Psycholog Lukas Blinka z Institutu pro psychologický výzkum v mezinárodním týmu zkoumal, kolik adolescentů ohrožují digitální závislosti. Prudký nárůst připisuje covidu, s odstupem jsou podle něj čísla lepší. Jako problém ale vnímá vysoké počty rizikových uživatelů mezi nejmladšími účastníky studie.

Data Praha 6:00 27. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Světová zdravotnická organizace (WHO) na konci září vydala studii Teens, screens and mental health (Náctiletí, obrazovky a duševní zdraví). Mezinárodní tým v letech 2021 a 2022 zjišťoval, jak se adolescenti potýkají se dvěma typy digitálních závislostí: na sociálních sítích a na hraní počítačových her. Data za Evropu, střední Asii a Kanadu upozorňují, že v posledních letech se problém ve všech sledovaných zemích výrazně zhoršil.

Na studii se podílel také psycholog Lukas Blinka z brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Studie upozorňuje na nárůst problematického využívání sociálních médií mezi náctiletými. Jak vážné to je?
V Česku problematických uživatelů od roku 2018 přibylo z 5 na 8 procent, mezinárodně ze 7 na 11 procent. Jsou ale i ohroženější skupiny: u patnáctiletých dívek to je až 16 procent. U kluků zase 16 procent problémově hraje počítačové hry, a to ve všech věkových kategoriích. Takže ta čísla jsou potenciálně vysoká.

Nemá ale cenu strašit, mluvíme o problematickém používání sítí, což není nutně totéž co závislost. To číslo neříká, kolik teď máme závislých dětí. Ukazuje riziko závislosti, které se může projevit později. Anebo nemusí. Každopádně bychom se ale u těchto dětí měli minimálně zamyslet, zda není jejich vývoj negativně ovlivněn používáním digitálních technologií.

Koho tedy ve studii označujete za problematického uživatele?
Respondenty, kteří splňují šest z devíti kritérií pro závislost. Je ale třeba říct, že je to do určité míry arbitrární, mohlo to být pět, sedm, nebo taky všech devět. Symptomy jsou například opouštění koníčků, zhoršené výsledky ve škole, lhaní o tom, kolik času trávím na sociálních sítích, a podobně. A taky abstinenčními příznaky, to znamená, že je člověk nervózní, neklidný, agresivní, když nemůže být online.

Podstatnější než přesná hranice je ale to, že vidíme nárůst. To je neoddiskutovatelné, protože metodologie byla stejná jako před čtyřmi lety. A stejná pro všechny zapojené země.

Takže střízlivý závěr studie zní, že rychle přibývá dětí se sklonem k závislosti na sociálních médiích.
Ještě bych případnou mediální paniku mírnil tím, že data se sbírala v roce 2022. Což je hned po skončení covidové krize a lockdownů, kdy děti neměly moc co jiného na práci než být online.

Z jiných studií víme, že potenciál závislostí rostl mírně ale dlouhodobě už před covidem. Během covidu se čísla prudce zvýšila a pak zase vrátila do původního trendu, který byl rostoucí, ale ne tolik.

Kdy zjistíme, jak moc šlo o covid a jak moc dlouhodobý trend?
Data pro další díl téhle studie budeme sbírat v roce 2026.

Na sítích v osmi letech

Takže situace není tak vážná, jak studie říká?
Snažím se spíš mírnit možnou radikální interpretaci, která se u těch čísel nabízí.

Jedno zjištění pro mě ale alarmující bylo: čekal bych, že nejvíc problematických uživatelů bude střední adolescence, kolem patnácti až sedmnácti let. V tom věku nastává vrchol používání digitálních technologií, alespoň jsme si doteď mysleli. Teď se ale ukázalo – a mě osobně to překvapilo – že už ti nejmladší ve studii v tom jedou poměrně dost. Deset procent jedenáctiletých vykazuje znaky problematického používání sociálních sítí. A to ve věku, kdy vlastně na sociálních sítích ani nemají být.

O jakých sociálních sítích teď mluvíme?
TikTok, Instagram. Ty v téhle generaci dominují. Ale ve studii jsme měli zahrnuté i třeba messengery jako WhatsApp.

Tady se stalo něco, co jsme si  jako společnost skutečně nepohlídali. Pokud už v jedenácti letech máme desetinu problematických uživatelů, tak to znamená, že problém začal mnohem dřív, v deseti, devíti, osmi letech. Přitom se doporučuje používat sociální sítě od třinácti, možná spíš patnácti. Dřív jsme mysleli, že ten problém je v adolescenci. Ale teď se posunul mnohem níž.

Jak se to stalo?
Popravdě řečeno nevím.

Osm hodin hraní denně

Druhá část vašeho průzkumu se věnovala hraní počítačových nebo mobilních her. Hrají podle ní dvě třetiny dětí, třetina denně, desetina problematicky. To je podobné množství rizikových jako u sociálních sítí. Jsou ta čísla srovnatelná?
Jsou srovnatelná v té nejmladší kategorii, u jedenáctiletých. Tam ještě nevidíme velké rozdíly mezi chlapci a dívkami, obojí podobně intenzivně používají sociální sítě i hrají počítačové hry.

U třináctiletých se najednou statistiky rozevřou, holky pokračují dominantně na sociálních sítích a malé procento z nich hraje počítačové hry. U kluků je to analogické, drtivá většina hraje počítačové hry a jen malá část problematicky používá sociální sítě.

U problémového hraní jsou ale čísla znatelně vyšší u kluků. U nich nacházíme šestnáct sedmnáct procent problematických hráčů bez ohledu na věk, tedy v jedenácti i patnácti.

Víme, kolik hráčů je opravdu závislých?
V nedávném projektu Czech Gamers jsme zkoumali dospělé hráče a došli k necelým dvěma procentům. Důležité ale je, že podle diagnostických kritérií musí znaky závislosti trvat alespoň rok. Aktuální studie byla měřena jen v jednom okamžiku, u řady z nich to tak mohla být jen dočasná epizoda v jejich životě. V Czech Gamers jsme se ptali opakovaně a prevalence (rozšíření v populaci – pozn. red.) závislosti na hraní her byla půl procenta. Což víceméně odpovídá našemu očekávání, jak odhadujeme rozšíření podobné poruchy. Tím nechci říct, že bychom dospěli ke stejnému výsledku i u dětí. Spíš to, že pro přesnou diagnostiku je potřeba víc než jednoduchý dotazník.

Každodenní hraní tedy neprozrazuje závislost?
Kolik hodin strávím hraním, není přímým indikátorem závislosti. Každý máme trochu jiné množství času k dispozici. Závislí se skutečně snaží hrát co nejvíc, ale čas strávený hraním vnímám spíš jako indikátor nezdravého životního stylu.

Ale dvanáct procent dětí podle studie stráví nad počítačovými hrami každý den minimálně čtyři hodiny. Skoro pět procent dětí osm hodin. To je naprosto neuvěřitelná nálož času. Nemusí to ani být závislost, ale něco to ukazuje. A je pravda, že když budu spoustu hodin hrát, přicházím v životě o řadu příležitostí.

Nechtěl bych, aby se šířil narativ, že děti jsou dneska válcované sociálními sítěmi nebo počítačovými hrami. To se zdaleka netýká všech dětí. Je to jenom užší výseč, třeba desetina, maximálně pětina, která zasluhuje větší pozornost. Ale je třeba si přiznat, že ta desetina je válcovaná celkem slušně.

Známe důvod, proč dívky víc ohrožují sociální sítě a kluky hry?
Důvod se nabízí, vychází z toho, kdy se to rozdělení stane – mezi jedenáctým a třináctým rokem věku, se začátkem puberty. Dívky míří víc směrem kamarádských vztahů a vůbec zájmem o sociálno, k čemuž se ty sociální sítě vyloženě hodí. Mají mnohem víc přátel, se kterými komunikují třeba i každý den. Oproti klukům, kteří mají mnohem menší sociální okruh, protože se na sociální sítě začínají orientovat spíše až mezi třinácti a patnácti roky. Ale na rozdíl od dívek hrají pořád i počítačové hry. Ty jsou koneckonců dominantně mířené právě na toto publikum.

Studie končí v patnácti, ale hraní asi pokračuje do vyššího věku?
Nejvíc hrají muži v pozdní adolescenci a řekněme mladé dospělosti. To znamená takových 17 až 25 let. Je to kvůli tomu, že mají nejvolnější denní režim ze všech věkových kategorií. Když je vám deset, dvanáct let, rodiče vás nutí chodit do kroužků, máte povinnou školu. V pětadvaceti si už zase horko těžko můžete dovolit nechodit do práce. V těch obdobích máte denní režim strukturovanější. Ale během střední a na začátku vysoké školy se vám tahle struktura rozpadá. Řada mladých mužů má potom problém ji znovu najít. Trochu paradoxně pak propadnou počítačovým hrám, protože ty právě nějakou strukturu nabízí.

Region štrúdlu v klidu

Vrátím se ještě k dětem. Ty české jsou na tom podle studie lépe, než je mezinárodní průměr. Sedí ta čísla se zkušeností, kterou jako výzkumník máte?
Mě to nepřekvapilo. Nevím přesně, jak to pojmenovat, ale jsme mezi zeměmi, které v Evropě stabilně vychází lépe. Na čele je Nizozemsko, mizerně třeba Británie, ale i země východního Balkánu a Středomoří. Česko, zdá se, patří do severo-středoevropského kulturního horizontu. Naše čísla jsou velmi podobná těm rakouským, německým nebo slovinským. Region jablkového štrúdlu s sebou nese nějaké dědictví, které pořád replikujeme, aniž si to uvědomujeme. Což je vlastně dobrá zpráva.

Mě to trochu překvapilo. Váš report říká, že předcházení problémovému užívání sociálních médií nebo her spočívá hlavně ve zvyšování digitální gramotnosti. A nejsem si jistý, jak moc se čeští školáci učí zacházet s digitálními nástroji.
Ani já nemám vysvětlení, proč je to u nás lepší než jinde. Není to ale zase o tolik a nemyslím si, že bychom se měli poplácávat, že to děláme skvěle. Abychom dosáhli nízkých čísel jako třeba v Nizozemsku, máme pořád co dělat.

Jsou velké rozdíly mezi dětmi z vysoko- a nízkopříjmových domácností?
Trochu mě překvapilo, že ne. Čekal jsem, že u nízkopříjmových domácností bude problematické používání jak počítačových her, tak sociálních sítí častější. Ukázalo se, že příliš není. Jediný výraznější rozdíl byl v tom, že adolescenti s lepším socioekonomickým zázemím mají víc přátel. Že jsou zřejmě sociálně zdatnější a úspěšnější a více komunikují i online.

U nízkopříjmových zase bylo víc těch, kteří neužívají sociální média ani nehrají. Což bude nejspíš tím, že nemají na čem.
Přesně tak. Ale taky to může být tím, že moc nemají s kým online komunikovat, jsou izolovanější, méně populární v kolektivu.

Zapomněl jsem zmínit, že ta zpráva není jenom negativní, má v sobě i pozitiva. Říká, že umírněné používání se pojí s lepším spánkem, lepším duševním zdravím, pohodou a psychosomatickými symptomy, než mají na jedné straně problematičtí uživatelé či na druhé straně neuživatelé. Takže bychom měli směřovat k nějakému rozumnému vybalancovanému používání digitálních technologií, ne k zákazům či naopak bezbřehé volnosti.

Děti neodkládat

Ještě ke gramotnosti: ukazují vaše data, že patnáctileté/í se už nějakým způsobem naučí sebeovládání?
To platí u sociálních sítí, ale ne u počítačových her. U těch je podíl problematických uživatelů konstantně vysoko.

Důležitý moment je ten, že hraní se týká spíš kluků a ti jsou rizikovější. Kluci mají mnohem větší inklinaci k závislostem. A plně rozvinutou sebekontrolu máme až někdy kolem osmnáctého, devatenáctého roku.

Tím spíš mě překvapují vysoká čísla u jedenáctiletých, u nich by takhle vysoká být neměla. Ale neodkazuje to na skutečnou závislost, spíš na to, že bychom se měli zamyslet jako dospělí, jestli tady přece jenom neselháváme. Je to jako rozhazovat hrsti bonbonů a sladkostí. Nejsem si jistý, zda by v tomto věku už měly mít děti smartphone s neomezeným přístupem k internetu. A není to jen otázka výchovy v rodině a mediální výchovy ve škole. Je to i záležitost sociální zodpovědnosti třeba mobilních operátorů, provozovatelů sociálních sítí, herních designerů a studií.

Kdybych měl dítě a měl pocit, že právě problematicky využívá sociální sítě nebo hraje hry, tak jak to poznám, nebo co mám dělat?
Část rodičů to skutečně nechává zajít daleko, potom panikaří a zakazují. To je špatně. Jednak je důležité, aby děti měly dostatek alternativ k trávení volného času. Aby měly možnost se všestranně rozvíjet. A aby nebyly k počítači a telefonu odkládány. Pak je dobré nenechat dítě na sítích samotné, být tam s nimi, zahrát si s nimi počítačové hry, koukat s nimi na YouTube.

Neplatí to u TikToku, tam nevidím jediný rozumný důvod, proč by tam malé děti měly být. Rád bych vlastně slyšel od jakéhokoliv rodiče, proč dětem v tomhle věku dovolili být na sociálních sítích.

Věnujete se i dalším digitálním závislostem, třeba závislosti na pornu. Mají online závislosti nějaký společný základ?
Všechny závislosti mají společný základ. Biologicky je to dysfunkce dopaminergních drah v mezolimbickém systému mozku. Psychologicky se projevuje jako porucha motivace, kdy určitým činnostem věnujeme extrémně velkou pozornost a chtění, zatímco ostatní činnosti jsou upozaděné až za úroveň fungování. Prostě se naučíme mít něco tak moc rádi, že nevidíme nic dalšího. To je většinou spojené s vyšší potřebou emoční regulace, lidé náchylní k závislostem častěji zažívají deprese, úzkosti, stres a podobně. A potřebují něco příjemného, co je pomáhá utišit.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít