Když jsem přemýšlela nad dnešním vystoupením, hledala jsem jako inspiraci výrok nebo heslo, které by v krátkosti vyjádřilo moje současné pocity. Moje, ty osmičkové – narozená v roce 1948 po komunistickém puči, ale zrozená ještě v naději na normálnost, dvacetiletá v roce 1968, kdy jsme začali dýchat čerstvý vzduch a užívat si střípky svobody, aby mi padla před nosem železná opona, jak se říká drátům napuštěným elektřinou. A čtyřicetiletá v roce 1989, zbavená strachu a stále plná síly, ale už příliš málo naivní. Zdá se mi, že jako osoba, která žila 40 let v totalitě a 30 let v demokracii, bych už mohla zhodnotit, co se vlastně stalo.

A přece mi pod prsty na klávesnici vyskakuje jediná myšlenka – zvláštní, obrazoborecká – rok 1989 přišel pozdě. Měl přijít o 20 let dříve. Moje generace právě roztáhla křídla a toužili jsme něco dokázat. Ještě žili ty a ti, kteří si pamatovali, jak vypadá skutečná měna, co znamená soukromý majetek, hypotéky, jak se podniká, tvoří a zejména, zatím fungovali pouze cenzoři. Po roce 1970 začala nejstrašnější metoda manipulace tvořivým potenciálem lidí – autocenzura. Po dvaceti letech prý jakési normalizace již všechno zaniklo, odešlo a zůstala pouze v koutě za paravánem skrytá skrčená naděje, že snad jednou…

Mnozí si neustále a dokola klademe otázku – jak je možné, že koncem 60. let vybouchly talenty ve všech druzích myšlení a umění, nová energie prosákla celou společností a po roce 1989 zůstalo po počátečním hlasitém vydechnutí ticho. Otevírali jsme zásuvky, šuplíky, staré kufry, kde jsme měli mít skryté poklady kultury – a ty byly prázdné. Vyhověli jsme autocenzuře. Myslíte, že jsme se jejích důsledků už zbavili? Mně se nezdá.

A když jsem dopsala tuhle pesimistickou větu, vzpomněla jsem si na jedno vyjádření Václava Havla – „Naše svědomí musí dohnat náš rozum. Jinak jsme ztraceni!“ Protože když se spojí ovdovělý komunismus s naším slovenským, hluboko zakořeněným „ľudáctvom“ a tady s českým hospodským myšlením, začínají vylézat staré společenské vášně a nálady, v nevyvětraném prostoru vzduchem poletují staré mýty a předsudky a vítězí provinční soběstačnost, mrkve v zahrádce nad „naší“ řekou, plácání se v nehybném rybníku výlučně s „našimi“ kapry. Našimi, nanejvýš středoevropskými.

„Co pořád otravujete s tou svobodou – obořili se na mě nedávno lidé v nějaké vesnici – dá se to žrát?“ Jak je to vlastně s tou romantickou ideou, že lidé touží po svobodě a tato touha je tak silná, že překoná strach z vězení, obavy o existenci a nechuť k porobě dřív nebo později, ale vždy zvítězí? Vítězství, toto ztělesnění svědomí, bývá namalované v obrazech, které visí v našich galeriích, vepsané v revolučních básních, harmonicky ztvárněné v hymnách, ale platí? Je to pravda?

Co kdybychom už opustili vypelichaný romantismus a konečně začali myslet a žít v postmoderní společnosti. Kde bychom automaticky nepředpokládali, že po svobodě jsme toužili všichni, stojící v mraze na náměstích. Kde bychom si uvědomili, že v prostředí, kde se 49 % občanů řídí podle různých falešných zpráv, Sibyliných proroctví, kterým věřila moje babička, podle konspiračních teorií a hloupých výmyslů, není možný základní předpoklad otevřené společnosti – kritické myšlení a prostor pro volnou, až se bojím říct to slovo, svobodnou diskusi. Už Leszek Kolakowski nás přece varoval, abychom nezatěžovali slovo svoboda dalšími a dalšími úlohami, nepřetěžovali ho, aby se nakonec nestalo spíše přítěží a neztratilo svůj původní smysl.

A zároveň píše ve své eseji o svobodě a svobodách – všechny nehodné způsoby, kterými se slovo svoboda „vyjalovuje“ ze svého obsahu, jsou vlastně skládáním holdu svobodě. Je to diamant, poklad, odkazuje nám pan Leszek, který je jako vzduch, nepostřehnutelný, pokud ho máme dostatek, a smrtelný, když chybí.

Dnes tedy debatujeme, ještě se hádáme a Evropa s námi. Žijeme v otevřeném prostoru s okny příležitostí dokořán jako důsledkem roku 1989. Ale co teď rozhodně potřebujeme víc, kromě milých a už částečně zkrášlených vzpomínek na dobu před 30 lety a po dosažení cílů spojit se s demokratickou Evropou a zabezpečit si klidné noci pomocí NATO, jsou nové metafory, obrazy nové současnosti, ne té romanticko-bolševické, ale reálné, které budou desetiletí sytit svou imaginací veřejnost a její představivost. Abychom se zase nestali světem jedné myšlenky a jednoho obrazu.

Sapere aude (Neboj se používat vlastní rozum.)

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít