„Pokud by si mohlo Česko nějaké migranty přát, tak tyto,“ tvrdí expertka na migraci Marie Jelínková. Ukrajinská populace je mladá a častěji přicházejí ženy. „Přesto se Česko zdráhá zavést strukturální změny, které by integraci podpořily,“ upozorňuje Jelínková. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál mluví o proměnách integrace od začátku války, stěhování Ukrajinců do velkých měst, ale i postojích Čechů k imigrantům.

Praha 6:20 17. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Letos na jaře spolupublikovala Marie Jelínková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy velký průzkum Obce a uprchlíci z Ukrajiny 2023. V něm se vedení měst, městských částí i menších obcí ptá, jak integraci zvládají, a co naopak nefunguje dobře. Na podobném výzkumu se podílela už krátce po vypuknutí ukrajinské války, v červnu 2022. 

Migranti za odměnu

Kolik je teď v Česku uprchlíků z Ukrajiny?
Zhruba 380 tisíc, ale to číslo dál roste, přicházejí zhruba dva tisíce týdně. Není to tak, že by před dvěma lety přišla skupina lidí, která se nemění.

Čekal jsem, že budou ubývat.
To se dělo, v jednom momentu jich bylo 320 tisíc. Jenže situace na Ukrajině je stále velmi neuspokojivá.

Takže nečekáte, že se brzy začnou vracet na Ukrajinu?
Je iluzorní myslet si, že by migrace byla dočasná, říkám to od začátku. Když lidi odněkud utíkají, většinou si myslí, že to bude jen na chvíli. Ale velmi často se z dočasné migrace stává trvalá. Což samozřejmě Ukrajina nechce, bude svoje lidi potřebovat k rekonstrukci země, potřebuje je už teď. Ale už dnes vidíme, že zhruba dvě třetiny těch, kteří jsou v Česku, by rádi zůstali.

Je to logické: zapustí tu kořeny, děti chodí do školy, rodiče mají práci, která tedy bohužel často neodpovídá jejich kvalifikaci. Není to překvapivé, z jiných migračních vln víme, že tendence zůstávat je silná.

Jak spolehlivá jsou vlastně čísla o počtu uprchlíků?
S jistotou se je dozvíme jenom při re-registraci – každoročně musejí žádat o opakování dočasné ochrany a teprve, když k ní nepřijdou, tak víme, že odešli ze země. Fluktuace je přitom veliká, o dočasnou ochranu od počátku války v Česku požádalo zhruba 640 tisíc lidí. Ale taky vidíme, že jádro uprchlíků se stabilizuje: 90 procent si o dočasnou ochranu požádalo opakovaně.

Změnilo se něco na tom, že přicházejí hlavně ženy?
Asi 60 procent uprchlíků jsou ženy, to se nezměnilo. Pořád také platí, že většině je méně než 35 let.

Což může být pro stárnoucí českou populaci dobře.
Často zmiňuji, že pokud by si mohlo Česko nějaké migranty přát, tak tyto. Přesto se Česko zdráhá zavést strukturální změny, které by integraci podpořily.

Putování za prací

Sledujete, jak uprchlíky zvládají obce. Proč ty, když papírově má větší vliv vládní politika?
Reálně k integraci dochází na místní úrovni. Tam Ukrajinci bydlí, chodí do práce, na úřad, do školy, tam se potkávají s místními. Samosprávy jsou vlastně hozené do vody, nemohou si vybrat, kdo přijde, a je jen na nich, jak se k tomu postaví.

Před rokem 2022 bylo navíc velmi málo měst a vesnic, které měly zkušenosti s migrací. Pokud jim chceme poskytnout podporu, je důležité sbírat o nich data.

Co obce nejvíc trápí?
Bydlení a ubytovací prostory pro uprchlíky. Kritický problém je to pro desetinu obcí, závažný pro dalších 30 procent. Často zmiňují také kapacity předškolní a školní péče. Hodně jim chybí zkušenosti s integrací migrantů a hlavně lidi, kteří by se nové agendě věnovali. Často prostě nemají peníze, aby je zaplatily.

Bydlení nebo kapacity škol a školek přitom řeší řada obcí i bez Ukrajinců.
Migrace je lakmusový papírek, který ukazuje, co ve společnosti funguje a co nefunguje. Když přijde větší množství migrantů, tak se často ukážou slabiny. Už před válkou na Ukrajině jsme věděli, že někde chybí praktičtí lékaři, hlavně dětští. Příchod ukrajinských uprchlíků téma jenom podtrhl.

Co se proti počátku krize nejvíc změnilo?
V roce 2022 tématu dominovala nutnost zajistit základní potřeby. Krizovou pomoc postupně vystřídala pomalejší agenda: asistence se zajišťováním sociálních dávek, komunikace s úřady, vyplňování formulářů, ale také třeba pomoc uprchlíkům, kteří vážně onemocněli.

bce jsou dnes méně aktivní a řadě z nich s uprchlíky pomáhají aktivní ukrajinské komunity, církve nebo nevládní organizace. Druhé velké téma je stěhování Ukrajinců z malých obcí do měst.

Co za stěhováním stojí?
Z migračních studií víme, že lidé se stěhují především za příležitostmi. A těch je o hodně víc ve městech. Největší motivace je dostupnost práce. Loni v létě navíc skončila podpora hromadných ubytovacích zařízení v menších obcích, což byla další motivace přesunout se tam, kde je práce. Potřebují se prostě uživit.

Podpora neklesá

Není to vlastně dobrá zpráva? Praha má víc možností než menší obce.
Samozřejmě se zkušenosti i možnosti ohromně liší. Milník, kde aktivnější obce zřizují koordinátora nebo místo pro nově příchozí, je kolem deseti tisíc obyvatel.

Ptal jsem se, co obce trápí. Co se jim naopak daří?
Spoustu obcí je potřeba ocenit. V řadě z nich si hned zpočátku vzal agendu uprchlíků za svou někdo z vedení a snažil se pomoc koordinovat. Ještě lepší bylo, když k sobě našel někoho z ukrajinské komunity.

Teď se bohužel začínají stávat tématem peníze. Ze začátku jich bylo dost, po odeznění emergentní fáze to vypadá, že nejsou tolik potřeba. Jenže pokud má soužití fungovat, je potřeba se mu věnovat.

Ubývá peněz od státu?
Překvapilo nás, že nejvíce přispěly soukromé zdroje: místní firmy a jednotlivci přes dary a sbírky. Místní podpora byla v obou šetřeních velmi silná, klesla sice v prvních měsících, ale od té doby je stabilní. Zároveň se ukázalo, že podpora Ukrajinců se ve většině obcí nestává velkým politickým tématem. Pro místní to bývá spíš praktický problém, který je třeba vyřešit.

Teprve na druhém místě byla podpora krajů a ministerstev. Peněz od státu skutečně ubývá, chybí prostředky na koordinátora nebo koordinátorku, které šly z prostředků ministerstva vnitra nebo skrz agentury OSN. Ty byly v Česku velmi štědré.

Dotkla jste se veřejného mínění. To se změnilo jak?
Přestože jsou ve veřejném prostoru slyšet negativní zprávy a prostor dostávají odmítači, tak data ukazují spíš solidaritu s uprchlíky a přesvědčení, že má Česká republika ukrajinské uprchlíky přijímat a podporovat. Podpora Ukrajinců se drží na slušných 55 procentech, což je po zohlednění války na Ukrajině a dalších krizí skvělé číslo.

Vzpomenete si, jaká byla podpora přijímání syrských uprchlíků?
V jednotkách procent.

Dá se tehdejší zkušenost aplikovat i na ukrajinskou imigraci?
Přesně kvůli téhle otázce jsme se spojili jsme s kolegy z Technické univerzity v Drážďanech. Německo je pro Ukrajince významnou cílovou destinací a zároveň má zkušenost z předchozí migrační vlny. Zajímalo nás, jestli díky tomu byly německé obce lépe připraveny.

A?
Nebyly. Němečtí kolegové nás šokovali tím, že obce všechno řešily od nuly. Tím, že vlna z roku 2015 byla akutní krize, se moc zkušeností nezachovalo. Vnímám to jako varování, že obce mají tohle know-how uchovávat. Superdiverzita, se kterou se budeme setkávat, pravděpodobně nezmizí, tak je lepší dobrou praxi nezapomenout.

Protože krize přijde?
A pak je na nás, jak se s ní vyrovnáme. Jestli dokážeme flexibilně reagovat, nebo jestli se budeme zatvrzovat. Ale nemůžeme očekávat staré pořádky, ty se pravděpodobně nevrátí.

Strukturální řešení neumíme

Existuje nějaký milník, který ukrajinskou migraci proměnil?
Lex Ukrajina 5, který začal platit v létě 2023. Ten chtěl dostat lidi z nouzového ubytování do běžného bydlení, což byl dobrý záměr.

Provedení bylo bohužel horší, zákon uprchlíkům a tím i ubytovatelům sebral značnou část podpory. Pokud si navíc třeba šetřili na kauci, kterou je potřeba v soukromém sektoru zaplatit, zákon to vyhodnotil jako úsporu. Potom ale nedosáhli na dávky, které potřebovali, aby začali platit ubytování. Spousta lidí se tím dostala do velmi obtížné situace – nejčastěji ti, kteří už v obtížné situaci byli. Především matky s malými dětmi, nemocní nebo jinak zranitelní. A aby to bylo ještě horší, nebyla jasná definice zranitelných osob, kterým měl zůstat nárok na podporu ubytování.

Letos v březnu se přidal lex Ukrajina 6, který omezil sociální pomoc uprchlíkům. Z dat Mezinárodní organizace pro migraci přitom vidíme, že socioekonomická situace uprchlíků se výrazně a dlouhodobě zhoršuje. Rodiny jsou často v situaci, kdy utratily veškeré úspory, mají problémy s bydlením a jsou závislé na pomoci státu. Ukrajinci v Česku mají velmi slušnou zaměstnanost, jenže na pozicích, které neodpovídají jejich kvalifikaci. A nedaří se nám je z těch nízkokvalifikovaných pozic posunout nahoru.

Co by bylo potřeba, aby se situace zlepšila?
Menší restriktivita, což politici neslyší rádi, protože to znamená dočasné vyšší náklady. Zdůrazňuji to dočasné, umožnit lidem úspěch něco stojí. Pokud tady Ukrajinci žijí, pracují, platí daně, a dnes víme, že odvádějí výrazně víc než čerpají, měli by být vpuštěni do českého sociálního systému. Zásadně by to pomohlo ukrajinským matkám s dětmi, což povede k lepšímu vzdělání, zase investice do budoucna.

Jsou oblasti, kde vidíme zlepšení, třeba právě školství. Podpora výuky českého jazyka nebyla dostatečná, teď došlo k velkému navýšení. Totéž bychom potřebovali i u sociálních dávek, podpory rekvalifikace nebo jazykových kurzů pro dospělé. Není třeba snadné najít kurz češtiny na úrovni C1, což je předpoklad pro to, aby se mohla ukrajinská žena stát asistentkou ve škole. Přitom máme velkou poptávku ze strany škol i velkou nabídku ze strany Ukrajinek.

Kdybychom uměli vyjmenovat priority a nasypat do nich dost peněz, tak se to dlouhodobě vyplatí. Jenže strukturální řešení je něco, co v postkomunistické Evropě úplně neumíme.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít