Měl sny, ale musel umřít mladý, vzpomíná matka na Čechoizraelce Orana. Hamás ho zastřelil přes dveře
Teroristický útok Hamásu na Izrael z předminulé soboty má na 1400 obětí, mezi nimi je i dvaadvacetiletý Čechoizraelec Oran. Jako potomek českého vystěhovalce do Izraele měl český pas. Poslední okamžiky dvaadvacetiletého Orana popsala jeho matka.
„V sobotu ráno nám začal Oran psát esemesky, že slyší výbuchy a střelbu. Zpočátku si myslel, že někdo hraje počítačovou hru. Neměl tušení, že mu jde život. Od jeho přítelkyně jsme se dozvěděli, že ozbrojenci vtrhli do jejich domu a dobývali se do místnosti. Držel dveře a přes ně ho zastřelili,” popisuje Oranovy poslední chvíle jeho matka Karen.
Když tam vtrhli ozbrojenci z Hamásu, byl její syn na návštěvě u přítelkyně v kibucu Nirim na jihu Izraele.
„Nikdo jim nepřišel na pomoc. Žádná armáda, nikdo. Nerozumím tomu. Armáda je všude, vše je zabezpečené. Nerozumím tomu. A je nechali na pospas. Sedm dlouhých hodin!“ zlobí se Karen.
Zmatek panoval podle ní ještě několik dní po útoku Hamásu. O smrti svého syna věděla od soboty, úřady jí to oznámily až o několik dní později. Tři dny po Oranově pohřbu volali z pohřebního ústavu, jakou by chtěla smuteční řeč.
‚Bojíme se‘
Karen žije v Galilei, její syn Oran bydlel poblíž Tel Avivu, kde pracoval v počítačové firmě.
„V prosinci absolvoval vojenskou službu, byl v na návštěvě v Londýně. Byl to prostě dvaadvacetiletý kluk, hrál na kytaru, rád zpíval... Měl své sny. Jen musel umřít tak mladý,“ říká Karen.
Při teroristickém útoku Hamásu zemřel mladý Čech. V Izraeli byl navštívit přítelkyni
Číst článek
Oran měl stejně jako ona český pas. Jeho pradědeček byl Čech. Ještě před okupací se mu podařilo uprchnout a na lodi mířil do Palestiny. Britská armáda ho zatkla a deportovala na ostrov Mauritius, kde strávil pět těžkých let v detenčním táboře. Když vznikl Stát Izrael, usadil se tam.
„Myslel si, že tady bude v bezpečí. Všichni jsme si to mysleli. Pocit bezpečí už je ale pryč. Bojíme se, co bude dál,” přiznává Karen.
„Je mi líto lidí z obou stran. Vím, že lidé v Gaze trpí stejně jako my. Utrpení i soucit nezná hranice, nezná náboženské ani rasové rozdíly. Všichni jsme lidé. Mému synovi už nikdo nepomůže, ale něco se musí stát. Násilí na obou stranách musí skončit,“ přeje si Karen.
