní společenství k odstranění sankcí. Pokud tedy Írán říká, že je technologicky a znalostně na takové úrovni, že je schopen obohacovat až na 60 procent a je ochoten to dělat, je to součástí politického tlaku.

V tuto chvíli je Írán schopen prokazatelně obohacovat na nějakých 20 procent a je samozřejmě otázkou, kdy a zda vůbec bude případně schopen obohacovat na oněch 60 procent. Už jen to prohlášení ale vytváří politický tlak na mezinárodní společenství, které se tomu snaží zabránit. Tím ho Írán pobízí k tomu, aby došlo k dohodě, a říká: „Pokud se nedohodneme, budeme obohacovat dál, a chcete-li tomu zabránit, upusťte od sankcí a vytvořme nějakou novou dohodu pod patronátem Mezinárodní agentury pro atomovou energii.“

Íránsko-izraelský ping-pong

Jak velké nebezpečí íránské obohacování uranu na 60 procent vlastně představuje?
Nebezpečí toho, že by v tu chvíli měl Írán získat jadernou bombu, to neznamená. Aby to bylo využitelné ve vojenském programu, je potřeba uran obohacovat na obrovské hodnoty kolem 95–98 procent. To je ještě daleká cesta, ale je to důležitý signál, že íránská technologie a znalosti jsou na takové úrovni, že by se k tomu krůček po krůčku mohl dostat, pokud by skutečně chtěl a cítil by v tom národní zájem.

Izraelskou obchodní loď zasáhl výbuch. Netanjahu z útoku obvinil Írán, země odpovědnost odmítá

Číst článek

Hodnota 60 procent nicméně prakticky nic neznamená – je to hodnota použitelná pro výzkum nebo pro energetiku, kde je to ostatně využitelné už od nějakých čtyř procent. Jde tedy hlavně o politické gesto a možnost ukázat: máme technologii, umíme to, jsme na výši a tím pádem jsme důležitý partner pro další diplomatické vyjednávání.

Jak důležité jsou v tomto smyslu rozhovory o dohodě, kterou jednostranně vypověděla administrativa Donalda Trumpa a k níž se nyní chtějí mezinárodní mocnosti včetně USA vrátit?
Pro všechny zúčastněné relativně dost. Je to poslední možný mechanismus, který může Íránce přimět k tomu, aby jaderný program pod mezinárodním dohledem omezili. Íráncům to zároveň dává jedinečnou příležitost vytvořit tlak na odstranění sankcí, zejména těch amerických, které íránské hospodářství nejvíce dusí. Írán je poslední dva roky v obrovských ekonomických potížích. Zčásti za to skutečně mohou sankce, zčásti si za to mohou Íránci sami a dílem za to může i aktuální pandemická situace. Nemá moc možností, jak z toho ven, Írán se ale skutečně potřebuje této ekonomické zátěže zbavit.

Zachránil tisíce etiopských Židů. ‚Dodnes mám husí kůži. Byla to jedinečná operace,‘ říká agent Mosadu

Číst článek

Jeho jedinou kartou je tedy vyměnit jaderný program za odstranění sankcí. Problém ale spočívá v tom, že Spojené státy byly těmi, kdo od dohody jednostranně odstoupily, a to má dopad i na vnitřní íránskou politiku. V červnu budou v Íránu prezidentské volby, kampaň se pomalu blíží a už nyní někteří možní kandidáti – zejména lidé z konzervativního spektra politiky – tvrdí, že jakákoliv dohoda s Američany je nesmysl, protože se jim nedá věřit. Už jednou tu dohoda byla, nefungovala a Američani zradili důvěru íránského lidu, byla by proto chyba jít jim opět na ruku.

To je další dimenze politického vyjednávání. Zatímco v USA nastoupila nová administrativa, v Íránu zase současná prezidentská administrativa končí. Za pár měsíců se ale situace může do značné míry změnit tím, že politické karty budou rozdány úplně jinak. Pokud by tedy došlo k dramatickému krachu jednání, mohlo by to značně poškodit tu část íránské politické reprezentace, která stojí o dohodu se Západem. A naopak by to mohlo posílit tradicionalisty a konzervativce. Věřím, že pokud se o tom bavíme my dva, tak to velmi dobře vědí také Američané a přizpůsobují tomu i diplomatickou strategii.

Na závěr se ještě vraťme k útoku na jaderné zařízení u Natanzu. Jak závažné bezpečnostní konsekvence může útok ještě mít? Dá se očekávat nějaká odvetná akce Íránu, anebo se budou držet zpátky stejně jako po prosincovém atentátu na klíčovou postavu íránského jaderného programu Mohsena Fachrízádeha?
Nějaké odvetné akce už probíhají, ostatně už poslední rok sledujeme systém útoku a odvety poměrně intenzivně. Je to takový ping-pong, kdy Izrael napadne íránskou loď někde ve Středozemním moři, Íránci zase napadnou izraelskou loď v Perském zálivu, teď došlo k útoku na Natanz, vzápětí zase Írán ohlásil zničení zpravodajské buňky Mosadu v Iráku a tak dále. Tento drobný ping-pong bude pokračovat, samozřejmě je ale otázkou, jestli to nebude dál eskalovat a útoky nebudou větší a větší.

V zájmu Izraele do určité míry je, aby situace eskalovala, zostudilo to Írán a udělalo to z něj darebácký stát, se kterým se nedá jednat. Írán naopak musí prokázat, že si nenechá nic líbit, zároveň tím ale nechce torpédovat možné vyjednávání o odstranění sankcí.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít