DOKUMENT: Projev předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského na konferenci k výročí pádu železné opony
„Měli bychom se zamýšlet nad příčinami naší civilizační krize.“ Tato slova zazněla z úst předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského na závěr konference Evropa bez železné opony: 30 let svobody, kterou pořádal Český rozhlas. Server iROZHLAS.cz přináší kompletní přepis projevu, který dostali k dispozici tlumočníci.
Hezké odpoledne, respektive podvečer,
pravidelným jevem každé konference je, že s přibývajícím časem ubývá účastníků. Musím říct, že vás obdivuji, že jste vydrželi. Já jsem musel, ale u vás to bylo dobrovolné rozhodnutí.
Pravděpodobně se ode mě nyní očekává jakési závěrečné shrnutí našeho celodenního diskursu na témata velmi ožehavá. Je to úkol velmi ošidný, protože se zcela přirozeně všichni mí předřečníci v mnohém neshodli. Přesto se o to pokusím.
Jsem rád, že naše celodenní rokování bylo zahájeno připomenutím osobnosti Václava Havla, která bude – přinejmenším pro mne - trvale připomínat mravní a etický rozměr procesu, který vyústil v pád komunistického režimu v Československu. Nemohu si proto odpustit alespoň jednu osobní vzpomínku na okamžiky, které jsem spolu s ostatními prožíval na přelomu listopadu a prosince roku 1989, kdy jsme – pod názvem Občanské fórum – ještě přebývali v podzemí pražského divadla Laterna Magika a netušili jsme, zda naše cesta odtamtud bude směřovat do vězení anebo do vlády. Použiji pro ni název slavné knihy Stefana Zweiga: Hvězdné hodiny lidstva. Naše cesta se vydala tím druhým směrem a náhle jsme byli postaveni před výzvou koho nominovat do vlády.
Václav Havel mě tenkrát oslovil se žádostí, abych navrhl budoucího ministra spravedlnosti české vlády. Nemohl mě napadnout nikdo jiný, než advokátka Dagmar Burešová, která po léta tzv. normalizace statečně zastupovala disidenty v řadě soudních sporů. Václav můj návrh přivítal a říká: „Tak ji sežeň a přemluv, jmenování bude v 8 hodin“; podotýkám, že bylo asi kolem páté odpolední a já jsem se domníval, že myslí osmou hodinu ranní následujícího dne. Zázrakem jsem se z jediného telefonu, který byl ve vrátnici onoho divadla, Dáše dovolal a přesvědčil ji, aby se následující ráno připravila na svou inauguraci ministryní spravedlnosti.
Promarnili jsme v roce 1989 šanci? Na unikátní konferenci debatovali politici, akademici i novináři
Číst článek
Po návratu do suterénu divadla to hrdě oznamuji Havlovi, ale ten opáčí: „Ne zítra – dnes v 8 hodin večer!“ Běžím znovu k telefonu a Dáša říká: „Tak to neexistuje, mám na hlavě natáčky, jsem v teplákách, nikam nejdu.“ Nakonec jsem ji přesvědčil.
Ve stejný okamžik jsme měli navrhnout budoucího ministra životního prostředí. A zcela samozřejmě jsme ukázali na Josefa Vavrouška, celoživotního odborníka a zastánce ekologických hodnot. Proč to říkám – to jsou ty Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva, které se neopakují a které jsou v dějinách národů ojedinělé, pokud se vůbec poštěstí. Nikdo z nás neuvažoval podle jakýchsi ideologických nebo partajních kritérií – hledali jsme prostě toho nejlepšího.
K událostem konce roku 1989 mi dovolte ještě jednu osobní poznámku. Soudím, že samozřejmě hlavní příčinou pádu režimu v našem prostoru byl totální kolaps v Sovětském svazu, jehož společným podhoubím bylo zhroucení direktivně řízené a centrálně plánované ekonomiky. Troufám si vyslovit smělou myšlenku – v Polsku, Maďarsku, NDR a dalších zemích - šlo o „vzpouru žaludků“. Lidi vyhnala do ulic bída a hlad. To ovšem neplatí o tehdejším Československu, které si dokázalo ještě jakž takž díky své průmyslové vyspělosti udržet relativně přijatelné materiální podmínky téměř do posledního okamžiku. Ale stejně tak do posledního okamžiku bylo baštou té nejhorší nesvobody, režimu země okupované od srpna 1968 s loutkovou vládou zcela závislou na kremelské věrchušce. Masové demonstrace lidí v Praze a Bratislavě a posléze i ostatních částech země, nebyly prima facie vzpourou žaludků, ale vzpourou ducha. Lidem se zachtělo svobody, chtěli, aby jim byla vrácena lidská důstojnost.
Vážené dámy a pánové, od té doby uplynulo třicet let. Je to málo nebo dost na přeměnu zotročené společnosti autoritativního režimu vlády jedné strany na svobodnou demokratickou společnost – liberální demokracii - jak se poněkud nepřesně ustálilo pojmenování toho, co naše Ústava přesněji označuje jako demokratický právní stát? Ještě před deseti lety se zdálo, že slovy Francise Fukuyamy pádem tzv. železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou „probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát“, ale demokratický a ekonomicky liberální světařád svou úspěšnou expanzí ukazuje, že je jediným možným a finálním stadiem sociokulturního vývoje lidstva a lidské vlády.
STEM: Nejdůvěryhodnější ústavní činitel je Rychetský. Prezidentu Zemanovi věří polovina dotázaných
Číst článek
Zdá se, že vývoj posledních deseti let – nejen u nás, ale napříč naší euroatlantickou civilizací – mu nedává za pravdu. V Ústavě České republiky se po jejím ustavení objevila nově vymezená definice státu – demokratický právní stát založený na úctě k lidským právům a svobodám. Tradiční pojetí demokracie jako Lincolnovy vlády lidu je doplněno o vládu práva. Jde o výsledek poznání, že tradiční vláda opírající se pouze o momentální většinovou vůli si nesmí činit nárok na absolutní legitimitu.
Ani zřetelně a demokraticky vyjádřená většinová vůle nemůže z nikoho učinit výlučného držitele pravdy. Uznání demokratické vlády a respekt občanů k jejímu vládnutí je sice podmínkou její legitimity, ale nikoli podmínkou dostatečnou. Spojení slov „demokratický a právní“ stát vyjadřuje dichotomii dvou elementárních požadavků, které teprve společně mohou položit dostatečný základ pro legitimitu každé formy vládnutí. I jejich naplňování bude ovšem trvale spojeno s otázkou, zda taková legitimita je neohraničená anebo zda lze pojmenovat její nepřekročitelné limity.
Reakce na obě světové války a totalitní režimy minulého století spolu s poznáním, že demokracii lze v mantinelech toliko formálního pojetí vlády pozitivního práva zrušit i demokratickou cestou, že tedy demokracie je schopna sama sebe zničit, vyústily v materiální pojetí právního státu. Události, které u nás doma, v některých sousedních státech, ale leckde i v Evropě na západ od nás, sledujeme v posledních několika letech, otevírají celou řadu otázek.
Zdálo, že sedmdesát let po druhé světové válce již byly zažehnány všechny krize, že revoluce, které Evropu rozdělovaly, byly nahrazeny společnou evropskou evolucí. Zdálo se, že společné bohatnutí, spolupráce, bezpečnost a blahobyt povedou k široce přijímané myšlence pokračující evropské integrace.
Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané a neléčené bolesti celého systému. Nedlouho poté se členské státy EU začaly názorově štěpit v důsledku náhlého přílivu uprchlíků ze zemí rozvrácených válkou a byla veta po dřívějším optimismu a jednomyslném konsensu o další integraci.
Za reálné nebezpečí pro současnou Evropu, která byla po dobu delší sedmdesáti let uchráněna hrůz globálních válek a vzájemné národní nesnášenlivosti, považuji vzrůst národní a etnické sebezahleděnosti, xenofobie a někdy i antisemitismu. Pohled na mrtvé děti vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže, obsazené evropskými turisty, je pro naší civilizaci zahanbujícím mementem, které nelze ospravedlnit snahou o vykoupení špatného svědomí miliardami posílanými autoritativnímu režimu v Turecku.
Slova jako solidarita nebo humanita se začala vytrácet z veřejného prostoru. V moji zemi se dokonce odkaz Václava Havla obrátil v opak. Slova jako havloid, sluníčkář, pravdoláskař nezastírají svůj pejorativní náboj. Výsledky voleb u nás i v sousedních zemích ukázaly, že velká část populace má pocit, že dosavadní politická reprezentace jim nerozumí a nehájí jejich zájmy. Logicky tak hledají někoho jiného, volí změnu. Za to nemůžou „nové“ politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty „tradiční“ strany, které nedokázaly reagovat na vývoj ekonomiky a společnosti.
V postkomunistických zemích je situace násobena tím, že velká část národa za těch 30 let prožila hluboké zklamání. Začalo to masivní privatizací, kterou provázela korupce. Český národ byl po dlouhá desetiletí zvyklý žít v až nenormálně rovnostářské společnosti a najednou vznikly hluboké, ba propastné sociální rozdíly. Téměř milion českých občanů je v exekuci, máme přes 70 tisíc bezdomovců a tři čtvrtiny penzistů nedosáhnou na průměrný důchod, který činí jen 12 tisíc korun. To je realita, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla.
Toho zákonitě využily nové subjekty, které slíbily změnu. Hlavním fenoménem je strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. Nejprve je třeba jej vyvolat a pak se lze na vlně strachu vézt. Paradoxní je, že u nás to byl strach z islámu a uprchlíků, přestože tu žádní nejsou a oni k nám ani nechtějí. Mnohé strany s tím strachem ale nedokázaly pracovat v tom smyslu, že by lidi tohoto strachu zbavili.
Opakovaně se vracím k výroku polského disidenta mého dnes již zesnulého přítele Jacka Kuroně, že poslední fází komunismu bude nacionalismus. Je to vidět na tom, že polský i maďarský režim na národních akcentech stojí. To byla opravdu prorocká věta. Soudím, že euroatlantická civilizace neumí žít bez ideologií, bez náboženství. Choroba vypjatého národovectví ožila a pevně se usazuje.
Situace v Maďarsku a v Polsku je nesrovnatelně vážnější, než jak se jeví zvenčí. Trpoufám si říci, že Maďarsko ani Polsko už nejsou demokratickým právním státem. Orbán proměnil ústavní systém tak, aby zajistil vládu jedné strany. V obou zemích vidíme důraz na národní a katolické tradice, Orbán i Kaczyński už veřejně řekli, že liberální demokracie je nepřijatelná a musí se odstranit.
Pro obě země je však příznačné, že první atak nasměrovaly na nezávislost justice a zejména ústavního soudu. Ostatně i u nás nedávno zazněla z úst, nyní naštěstí již bývalého politika, že ústavní soud neměl být nikdy zřízen. Nacionalismus se objevuje i v Česku. Je to patrné třeba na tom, že takřka žádný politik si dnes nedovolí říci, že například podporuje přijímání uprchlíků, byť by šlo jen o pouhou skupinu dětí z Řecka.
Kombinace strachu, sociální úzkosti a nacionalismu hraničícího s xenofobií vyvolala dvojí reakci. Jednak vznikly nové politické subjekty, které s těmito tématy hrají jako s hlavní kartou, zároveň ale způsobila, že když tradiční strany viděly úprk svého elektorátu, tak začaly část těchto názorů přejímat. A právě tím se znemožnily. Zvláště závažné je, že dlouhodobým úsilím lidí, které nechci jmenovat, ale všichni víme, kdo to je, se povedlo vyvolat silný odpor i k Evropské unii. Vystoupení z ní by bylo katastrofou a málokdo si uvědomuje, že bychom se ocitli v daleko vážnějších ekonomických i politických problémech, než si vůbec dovedeme představit.
Měli bychom se zamýšlet nad příčinami naší civilizační krize. Spatřuji je mimo jiné v dehumanizačních dopadech globalizace, která kromě pozitivních výsledků sebou přináší i narůstající pocit osamělosti a beznaděje v nezanedbatelných skupinách obyvatelstva, které mají pocit, že již nejsou efektivně zastoupeny tradiční politickou reprezentací a ve své beznaději hledají novou změnu – nejraději nějakého mesiáše.
Jednotlivec, který se v této situaci ztratil a rozplynul, má pocit, že ztratil identitu a zákonitě propadl sociální úzkosti a strachu. A právě strach je živnou půdou pro všechny populistické směry, které nabízejí obraz nepřítele – ať již to je bohatší soused, nebo dokonce imigrant, nežádoucí přistěhovalec, člověk jiné barvy pleti nebo náboženství.
V naší zemi je částí politické a mediální sféry za nepřítele a viníka odpovědného za osobní neúspěchy označována dokonce i Evropská unie. Strach, bezradnost a pocit bezmocné opuštěnosti vytvořily optimální podmínky pro nové spasitele, kteří s nimi velmi dovedně pracují. Tak Francie má svou Marine Le Pen, my máme svého Okamuru a Slováci fašistu Kotlebu. Jejich populistický koktejl je namíchaný z odporu proti tradičním a ustáleným politickým „bratrstvům kočičí pracky“. Nabízejí silný pocit sdílené kolektivity, jakýsi etnicky podbarvený nacionalismus, ve kterém máme všichni žít a pracovat ve společné firmě-státu. Může to vypadat směšně nebo dokonce nebezpečně, ale právě pocit sounáležitosti je pro dnešní populisty základem úspěchu.
Veřejně hlásané obavy z konce liberální demokracie mají jednu velkou slabinu – způsobili jej totiž právě představitelé liberální demokracie. Neuvědomili si, že zůstala jen slova a systém se začal rozpadat. Nezanedbatelná část společnosti v našem regionu nabyla přesvědčení, že dosavadní politická reprezentace jí nerozumí a nehájí jejich zájmy. Logicky tak hledala někoho jiného, volila změnu. Za to nemůžou „nové“ politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty „tradiční“ strany, které nedokázaly reagovat na na realitu, ve které žijeme.
Nápravu a renesanci hodnotového systému vidím pouze ve větší míře emancipace občanské společnosti, v jejím sebevědomí a obnovení principu svrchovanosti občana, který si dokáže prosadit do reálného života naplnění zásady, podle níž musí politická reprezentace sloužit ve prospěch obecného blaha nebo odejít. Pevně věřím, že v této zkoušce obstojíme.
Vážené dámy a vážení pánové, původně jsem chtěl své vystoupení uzavřít slovy, které Shakespeare vložil do úst umírajícího Merkutia: „Ta rána není ani hluboká jako studně, ani široká jako vrata. Ale stačí.“ To by ovšem bylo příliš pesimistické a místo toho na závěr připomenu slova Václava Havla, které pronesl 10. května 1990 v parlamentním shromáždění Rady Evropy: „Vše nasvědčuje tomu, že se nesmíme bát snít o zdánlivě nemožném, chceme-li, aby se zdánlivě nemožné stalo skutečností. Bez snění o lepší Evropě nikdy lepší Evropu nevybudujeme.“
