Mašina na odmítání cizinců jich teď má začlenit statisíce. Funguje toho tu už hodně, mírní obavy expertka
Česko si mezi žadateli o azyl vybíralo jednotlivce, teď dává víza desítkám tisíc běženců z Ukrajiny. Podle Marie Jelínkové z Fakulty sociálních věd UK sice hrozí prohloubení stávajících problémů ve zdravotnictví nebo bydlení, zároveň jsme ale na soužití připravenější než před několika lety.
Před válkou
V posledním desetiletí do Česka ročně přicházely necelé dva tisíce běženců, uprchlíků či utečenců. Všechny pojmy označují totéž: člověka, který utíká před válkou, nebo kterému doma hrozí kruté zacházení. Se žádostí o mezinárodní ochranu tu od roku 2004 uspělo 16 procent z nich, většina navíc získala jen dočasnou doplňkovou ochranu. Pro ostatní byl podle českých úřadů návrat do země původu bezpečný.
Ochranu běžencům zajišťují mezinárodní úmluvy, které je zakazují bezdůvodně odmítnout. Země ovšem mohou přijetí podmínit přísnými pravidly, což je i případ Česka. Běženců dříve přicházelo podstatně víc než zmíněné dva tisíce, jejich počty ale srazila nevstřícná azylová politika. Během uprchlické krize po roce 2015 české úřady otestovaly, jak tvrdé podmínky mohou nastavit.
„Porušování lidských práv migrantů není izolované ani náhodné, ale systematické. Tvoří integrální součást české vládní politiky, která má za cíl odradit migranty a uprchlíky od vstupu do země nebo pobytu v ní,“ komentoval tehdy česká pravidla Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Filippo Grandi. Ani mezinárodní kritika ale český přístup nezměnila a uprchlíci se zemi vyhnuli. Sousední Německo v následujících letech přijalo přes milion uprchlíků, Česko po nedůstojných tahanicích několik desítek azylantů.
Trendy v konkrétní zemi můžete sledovat skrytím ostatních kliknutím do legendy. Vyčištěná zdrojová data nabízíme zde.
Proč přicházeli? – vysvětlení některých trendů v grafu
- V roce 2000 byl přijat nový cizinecký zákon a řada cizinců – nejčastěji Rusů a Ukrajinců – hledala způsob, jak si udržet legální status. Nově totiž nemohli splnit zákonné podmínky pobytu, často jim chyběla potřebná dokumentace. V dalších letech proto došlo k mohutnému nárůstu podaných žádostí o azyl, který ovšem dostal málokdo. Proto také přestali žádat.
- Imigrace z Mongolska s vrchlem v roce 2008 je důsledek ekonomické krize. Řadu z nich do země nalákali nekalí zprostředkovatelé, další sice měli zajištěné konkrétní pracovní místo, ale vyřízení víz trvalo měsíce. Nezřídka zadlužení Mongolové zjistili, že práci nemají a dle zákona by se měli vrátit do země původu. Žádali proto o azyl, aby v zemi mohli zůstat legálně. Obvykle neúspěšně.
- U Arménů neznáme důvod skokového nárůstu v roce 2019. Důvod, proč rychle opadl, je vládní zařazení Arménie na seznam bezpečných zemí, v důsledku mohly být žádosti rychle zamítnuty.
Za „běžné“ situace – běžné pro úřady, ne pro uprchlíka – si běženec po překročení hranic první bezpečné země žádá o mezinárodní ochranu. V Evropské unii se přijímání uprchlíků řídí Dublinskými dohodami, které z tohoto pravidla stanoví řadu výjimek. Pokud například uprchlíci mají rodinu v některé unijní zemi, mohou žádat v ní.
Nic to nemění na tom, že hlavnímu náporu čelí země na hranici EU. Tentokrát je to Polsko, kam do poloviny března podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dorazily téměř dva miliony uprchlíků. Další země, které mají společnou hranici s Ukrajinou, hlásí menší čísla: Rumunsko 450 tisíc, Moldávie 340 tisíc, Maďarsko 260 tisíc a Slovensko 210 tisíc. Uprchlíky hlásí i agresor: Rusko 140 tisíc, Bělorusko jeden a půl tisíce lidí. V Česku se zatím zaregistrovalo 80 tisíc lidí, podle odhadů jich do země dorazilo přes 200 tisíc.
Do půl roku se k žádosti musí vyjádřit odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Ten na svém webu ve zkratce popisuje celé řízení. Má tři možnosti: udělit časově neomezený azyl, dočasnou doplňkovou ochranu, nebo žádost odmítnout a cizince poslat domů.
Neúspěšní žadatelé dostanou několik dní na vycestování; někdy je odjezd na nich, jindy se vyhoštění účastní policie. K nucenému opuštění země mohou také využít instituci s orwellovským názvem program dobrovolného návratu, ve kterém ministerstvo vnitra například hradí cestu zpět lidem, kteří na ni nemají peníze.
V některých případech české úřady neudělí nebo odmítnou prodloužit mezinárodní ochranu cizincům, kterým doma hrozí nebezpečí. Týdeník Reportér například popisuje příběh Afghánce, kterého ministerstvo vnitra na podzim 2017 chtělo poslat zpět do země ve válce. O jeho setrvání v Česku rozhodl až soud.
Nejčastějšími žadateli o mezinárodní ochranu jsou v Česku dlouhodobě Ukrajinci – trend začal dlouho před první ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině v roce 2014. Úspěšnost jejich žádostí je ovšem pouhých devět procent, z toho dvě třetiny dostanou jen dočasnou ochranu. Vstřícnější byly české úřady jen v letech 2015 a 2016, kdy úspěšnost Ukrajinců dočasně vyskočila ke třiceti procentům. Statistiky ministerstva vnitra ovšem každoročně uvádějí také vysoké počty zastavených řízení, kdy žadatel přestal komunikovat, a také řadu žádostí přesunutých na další rok.
„Každá azylová žádost je posuzovaná individuálně a velmi důkladně,“ upozorňuje pro iROZHLAS.cz Marie Jelínková z Katedry veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd UK. „Žadatelé o azyl mají jasně určená práva, ale můžou být a často taky jsou odmítnutí. Pro ty, které přijmeme, máme strukturovaný státní integrační program: určuje třeba podobu výuky jazyka nebo asistence s bydlením.“
„Žádost o azyl je náročná pro stát i pro žadatele,“ dodává. „Je to drsný životní zážitek. Představte si, že prožijete obrovské trauma a při výslechu pak svůj příběh líčíte opakovaně a do nejmenších detailů, často mnoho hodin v kuse.“
Ekonomičtí migranti × azylanti
Existují dva hlavní typy migrace: ekonomická a azylová. Naprostá většina příchozích do Česka jsou ekonomičtí migranti, například ke konci roku 2020 bylo v zemi podle ministerstva vnitra 165 tisíc Ukrajinců, z toho žadatelů o azyl pouze několik stovek.
Média běžně směšují běžence s ekonomickými migranty. Oba typy imigrace se přitom řídí jinými zákony. Uprchlíků v posledních letech do Česka přicházelo o dva řády méně než ekonomických migrantů. Ekonomické migraci se v textu nevěnujeme, zmíníme pouze důležité propojení: Ukrajinci převažují jak mezi uprchlíky, tak mezi ekonomickými přistěhovalci. Přes 170 tisíc, víc než čtvrtina ekonomických migrantů v Česku, přichází z Ukrajiny. Vazba mezi oběma skupinami se projevuje například tím, že větší část uprchlíků před současnou válkou míří do regionů se silnou ukrajinskou komunitou.
„Česká migrační politika se řídí principem, že každý, kdo přichází ze zemí mimo Evropskou unii, musí obhájit účel pobytu,“ vysvětluje Jelínková. „Když přicházíte pracovat, musíte ukázat, že už máte konkrétní pracovní nabídku. Jsou země, které mají vstřícnější nastavení.“
Aktuálně
Popsaný mechanismus není dimenzovaný na současné počty běženců: Ukrajinu během tří týdnů opustily téměř tři miliony lidí, české hranice překročilo 200 tisíc.
Náročný azylový proces je podle ministerstva vnitra důvod, proč desítky tisíc Ukrajinců prchajících před válkou do Česka nabádá, aby si vyřizovali dlouhodobé speciální vízum – což je jen jiný název pro pobytové oprávnění vízum za účelem strpění. Nežádají tady o azyl a de iure proto nejde o uprchlíky.
Typ pobytu přitom zásadně ovlivňuje, jaké má člověk v hostitelské zemi práva, povinnosti i možnosti do budoucna.
„Strpitelské vízum“ není primárně určené válečným utečencům. Bývá využíváno v situacích, kdy cizinec nemůže z nějakého závažného důvodu vycestovat z Česka, například když svědčí v soudním procesu.
Ministerstvo vnitra teď po něm sáhlo proto, že se dá přidělit hromadně celé skupině lidí. Držitele opravňuje k přístupu k nejzákladnějším potřebám: mohou si vyřídit pracovní povolení, stát za ně zaplatí zdravotní pojištění a mohou žádat o dávku mimořádné okamžité pomoci. Děti do patnácti let mohou navštěvovat základní i střední školy, včetně 100 až 200 hodin kurzů češtiny v každém školním roce. Na vysoké školy automatický nárok nemají, ty ale slibují vstřícnost.
„Je otázka, jestli na to všechno máme kapacity,“ pochybuje Jelínková. „Jedna věc je říct ‚máte nárok na kurzy češtiny‘. Druhá, jestli to můžou dostat v kvalitě, při které to bude mít smysl.“
Průzkumy: Anexí Krymu si Putin zvedl popularitu. Vyhrožování mu teď pomohlo, ale válka nemusí
Číst článek
„Češi počítají s tím, že uprchlíci z Ukrajiny hned začnou pracovat,“ pokračuje. „Jenže většina příchozích jsou matky s dětmi. Takže nejdřív musí najít školu nebo školku pro děti. Pak práci, která je má uživit, a ze které zaplatí nájem. To všechno v zemi, kde se aspoň zpočátku nedomluvíte.“
Pozitivní je podle Jelínkové naopak fakt, že ministerstvo ustoupilo z původního požadavku, podle kterého si uprchlíci měli platit vlastní zdravotní pojištění.
„Vláda jim nejdřív stanovila povinnost platit si soukromé pojištění. Pak si na vnitru všimli, že porušují vlastní zákon – přímo u strpitelského víza se v něm píše, že pokud si žadatel nemůže pojištění dovolit, platí mu ho stát. Po několika dnech už to ale nevyžadovali.“
Zákonná povinnost části ekonomických migrantů platit drahé komerční pojištění – především dětem – je podle ní jednou z největších překážek, aby do země přivedli zbytek rodiny.
‚Utíkají před válkou, měli by mít nárok na azyl.‘ Stát se musí chystat na příchod Ukrajinců, říká expertka
Číst článek
„Zaplatit uprchlíkům pojištění vypadá bůhvíjak vstřícně, ale je to v našem zájmu. Taky bych si vybrala platit víc a mít jistotu, že se moje děti ve školce nepotkají s tuberkulózou. Češi už proti ní přestali očkovat, na Ukrajině je rozšířenější. Není to žádný velký problém, pokud ho budeme řešit. Podobné je to se sociálními dávkami: když nebudou, zaděláváme si na obrovské sociální problémy. Lidi bez práce a bez peněz jsou oprávněně zoufalí,“ dodává Jelínková.
Pravidla pro Ukrajince utíkající před válkou se mění stejně rychle jako představy, na jak dlouho v Česku jsou a co je zde čeká. Ministr vnitra téměř denně oznamuje nová opatření (viz přehled na webu ministerstva). Strpitelské vízum umožňuje částečné manévrování, které ovšem vyžaduje hodně pozornosti a zkušeností. Strpění není integrace a navigování statisíců uprchlíků pomocí jednorázových opatření může skončit kličkováním ode zdi ke zdi.
Situaci by měl zpřehlednit „lex Ukrajina“, který poslanci odhlasovali minulý pátek. Vychází z koncepce dočasné ochrany, kterou na počátku března aktivovala Evropská komise. V šuplíku ho měla od kosovské krize v roce 1999. Evropský návrh je připravený pro situaci, kdy do unie přichází monolitický proud uprchlíků na kratší dobu. Jeho aktivaci komise poprvé zvažovala po roce 2015, tehdy byl ale proud běženců různorodý.
V budoucnu
Potřeby uprchlíků v akutní fázi se daří uspokojit i díky energii dobrovolníků a rekordním peněžním darům. V dlouhodobém pohledu to stačit nebude.
„Ukrajinci většinou čekají, že se brzy vrátí zpátky,“ upozorňuje Jelínková. „Řada z nich takovou možnost bohužel mít nebude. A bude trvat, než si připustí, že to není na dva měsíce, ale na několik let. Kdyby vypukl konflikt tady a vy byste musel utéct do Německa, tak taky sbalíte batoh, počítač a myslíte si, že za měsíc se vrátíte domů.“
„Integrace a soužití chce čas. Hodně věcí nepůjde snadno a bude to trvat, ale to by nás nemělo odrazovat. Uprchlíci teď nejsou v pozici ‚hledám byt, hledám práci, hledám školu pro dítě‘. Je to překotné, nejdřív musí zpomalit. To je v pořádku.“
Migrace v Česku pohledem expertky: Za 25 let se přístup státu nezměnil. Jen přichází méně vzdělaných Ukrajinců
Číst článek
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) se v prvních týdnech po invazi vyjádřil, že Česko může přijmout až 250 tisíc ukrajinských běženců. To představuje zátěž na oblasti, které jsou pod tlakem už dnes – typicky školství nebo zdravotnictví. Čtvrt milionu navíc nemusí být zdaleka konečné číslo, slova ministra jsou spíš přáním než předpovědí či podmínkou. Ostatně se sílící uprchlickou vlnou nyní ministr spolu s kraji hledá nový strop.
„Cizinecká témata jsou lakmusový papírek odhalující, co ve společnosti funguje a nefunguje,“ myslí si Jelínková. „Školy, které zvládají inkluzi, jsou na migranty lépe připravené. Od nepřipraveného startu inkluze jsme se naučili pracovat s asistenty, od loňska funguje nový systém vzdělávání dětí cizinců na školách.“
V řadě oblastí jsou podle ní připravené materiály ke vzájemnému soužití s migranty, které většinou vznikly zespoda, díky aktivitě nestátních organizací.
„Co naopak nefungovalo, nebude zřejmě fungovat ještě víc,“ dodává. „Sociální bydlení neumíme nebo nechceme umět ani u Čechů, takže se obávám, že nebude fungovat u migrantů.“
Zvýší se tlak na lékaře v oborech, kde jich je už nyní nedostatek, jako jsou pediatrie či dětská psychiatrie. Zdravotnický personál mohou doplnit sami Ukrajinci, jenže české úřady nejsou příliš ochotné uznat tamní zdravotnickou kvalifikaci, a to ani u dobře vzdělaných lékařů za běžného provozu. Nutnou podmínkou je nabídka odborných jazykových kurzů, ty jsou ale zatím nedostupné.
Marie Jelínková
Marie Jelínková působí na Katedře veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd UK. Zaměřuje se na témata spojená s mezinárodní migrací, integrací osob s migrační zkušeností, analýzou veřejných politik, sociálního vyloučení a začleňování. Dlouhodobě spolupracuje s českými i mezinárodními organizacemi pracujícími s migranty.
Je také spoluautorkou rozsáhlého Manuálu lokální integrace, který mapuje klíčové aspekty tématu a shrnuje české zkušenosti s integrací cizinců.
Další silné téma bude ochrana před pracovním a sexuálním vykořisťováním. Ukrajinky, včetně vzdělaných, obvykle pracují ve službách – jako uklízečky či pečovatelky, často v šedé ekonomické zóně. S tím se pojí práce za nižší než minimální mzdu bez účinné ochrany před vykořisťováním. Objevují se proto první hlasy volající po zjednodušení uznávání zahraničních kvalifikací nebo vzdělání. To by mohlo zabránit stereotypizaci Ukrajinek jako manuálních pracovnic.
Tématem může být také kriminalita. Dosud ji imigrace nezvyšovala, naopak. V posledních dvaceti letech ale naprostá většina cizinců přijela za prací, stovky tisíc běženců budou pro zemi nové.
„Problémů je hodně, ale taky máme za poslední roky vyklíčená semínka, která můžeme použít. Když dnes budete potřebovat materiály, jak učit cizince ve školce, najdete to na webu do deseti minut. Zlepšila se inkluze. Výuku jazyka zvládneme, zejména když bude podporovaná nebo komerčně zajímavá,“ tvrdí Jelínková.
„Díky tomu, že teď přichází tolik lidí, vzniká obrovský tlak na stát, který se dlouhodobě odmítal migraci přizpůsobovat. Právě skrz ni si ale můžeme uvědomit, co v našem systému funguje a to ocenit – protože toho funguje hodně. A zároveň máme příležitost jasně pojmenovat, kde to skřípe, a něco s tím dělat.“
